Jestliže se podíváme na v knihkupectvích ležící fantasy knížky, můžeme si nanejvýš v duchu povzdechnout. Jde skoro výhradně o pohrobky a epigony Tolkiena. Ohřívání starých nápadů v podstatě vede k omílání jediného fabulačnímu schématu. Družina má vykonat „quest“, jít někam na konec světa, získat magický artefakt, pobít nepřátele – a přežít. Cestou potká elfy, zlobry, trpaslíky a celý zbytek té menažérie. Povolání hrdinů jsou určená asi už jednou provždy – krásné bojovnice, kouzelníci, zloději…
Tuzemská (polská – pozn. red.) fantasy na sobě nosí charakteristické mateřské znaménko, zděděné po své anglosaské matce. Naši hrdinové by mohli nakrásně pocházet odtamtud. Zaklínač (kdo dnes ještě najde odvahu nahlas říci, že prvotní nápad na tuto postavu je normální plagiát?), mág Arrivald z pobřeží, krásná bojovnice Achája – všichni šablonovití až k pláči. Hrdinové usazení ve světech, které jsou nám cizí, ale současně – díky dlouholetému vlivu kultury – známé.
Požadavky na vytvoření domácí mutace žánru se objevily na počátku devadesátých let. Byly i nějaké pokusy o realizaci. Artur Szrejter nahodil docela pěknou povídečku o časech před nástupem Mieška. Prošlo, bohužel, bez rozruchu. Proč? Autor – archeolog a znalec té doby – se opravdu blýsknul vědomostmi. Znalosti však naneštěstí chyběly čtenářům. Podobné to bylo v případě Čaje z květu kapradí – románu Michala Studniarika. Bravurní spojení lidové démonologie se současností se také setkalo s chladným přijetím konzumentů.
Má vůbec požadavek na psaní slovanské (eventuelně pra-slovanské a pohanské) fantasy smysl? Po více než tisíci letech od oficiálního přijetí křesťanství jsme se již vzdálili asi příliš daleko. Takže nemáme hledat až tak hluboko? Je snad třeba jít stezkou ukázanou již Studniarikem a podívat se do bližší minulosti? Obávám se, že i tato cesta nevede nikam. V XIX. a polovině XX. století byl na vsi živý obyčej společně strávených večerů.
Svíčky byly drahé, olej do lamp ještě dražší a petrolej byl zbrusu novým vynálezem. Proto se ženy scházely, aby při jediné svíčce draly peří, předly, tkaly a vyšívaly. Dlouhé hodiny jednotvárné dřiny si zpříjemňovaly vyprávěním různých příběhů. Ukrajinci měli štěstí – mezi dětmi poslouchající tyto příběhy byli dva budoucí skvělí spisovatelé: Taras Ševčenko a Nikolaj Gogol. Díky nim mnoho z těchto příběhů nejen že přetrvalo dodnes, ale také trvale zakořenilo v podvědomí východních sousedů. Kontinuita tradice zůstala zachována.
My jsme však měli smůlu. Pravda, Adam Mickiewicz vylíčil zvyk „loučení se s dědy“ (tedy tryzen – viz jeho dílo Dziady – I.P.), ale udělal to tak, že se chce zívat. Jeho nástupci se však místo toho, aby čerpali inspiraci z folklóru, raději zabývali pseudohistorickými příběhy nebo socialismem – popisovali skvělou národní historii a bídnou přítomnost – čili těžký život sedláka a dělníka. Ani posedlost (spisovatelů – I.P.) sedláky na konci XIX. století nevykázala větší zájem o lidové pověry a pověsti. Naše „elita“ si přivlastnila vesnickou kulturu jen velmi povrchně. Dokonce i Maria Konopnická nepříjemně překvapuje nedůslednostmi v Sirotkovi Maryši. Někde zaslechla, že trpaslíci kradou děti a dávají místo nich podhozence. Sice na tuto skutečnost v knize upozornila, ale současně učinila trpaslíky kladnými hrdiny. Nedůslednost? Spíš hloupost a nedostatky při promýšlení námětu.
