Se šestým dílem Temné věže je potíž. Po Vlcích, kteří perfektně fungují i samostatně, přichází díl, který je jejich naprostým opakem. Nelze jej číst bez znalosti předchozích, a i s nimi v zádech je třeba počítat s tím, že se tentokrát nebude jednat o žádnou jízdu. Ale má to své důvody…
„Měl to být můj Pán prstenů, můj Gormenghast, moje sága.“ Zpěv Susanah, s. 254.
Jestliže jsem napsal, že jedním z možných čtení Vlků je rozestavení figurek na šachovnici před koncovkou, o Zpěvu platí, že je kompletací prázdných konců. King najíždí do cílové rovinky a chce mít všechno hezky srovnané. Ne že by se všechno vysvětlilo a veškeré dějové linky způsobně spojily v jednu už tady – naopak, poměrně paradoxně nám kniha naservíruje hned tři linie, které se spojí až v úvodu závěrečného dílu – ale snaha o poslední komentář autora ke svému dílu, poslední inventuru před velkým finále, je zřejmá.
Zápletka je jednoduchá – Susanah/Mia se připravuje porodit chlapíčka a opouští Callu. Roland a spol. se ji snaží sledovat, jsou však rozděleni a krom Susanah se musí vypořádat s ochranou růže a návštěvou u jednoho začínajícího spisovatele v maineských lesích.
Ano, na scénu se dostává Stephen King osobně a pokud s tímto faktem máte problém, tak by snad bylo lepší část knihy přeskočit. Zdánlivě o nic nepřijdete a závěrečný díl určitě pochopíte. Jen budete nadávat, že se v knize vlastně nic nestalo, všechno se dalo zkrátit na pár desítek stran a že je škoda, že se všechno odehrává v „našem“ světě…
Ovšem tato zdání jsou problematická. Tady a teď i všude jinde.
„…v některých světech, které sousedí s tímto.“ Zpěv Susanah, s. 32.
Temná věž se dotýká mnoha světů, je to jedním z jejích poznávacích znamení, sigulů, chcete-li. A pro Kingovo věrné není jistě žádným překvapením, že synonymem pro „svět“ může být „příběh“. Jedním z takových příběhů, které sousedí s tím Rolandovým, bylo Sedm statečných (a samurajů), jak jsme si ukázali na Vlcích. Jako další můžeme jmenovat samozřejmě zdrojového R. Browninga a jeho Childe Roland přišel k Temné věži, Čaroděje ze země Oz, Šardika, Pustinu T. S. Eliota a samozřejmě svatý grál moderní fantasy, Pána prstenů, který se neustále vrací nejen v Eddieho a Susanině mysli, ale i parafrázemi celých zápletek.
Konečně, co jiného je souboj pistolníků s Blainem, než svérázná pocta setkání Bilba Pytlíka s Glumem? Včetně toho, že řešení se nalézá v „hloupých“ otázkách? Nač jiného, než na Sauronovo oko bez víčka odkazuje sigul Karmínového krále? A čím jiným, když ne „vidoucími kameny“, palantíry, jsou jednotlivé kousky čarodějovy duhy?
Podobných poct a citací by se našla celá řada a přidávají tak čtenářově zábavě další dimenzi. Mnohem podstatnější však může pro někoho být, že Temná věž funguje nejen jako svorník světů a Kingových oblíbených příběhů, ale i jako svorník jeho vlastního díla. Což samozřejmě King nikdy nepopíral, ale nikdy se k tomuto faktu nehlásil v takové míře, jako v šestém svazku své série.
V té se tak můžeme projít světem vylidněným pandemií superchřipky, setkat se s hrdiny Prokletí Salemu, narazit na motivy z románů To, Řbitov zvířátek, Dračí oči – na ty hned několikrát (nejprve v osobě Flagga a pak i v otázce, proč Rolandův předek nezabil draka) – a řadu dalších. King nám je ve Zpěvu připomene a znovu zopakuje, jak pro něj bylo nemožné na Rolandův příběh zapomenout.
Což se odráží i v tom, že vedle hlavní řady knih existuje několik dalších příběhů, které se k Temné věži otevřeně hlásí. Nejznámějším je jedna z nejlepších Kingových povídek Sestřičky z Elurie (přičemž podle některých náznaků King nějaký podobný povídkový návrat do Rolandova světa nevylučuje, říkám díky), ale patří sem i romány Talisman a Černý dům (první spíše v náznacích a některých motivech, druhý již zcela záměrně) a samozřejmě také Srdce v Atlantidě.
