Muselo uběhnout dlouhých deset let, než se českým čtenářům dostalo té možnosti seznámit se s románem americké autorky Connie Willisové. Spisovatelka byla v roce 2008 uvedena do Síně slávy žánru science fiction, o dva roky později obdržela Cenu Roberta A. Heinleina za vědecko-fantastickou tvorbu a v roce 2012 se dočkala nejvyššího žánrového uznání, titulu Velmistra žánru, jež uděluje spisovatelská organizace SFWA. Connie Willisová během své kariéry obdržela obdivuhodných jedenáct cen Hugo, sedm cen Nebula, jedenáct cen Locus a mnoho dalších ocenění.
 |
Kniha posledního soudu je autorčin teprve druhý samostatný román. Patří mezi nejvýznamnější práce dvacátého století. Willisová v něm čerpá ze svého porozumění univerzální povaze lidské přirozenosti a podniká sondu do nadčasových témat zla, utrpení a nezdolné vůle lidského ducha.
Magazín Locus o knize napsal: Ambiciózní, do jemných detailů propracovaný a strhujícím způsobem čtivý román, zatímco Kirkus Reviews uvedl, že jde o skvostné dílo – brutální, napínavé a skutečně hrůzné, výsledek svědomitého výzkumu, jemné spisovatelské práce a vybroušených instinktů, jež by mělo zaujmout čtenářskou obec daleko za hranicemi tradiční science fiction.
Přiznáváme, že práce na českém vydání trvaly velmi dlouho, ale román si nadstandardní péči zasloužil. Věříme, že se čekání zúročí a čtenář bude s knihou spokojen po všech stránkách.
Překladu se zhostila Lenka Adamcová, která se během své práce vyjádřila o knize následovně: Kniha mne vtáhla do středověku – tak nesmlouvavě, jak nesmlouvavá byla tehdejší doba. Všechny ‚výdobytky‘ moderní doby se rozplynuly jako fata morgana a zůstala jen syrová realita života. Každou chvíli se zastavím, rozhlédnu se a najednou vidím svět kolem sebe bez jeho technických vymožeností, představuji si, jak asi to či ono tehdy lidé dělali, zvládali, co si o tom mysleli. Místy úsměvné vyprávění, mistrně vykreslující paralely lidských charakterů ve středověku a (ne)daleké budoucnosti přechází v pasáže, při nichž tuhne krev v žilách, když si člověk uvědomí, že tak nějak to skutečně bylo. A uvědomí si, jak velmi klamný je pocit jistoty, že se nás něco takového netýká, že nám se to nemůže stát. Zajímavý a strhující příběh.
Anglistické redakce se ujal Robert Tschorn. O knize napsal: Příběh o smrti, která si nevybírá, a přitom plný jemně propracovaného humoru. Špalek na jedno dlouhé posezení. Knížka pro čtenáře, kteří už umějí číst.
Není náhodou, že jsme na obálku knihy použili výřez z obrazu holandského malíře Hieronyma Bosche, jenž rád ve svých dílech znázorňoval hříchy a morální úpadek lidstva.
Jde skutečně o knihu, která si četná ocenění právem zaslouží? Udělejte si názor sami. My mezitím připravujeme k vydání další cenami ověnčený román O psu nemluvě a také sborník nazvaný Vnitřní záležitosti.
V následujících dnech vám na Fantasy Planet přineseme exkluzivní ukázku z knihy.
Román patří bez přehánění mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Studentka historie je na své cestě do minulosti omylem poslána do doby morových ran roku 1348. Zatímco se dívka snaží přežít, aniž by se sama mohla vrátit do budoucnosti, profesor Dunworthy musí bojovat s rychle se šířící smrtelnou epidemií chřipky i s tupou byrokracií, aby měl vůbec šanci svou žákyni zachránit. Obě časové linie i přes propast času prozrazují, jak je lidská povaha navzdory civilizačnímu pokroku v podstatě stále stejná. Kromě řady domácích cen v USA se knize dostalo rovněž národních ocenění pro nejlepší žánrový román Německa, Španělska a Itálie. (anotace)
- Kniha posledního soudu
- Autorka: Connie Willisová
- Překlad: Lenka Adamcová
- Série: –
- Forma: hardback
- Počet stran: 552
- Cena: 349 Kč
- Vydá: Triton, 26. 3. 2012
Karlos
Tahle knížka mě dost zklamala, zvlášť po geniální Passage (I když půjdu roklí šeré smrti). Dokonalý příklad ženského psaní se všemi pro i proti – psychologická drobnokresba a hloubka, oceán detailů a pečlivých popisů, maximálně autentická atmosféra a věrohodné prostředí. Na druhé straně se ale děj neskutečně vleče a popisy domů na tři stránky nebo líčení emotivních stavů hrdinky na deset časem začnou unavovat.
Jestli je Kulhánek půl metru hluboká bystřina, která se ozlomkrk žene bůhvíkam, ale hlavně kupředu, tak tohle je veletok, hrozně hluboký a široký, který se ale prakticky nehýbe z místa. Čtenáři, kteří raději ty bystřiny, by tohle asi bezhlavě kupovat neměli.
“Patří mezi nejvýznamnější práce dvacátého století”, Napsal: Triton
A má blíž ke Kafkovi, Picassovi nebo Šostakovičovi?
*To Say Nothing of the Dog* osciluje mezi kompoziční důmyslností a iritujícně přitroublým humorem; ale historii má nastudovanou působivě.