Běžnému čtenáři jsou prostě bližší Tolkienovy fantasie, nebo třeba Kroniky Narnie, vycházející z anglosaského folklóru (všimli jste si, že i slovo „folklór“ pochází z angličtiny? – I.P.). Szrejter a Studniarek psali nějak do prázdna. Jejich dobrá, pečlivě promyšlená díla nenašla konzumenty, protože konzumenti prostě nejsou. Otázkou je, co s tím.
Kudy ke slovanské fantasy?
Když se lidé přestěhovali ze vsí do měst, došlo pro ně k civilizačnímu pokroku. Proto se rychle zbavili dávných zvyků a přijali to, co považovali za městskou kulturu (která byla prostě absencí jakékoli kultury). Opustili své kořeny, zapomněli, odkud pocházejí. Zvyk večerního vyprávění příběhů zanikl dokonce ještě předtím, než se objevila televize. Konečně, proč by Varšavany první generace zajímaly legendy z vesnice, odkud pocházeli jejich předkové? Proč by obyvatele Wroclavi zajímaly historky z pohraniční stanice, kde se jejich předkové přes tři sta let stavěli dalším a dalším vlnám tatarských nájezdů, a ve volných chvílích zaříkávali kletby a obětovali duchům lesů a bažin?
Za posledních padesát let se závratným tempem změnila i samotná vesnice. Objevení elektřiny ochudilo představivost. Místo obav z toho, co se skrývá v temnotě, bylo možné rožnout žárovku. Také na vsi bylo vše staré odhozeno jako přežitek. Spolu s lidovými kroji šly do smetí i dávné pověsti a pověry. Spisovatelé měli tou dobou na starosti důležitější věci. Vychovávali totiž socialistického člověka, odsuzovali víru a vymycovali předsudky.
Když jsem v rámci mimoliterárních zájmů začal zkoumat historii a folklór Vojslavic, ukázalo se, že z dávných pověstí toho nezůstalo mnoho. Na to, že na loukách straší a že duch v cylindru mlátí holí opilce, se ještě pamatovalo (je třeba si takové věci zapamatovat, aby se v opilosti nenarazilo na ducha!). Ale zmizelo například povědomí a původu názvů. Proč se Mamčina hora jmenuje Mamčina? Byla o tom nějaká legenda. Ale jaká? Kdo by si to pamatoval… Proč je na křižovatce nezastavěná parcela? Protože to je Kasówka – zlé místo. Proč je zlé? To už nikdo neví, je zlé a to je vše. Podobné to je s kolektivní pamětí národa. Nikdo si nic nepamatuje, šmytec.
Věc tedy vypadá dost beznadějně. Bylo by proto třeba začít vytvořením struktury, navázáním kontinuity – tedy vyplněním stoleté mezery. Potřebovali bychom pár desítek spisovatelů, kteří by na sebe vzali břemeno prostudování zápisků etnografů z devatenáctého století a svá díla by opřeli právě o ně. Vzniklá díla se musí stát bestsellery, jinak přijde vše vniveč. Nejlepší by bylo je zfilmovat, při čemž – další podmínka – musí jít o filmy kvalitní a vysokorozpočtové. Nebylo by špatné natočit sitcom, například o rodince městských troubů, která se na prázdniny vypraví do města zabydleného duchy. Pár krvavých hororů by taky udělalo dobrou práci.
Problém je však neřešitelný. Nemáme tolik dobrých spisovatelů. Stát dává peníze jen na točení „opravdu důležitých filmů“ a „renomovaní režiséři“ se také nebudou fantastikou zabývat. Od času zfilmování Zaklínače se totiž ví, že fantastika se v Polsku nedá natáčet a že to stejně není třeba.
Elementy folklóru by musely natrvalo zakořenit v podvědomí běžného čtenáře. Musely by se stát něčím obyčejným, rozpoznatelným, kulturně blízkým. Na základě z několika, možná několika desítek knih a odpovídajícího počtu filmů by bylo možné stavět dále. Teprve až budeme mít potenciálního konzumenta, můžeme se bavit psaním slovanské nebo, chcete-li, lidové fantasy.