Což si zaslouží pozornost. Série povídek jen částečně propojená některými postavami dokresluje pozadí Temné věže o ničemné muže a jejich děsivý způsob předávání zpráv (mimochodem: jednou jsem narazil na podobné sdělení i já – „Hledá se kocour BORIS, má delší srst, někdy zlobí, ale máme ho MOC rádi. ODMĚNA!!!“) a bořitele paprsku (na Teda Brautigana narazíme i v hlavní sérii).
Především se ovšem jedná o soubor oblíbených Kingových témat. Dětství, vpád čehosi cizího do našeho světa, posedlost (zde zastoupená především jistou karetní hrou), sebedestrukce, politika a deziluze, ztráta nevinnosti a vlastních vzpomínek atd. To vše dělá z knihy jakousi malou verzi Temné věže, rekapitulaci Kingova způsobu psaní a nechybělo mnoho (viz jeho nehoda) i života. Naštěstí ka chtělo jinak a dnes se jedná pouze o součást většího celku.
Že chybělo málo a King se mohl „pyšnit“ svým vlastním Edvinem Droodem (abychom připomněli další v Temné věži zmíněné dílo a autora) si evidentně uvědomil i autor sám. Již posledně jsem zmínil, že po své nehodě se King upnul na dokončení své vysněné ságy. Ponechme stranou otázky kvality výsledného díla a zastavme se raději u dvou skutečností.
Za prvé, přestože velká část série vznikala spontánně a teprve poslední tři díly „na jeden zátah“ (a zabírají tak, jak již bylo řečeno, stylově v sérii specifické postavení), podařilo se Kingovi dostát tvrzení, která Temnou věž provázela od začátku: že se bude jednat o šest až sedm knih a celkem o nějaké tři tisíce stran. Z čehož by si mohlo vzít příklad hned několik známých autorů – namátkou např. George R. R. Martin.
Ano, Zpěv Susanah je v určitém ohledu literární obdobou slepého střeva, ale jinak nezbývá než smeknout před tím, jak dokázal autor spojit jednotlivé dílky skládačky napříč několika desetiletími své kariéry do celku, který dává smysl a přestože ctí určité původní plány, ponechává i dost prostoru pro aktualizace a inovace. Inu, pro ka. A pro osobní posedlosti…
„Být s Rolandem, Eddiem a Susanah je jako napít se chladné vody.“ Zpěv Susanah, s. 360-1.
Posledně zmíněná skutečnost nás vrací k funkci knihy jakožto komentáře. Temná věž z hlediska celku je Kingovým testamentem, jeho uměleckým prohlášením, oč ve svých příbězích usiluje (o tom si ale povíme příště). Zpěv Susanah je jeho pokusem vysvětlit, jak k tomu došlo a jakou roli podle něj hraje on sám.
Není přitom žádným překvapením, že výsledné sdělení je ryze romantické. King není vládcem Příběhu, ale jeho služebníkem. Skrze něj promlouvají múzy, Gan, Roland sám. Vyprávění příběhu, umění, je oslavou a potvrzením života, nutností, bojem proti Diskordii a Karmínovému králi.
A celý svět, který Kinga obklopuje, je pouhým odrazem tohoto věčného boje. Tvoření a Zániku. Románový Stephen King je ohrožován na životě temnými silami a ochranou mu je pouze akt psaní. Ještě jinak: pravdivého psaní. Pravdivost je přitom třeba opět vnímat v romantickém slova smyslu: nejedná se o nějaký pofidérně objektivní popis smyslově ověřitelné reality, ale o oslavu citu a představivosti.
King nikdy neměl rád akademické uvažování o literatuře a elitářství s ním spojené. Odmítá vědomé vkládání a vršení významů a záměrné formální hrátky. Píše tak jak píše a to, co píše, prostě proto, že mu to slovy známého filmu „přijde jako docela dobrý nápad“. A na rozdíl od mnoha jiných spisovatelů mu to funguje na jedničku. A i na ty skryté významy a formální hrátky narazíme.
Jenže nikdy nebudou tím, kvůli čemu knihy vznikly. Může to být skvělá zábava, hledat narážky, citace, zvažovat, proč King něco pojal zrovna takto. Ale chraň nás ruka páně, abychom tvrdili, že „takhle“ to má být. Důležitý je příběh samotný. Pokud je dobrý, bude motivy a témata generovat sám.
