Nakladatelství Plus si vás dovoluje pozvat na křest a tiskovou konferenci k neobvyklé publikaci. Antologie Vládcové vesmíru nese podtitul Kronika české science fiction: od Svatopluka Čecha po Jana Weisse. Je výsledkem několikaleté badatelské práce publicisty a editora Ivana Adamoviče. Křest se koná ve středu 28. dubna od 10.00 v restauraci Republika, Na Poříčí, Praha 1.
Kniha obsahuje dvacet textů, často od předních představitelů české prózy – nechybí například Eduard Bass, Jan Neruda, František Langer, Emil Vachek, Jan Weiss a samozřejmě Karel Čapek, sci-fi tvůrce zastupuje např. J. M. Troska či Karel Hloucha. Každý autor je uveden podrobným medailonkem, který zasazuje jeho fantastickou tvorbu do kontextu díla.
Kniha má několik prvenství. Obsahuje například možná první sci-fi povídku s motivem virtuálního sexu, podivuhodnou předpověď Svatopluka Čecha, v níž nechybí panelové domy a ženská emancipace, poprvé knižně uvádí apokalyptickou novelu Emila Vachka a především obsahuje raritní román Převychovaní, který je antiutopií světových parametrů. S tímto textem se pojí i unikátní objev, kdy se po 80 letech od vydání editorovi podařilo rozluštit, kdo je ukrytý za tajemným pseudonymem Jan Barda.
Na tiskovou konferenci jsou pozváni také potomci zastoupených autorů, Ondřej Neff a cestovatel časem z období první republiky, který se ve stylovém prostředí retro kavárny bude cítit jako doma.
Tři otázky pro editora Ivana Adamoviče
O své antologii staré české science fiction hovoříš už nějaký čas. Proč to trvalo tak dlouho?
Málo času a rostoucí ambice. Knihu jsem naplánoval někdy v polovině 90. let, zároveň s prací na Slovníku české literární fantastiky. Měla vyjít u vydavatelství AFSF a měla se jmenovat Marťan v Obecním domě u Prašné brány – podle jedné z povídek, již tehdy obsahovala. Rozsah měl být střídmý, mým určitým vzorem byla antologie Tajemné příběhy v české krásné próze 19. století. AFSF zaniklo dříve, než jsem projekt dokončil. Po letech jsem se k tomu vrátil a získal příslib vydání od pana Buchala z BB artu, který tehdy vydělával velké peníze. Jenže zlaté časy skončily, BB art omezil tituly potenciálně nepříliš výdělečné a s tím se svezla i tahle kniha. Nakonec projevil zájem Stanislav Juhaňák z Tritonu, který se snaží propagovat domácí tvorbu bez velkého ohledu na zisk. V tu chvíli se už antologie rozrostla na „velkou knihu“ a dovolil jsem si do ní zařadit celý román Převychovaní a ještě jednu rozsáhlou novelu od Emila Vachka. Jenže tím trnitá cesta nekončí. I Triton musel letos seškrtat ediční plán a tato kniha neslibovala zjevný zisk. Obrátil jsem se tedy na nakladatelství Albatros, kde knižnímu programu šéfuje znalec a milovník sci-fi Ondřej Müller. Ten po Vládcích okamžitě „skočil“, domluvili jsme se obratem. Z původně celkem malé knihy se stalo něco s ambicí být definitivním průřezem historií české fantastiky. Na dalších dílech pracuji.
Ty jsi byl vždy zapáleným milovníkem budoucnosti, modernity, nekonformity (a nevybíjel sis to jenom v Živlu). Co znamená ten návrat ke klasikům a předchůdcům moderní české SF?
Důvodů bude víc. Jednak možná potřeba ukotvení v minulosti při všem tom osahávání budoucnosti. Také ze mě pořád nevyprchalo to počáteční nadšení z četby Neffova Něco je jinak. Představa, že je tu velká oblast literatury, která je mi (nám) blízká, která je zapomenutá a ve které je možné kutáním v archivech stále něco nového objevit. Jinak ale, když o tom uvažuji, vlastně nevidím zásadní rozdíl mezi budoucností a minulostí. Ne, nezbláznil jsem se. Můžeme přece prožívat jen přítomnost a minulost nemáme na dlani jako něco zkamenělého, k čemu se můžeme kdykoliv vrátit. To minulé od nás „odplouvá“ jako mizející nádraží viděné z rychlíku a když se úplně ztratí z dohledu, mění se ve vzpomínkách i jeho kontury. A to je pořád ještě něco, co jsme my sami viděli a zažili. Což teprve doba před naším narozením. Minulost je skutečně fantastickou dimenzí, sférou nejistoty a dohadů, stejně jako budoucnost.
Nacházíš nějakou spojitost či souvislosti mezi pracemi z Vládců vesmíru a tím, co píší naši současní populární čeští autoři SF a fantasy?
Vidím spíše rozdíly. Dříve se autoři více zajímali o myšlenku, kterou dílo nese. Vznikala samozřejmě i čistě zábavná dílka, ale speciálně v žánru povídky nenajdeme mnoho prací, jejichž jediným úmyslem je napnout čtenáře dramatickým dějem. To se naopak u nás na přelomu 80. a 90. let stalo jakousi metou, o niž je třeba usilovat.
Ptal se Zdeněk Rampas.