Přeložil a poněkud upravil Ivo Poledník
Pana Pilipiuka si velmi vážím, ale poněkud mi uniká smysl téhle úvahy. Že slovanskou fantastiku nikdo nepíše je vidět z jediného pohledu na regály v knihkupectví, proč tomu tak je je asi také každému rozumně uvažujícímu člověku jasné (není o ni zájem). Na konci pak článku autor dochází k závěru, že je zapotřebí kvalitní slovanská fantastika, přitom hned v další větě říká, že napřed je třeba mít konzumenta, pak teprve bude mít smysl ji psát. Takže konstatování zjevného na tři stránky zakončené rozporem. Hm, hm.Spíše než superkvalitní knihy bych jako správnou cestu k oživení zájmu o slovanskou mytologii viděl jakékoli alespoň trochu slušné knihy podpořené masivní reklamní kampaní. Jak známo, důkladnou mediální masáží lze vyrobit kultovní titul prakticky z čehokoli, viz Eragon.
A kdyz uz se prece jenom slusne dilo objevi, tak do kampane nikdo nezainvestuje, protoze co kdyby na tom nahodou prodelal, protoze ctenari nejsou na slovanskou mystiku zvykli, radsi si koupi svetovou fantasy od znameho autora coz je pro ne zaruka kvality. (nerikam, ze vsichni, ale vetsina) Zacarovany kruh da se rict.Je pravda, ze film Zaklinac moc dobre jmeno polske filmove fantasy neudelal. Pritom kniha (saga)je vyborna. Coz nas vraci zpatky do kruhu k penezum a nezajmu v tuzemskych produkcnich kruzich.
Prelozte do polstiny D. Cervenaka a uvidite ten mazec :-)))Vazne by me docela zajimalo, jak by si Bohatyr nebo Cernokneznik vedl na polskem trhu.
Podľa mňa to to so záujmom o slovanskú fantasy nie je až také zlé ;-). Vlastne si myslím, že čitatelia po nej dychtia. Len si východoeurópski autori musia uvedomiť, že názory ako je tento pána Pilipiuka (ktorý je iba takým bezradným a bezcieľnym názorovým potácaním sa) sú vlastne omyl. Marek: Černokňažník je už nejaké dva roky vo vydavateľstve Fabryka Slow. Nejavia oňho veľký záujem. Zrejme si tiež myslia, že slovanská fantasy nikoho nezaujíma. Čo by na to povedala napr. ruská autorka Mária Semjonová, ktorej slovanská sága Volkodav je v Rusku čítanejšia ako Lukjanenko a toho roku bol podľa nej natočený najdrahší ruský film v histórii?
Ljukjanenko se mi jevi jako doby priklad slovanske fantastiky. Ve vetsine jeho knih, se da narazit na odkazy slovanstvi…Jde asi spis o to najit spravnou miru a nejak rozume vse promichat.
Skutočne? Ja som prečítal ibú prvú Nočnú hliadku a tam zo slovanskej mytológie nebolo nič. Bolo tam plno všelijakých ugrofínskych a turkotatárskych prvkov (napríklad Geser je postava z mýtov dávnych tureckých kočovníkov, napríklad Oguzov), ale žeby som postrehol niečo rýdzo slovanské, to veru nie. Možno v ďalších dieloch, hm?
Slovanské prvky v Nočním dozoru jsou
Je tam zmínka o rusalce 🙂 Ale o té Andersenově, to je fakt…
Článek si hodnotit netroufám,jenom ohledně Acháji si nemyslím,že jde o šablonovitou postavu.Je to můj názor,ale Acháje pro mě byla značným osvěžením v záplave Jordanů a Goodkindů.Tito dva pánové se snad nedají nazvat spisovateli,ale spíše grafomany.Samozřejmě,že jsem četl vše co od nich v češtině vyšlo.Co se týče slovanské fantasy čtu co vyjde,zejména Zaklínač Černokněžník,koupil jsem si i Bohatýra i když musím řící,že to není kniha,ke které se budu vracet.