Zpěv Susanah je Kingovo spokojené konstatování, byť stále ještě trochu nevěřícné, že Temná věž je v tomto ohledu v jeho díle nepřekonatelná. S čímž nemůžeme než souhlasit – konečně, náš seriál je toho jasným důkazem. A pokud to ještě někomu nedošlo: berte jej jako zábavnou nadstavbu k sérii, rozhodně ne jako autoritativního průvodce…
Příště: Temná věž. Mýtina na konci stezky
Pochvala
Moc se mi tenhle průvodce Temnou věží líbí, a vůbec všechny Borisovy recenze. Jen tak dál!
Temn věž
Jo, mě zase docela baví to psát :), jen škoda, že lidi to moc nečtou (čest a díky výjimkám!). Což by ani nevadilo, kdyby se třeba objevily komentáře, co je špatně… nebo alespoň kdyby mi zase něco hezkého napsal Alexi. Po tom démonovi se pod svýma článkama koukám vždycky 🙂
2 Nihil: preco si z toho nepripravis nejaky cyklus prednasok na con…vysla tona materialu o Dark Tower, dokonca aj encyklopedia, takze Kingovske multiverzum Temnej veze je bohate na preskumavanie…urcite by to zaujalo vela ludi, keby si to este strihol s nejakymi vizualnymi pomockami…
Nihil : nejsem žádný démon, nýbrž oddaný čtenář domáhající se věcných informací, který vás tak trochu nesnáší 🙂 Normálně bych asi nereagoval, ale když vy s nelidskou přesností recenzujete výhradně knihy, které mě zajímají (čest vyjímce Drooda, který zůstal ušetřen) a to způsobem, jaký často vůbec nepřipomíná recenzi, ale těžko uchopitelné monumetálně klenuté filosoficko étericko magické cosi, čemu vůbec nerozumím a to jsem si některé Vaše recenze zkoušel i nakreslit. Další co mi vadí je, že znásilňujete internet a hřešíte na takřka neomezenou kapacitu v databázích. Vaše články jsou delší a úmornější než Fidelovy projevy. Už jen pohled na délku posuvníku prohlížeče po rozkliknutí má naprosto demoralizjící účinek. Navíc píšete snad do všech fantasy plátků co jich v čechách je a to zcela masovým způsobem. No jak k tomu jeden přijde? Na FP píšete snad každou druhou recenzi, tak člověk prchne do Ikarie a co nevidí…zase tam číhá Boris Hokr. Původně jsem dokonce myslel, že jste nějaká sekta, nebo šílená PR agentura u níž si někdo zaplatil genocidu všech čitelných recenzí fantastiky v čechách. Nevím, možná by z Vás byl spíš lepší spisovatel než recenzent. Ale jinak nic proti Vám 🙂
Alexi: tohle vypadá na dlouhý a hodnotný vztah :)Mimochodem, má jednu jobovku – i na Drooda došlo, právě v té Ikarii… sorry. Jinak já si nemyslím, že jste démon, já se na ty komenty vážně těším. Horší je to s tou věcností – tam jde asi dost o otázku vkusu, je pravda, že mě moc nezajímá děj, od toho je anotace, a prostý shrnutí je to hezký nebo naopak mě taky moc nebere. Evidentně si někdy i sedneme do noty (viz Usagi) a někdy ne (třeba u Howarda jsem byl myslím hodně věcný). Asi to souvisí s tím, jak chápeme recenze, já se kloním spíš k těm rozborům. A určitě se shodneme na té délce – nemůžu nic slíbit, ale minimálně od ledna se snažím to tlačit dolů, protože zmínky o přílišné délce šly z více stran. Zrovna u Temné věže se to sice neprojevuje, ale to není recenze. Takže jak říkám: já se na komenty těším a tak nějak potutelně doufám, že se budeme vzájemně srát ještě dlouho 🙂 Jo a klidně tykat.
Nihil : To já chápu. Pro recenzenta je i negativní kritika lepší než žádná. Vlastně je víc hodnotnější než “poplácávání po ramenou”. Z lepších námětů se autor poučí a zcestné postřehy prostě zahodí. To že tě moc nezajímá děj je z tvé práce dobře vidět 🙂 V některých případech je to jedno. Temnou věž už stejně všichni znají a “recenzi” budou číst jen fans co se chtějí v díle hrabat a pořád dokola ubezpečovat o tom jak dobrý to bylo. Chtějí o věži polemizovat, srovnávat své poznatky a poplácat se s autorem po rameni. Pokud má elaborát rozmáchlou grafomanskou fazónu Kingova formátu a ladí s dílem, je to jen a jen dobře. Ale u nových knih je to diskutabilní. Zamyšlení (ale k věci a rozumné délky) bych bral ještě tak u autorů typu Dicka, kde se to fakt asi přímočaře pojmout nedá a trochu intelektu čeká patrně i publikum. Ale u “dřevorubců” typu Howarda… Jmenovitě tuhle recenzi jsem přečetl, přečetl jsem i knihu a vůbec jsem nepochopil jaká je mezi nimi souvislost. Tam to prostě chtělo vzít způsobem deset povídek, šest líbilo, čtyři nelíbily, verdikt lehký nadprůměr 6/10 pro fanoušky Lovecrafta +1 bod a jít od toho. Myslím, že trochu vím o čem mluvím, protože mám sám na kontě nejednu recenzi. Ne sice na knihy, ale některé až nehezky podobné těm tvým. A není to hezký pohled vidět vlastní chyby a nedostatky takhle z druhé ruky 🙂 Člověku to pak připomíná jaký je nýmand.
Alexi: hm, jsem si tu recenzi (Howarda) schválně přečetl znovu a pořád si myslím, že je to jedna z těch lepších věcí, co jsem napsal. Spoustu věcí asi vysvětluje, že jsem v té době sliboval napsat článek o Howardovi (kterýho nemám za “dřevorubce”, stejně jako Otu Pavla za “běhálistu”). Z článku sešlo, ale ta recenze ho myslím dost dobře nahrazuje a až se k tomu někdy vrátím, bude na čem stavět. Obecně si myslím, že jestli budeme byť i jen o dřevorubcích (obecně, bez ohledu na to, co pod to ty nebo já řadíme) psát tak stroze, jak navrhuješ, budeme vždycky jen to ghetto, protože pokud nebudeme chápat šmejd a proč je čtenej, tak to povedené nebudeme chápat tuplem a ti pitomečci z mainstreamu, kteří si teď s velkou slávou vyhlásili knihou roku Soukupovou (dobrá kniha, ale dobrá je ve škole za tři) nás vždycky buď převálcujou, nebo budou s lehkou myslí ignorovat. Ale co, máš recht, že hřeším na internet, takže ke mně existuje alternativ a dost :).
Nihil : Pořád si moc nerozumíme. Neagituju za strohé suché psaní. Naopak invenčního přístupu si cením, ale nesmí být kontraproduktivní. Sám naznačuješ, že jsi chtěl psát původně profil, pak si dostal knihu na recenzi a nakonec z toho vylezl hybrid mezi životopisem a úvahou nad povídkovou sbírkou. Recenze na knihu by podle mého názoru měla být primárně o knize. Měla by mírně nastínit děj, srozumitelně odrazit recenzentovy pocity z knihy (hlavně žádné křečovité snahy o objektivitu – objektivní recenze neexistují – leda by byl autor schizofrenik) a jako bonus či pomůcku třeba stručně zasadit knihu do kontextu autorova života jeho ostatních děl apod., nebo se třeba zmínit o překladu byl-li výjmečně dobrý, nebo špatný. Nerad bych aby to vyznělo jako že Howarda nemám rád, naopak. Jen mi nepřijde nutné psát hluboké a vznosné recenze na relativně přímočará konzumní díla. Čtenáři podobných záležitostí to stejně asi neocení.
jo, nerozumíme. a tak to má být 🙂
Alexi: psát hluboké a vznosné recenze na relativně přímočará konzumní díla znamená IMHO upozornit na to, co se tam též dá najít. Díky tomu může relativně přímočaré konzumní dílo padnout do oka i intelektuálněji založenému čtenáři… což je nicméně na složitější diskuzi, zastávám totiž názor, že koncepce postmoderní literatury funguje skvěle pouze v případě fantastiky, která na ni často zvysoka… kálí. 🙂
Osobně mám právě tento styl recenzí ráda, spíš z toho pochopím, jestli si s knihou sednu nebo ne, než když se píše jenom jemné nastínění a líbí-nelíbí.