Tvrdím, že Temnou věž je třeba brát jako celek a nikoliv jako souhrn samostatných románů. Pokud bych však měl některý z dílů vyzdvihnout, byl by to Čaroděj a sklo. Podle mého názoru jednu z nejlepších Kingových prací vůbec. V samotném středu série zde stojí dílo, které dokonale využívá již řečeného, stejně jako očekávání věcí příštích. Především se však jedná o román, který se skutečně obrací k srdci – postav i čtenářů.
„Ptáku a medvěde, zajíci, rybo, splňte mé milé, co jí je libo.“ Čaroděj a sklo, s. 328.
V Pustinách se King vypořádal s Rolandovým světem, stejně jako s nejrůznějšími žánry, které v Temné věži dovedně mixuje (viz https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3412). Nastal tedy čas, aby se pořádně zaměřil na postavy. Respektive na tu hlavní – Na Rolanda Deschaina z Gileadu, posledního pistolníka světa, který se hnul. Ne nadarmo má kniha podtitul Vhled (jak se tvrdí ve Vlcích).
Roland až dosud působil v rovině archetypu, jednoho velkého symbolu – a to i ve chvíli, kdy prožíval silné emoce (např. záchrana Jakea). Ve výsledku tak byl především postavou, kterou obdivujeme, v určitém slova smyslu se jí i děsíme (jeho posedlost Věží a ochota jít přes vlastní utrpení a mrtvoly přátel dál), ale jen stěží si ji zamilujeme.
Eddie, Susanah a Jake oproti tomu působí mnohem přízemnějším, řekněme až civilnějším dojmem – i díky tomu, že jsou převedeni z „našeho“ světa. Především však za nimi stojí alespoň drobné exkurze do jejich minulosti, do jejich srdcí. Známe jejich slabosti a tragédie (Eddieho vztah k bratrovi, Susanah a její schizofrenie, stejně jako vztah k černošskému emancipačnímu hnutí, Jakeova pozice v profesionálním světě jeho otce…). Exkurze, které přes svůj malý rozsah dávají poměrně komplexní obraz o jejich charakteru a jeho vývoji.
O Rolandovi naproti tomu víme jen málo a rozhodně ne kontinuálně. Souboj s Cortem, odhalení spiknutí kuchaře Haxe – to jsou pouhé zlomky, které navíc nahlížejí pouze na jeho zatvrzování, posilují jeho nepřístupnost a tvrdost. Rozšíření pistolníkova charakteru, které definitivně umožní vytvoření silného ka-tet, které se může směle postavit vlkům z Cally, stejně jako svému poslání, je tedy nutné. Ve správný čas, na správném místě (z pohledu série). A především pak správným způsobem.
„Kdo si pamatuje bolest a sladkost z časných let?“ Čaroděj a sklo, s. 306.
King se vrací do dob Rolandova dětství s příběhem o velké lásce, spiknutí, mocných kouzlech, zatracení, štěstí a smrti… Prostě velký příběh, jak má být. Skutečná tragédie Středosvěta a jeho hrdinů. A i když se v knize dočkáme také dokončení příběhu Blainea a představení mocného čaroděje Flagga (na jehož příkladu se opět ukazuje, že se hnul nejen Rolandův svět, ale i příběh sám – srovnejte schválně poznámky o vztahu „Dobrého muže“, Waltera, Flagga, Martena a kdo je kdo v jednotlivých knihách série), který se snaží Rolanda a jeho druhy zničit (nebo alespoň odradit od pouti k Temné věži), vše přebíjí právě vyprávění, které se začíná těsně po Rolandově zkoušce dospělosti…
Podrobnosti zápletky přitom nejsou zas až tak důležité. Důležitější je, že po takřka čtvrt století spisovatelské kariéry byl King schopen navázat na původní příběh (který nalezneme v Pistolníkovi) a vypovědět jej tak, že je více než věrohodný: je správný. Roland je zde skutečně mladý, psychicky zraněný zradou vlastní matky a poprvé (a osudově) zamilovaný. Přitom je to však stále mladý pistolník, zabiják, který musí volit mezi osobním štěstím a svým ka, kterým je Temná věž.
Jednak v něm tedy poznáváme jeho staré já, které tak dobře známe, ale hlavně v něm nalézáme srdce a konečně pochopíme, proč je takový, jaký je. Starý i mladý Roland jsou sice odlišní, ale skutečně se jedná o jednu a tu samou postavu – což je výzva, před níž mnoho slavných autorů neuspělo.
Rolandovo mládí přitom nabízí množství příběhů, které by vydaly na samostatné povídky i knihy, například konec jeho prvního ka-tet (a já pořád nepřestávám doufat, že se jich někdy dočkáme), ale tento jediný může zastoupit všechny ostatní (jak říká sám Roland). Všechny další jsou jen detaily, to potřebné už je však řečeno.
Nevypráví se totiž pouze o Rolandovi, ale i o Eddiem, Susanah, Jakeovi – přestože do příběhu nijak nezasáhnou, pouze mu naslouchají. Vedlejšími hrdiny jsou samozřejmě Susan Delgadová, Cuthbert Allgood a Alain Johns, ale ti, jak už bylo řečeno, vykazují některé shodné rysy se svými nástupci. Samozřejmě, že se nejedná o pouhé kopie, podobností je pouze tolik, aby Rolandův vztah ke svým „newyorčanům“ obohatily a dodaly mu na hloubce, díky příchuti něčeho dávno ztraceného a nyní znovu nalezeného.
Během vyprávění svého příběhu tak Roland vlastně prosí o odpuštění a smíření (druhé, ale i sám sebe), ukazuje, že v Eddiem znovu spatřuje přítele svého dětství, v jeho lásce se Susanah tu svou, sebe samého v Jakeovi… a v sobě samém svého otce. Milovaného i obávaného muže, který nechal ka (které je jako vítr) volnou cestu, stejně jako to po něm mnohokrát učinil i Roland.
Veškerá psychologie však může jít stranou – to, že vzájemné vztahy Rolanda, Susan, Eddieho, Susanah, Cuthberta, Jakea a dalších (aniž by se museli kdy vzájemně potkat) jsou komplikované a vyzývají k podrobnému rozboru, by nemělo zastřít to hlavní – prostý a proto děsivý milostný příběh.
King už od počátku tvrdil, že Roland je romantik, ale teprve nyní jej poprvé umístil do čistě romantického prostředí. Panství Mejis se svými pláněmi, osamělými ranči, stády koní a rázovitými obyvateli je jako stvořené pro milostné příběhy doprovázené popěvky a brnkáním na kytaru a banja při západu slunce. Ovšem pod hladinou se skrývají temné proudy – lidský chtíč a zášť. Za úsměvy se skrývá zrada a za podanou rukou nůž.
„Smrt tobě, život úrodě. Hromu strom“ Čaroděj a sklo, s. 586.
Vtip (pokud můžeme toto slovo použít) je samozřejmě v tom, že Rolandova láska skončí tragicky (nikoliv špatně, v tom je rozdíl) a čtenář to dávno ví. Jen jde o to, jak moc tragický ten konec bude a jak přesně k němu dojde. A veškerá poezie, kterou Mejis nabízí, díky tomu získává na temnotě. Čarodějnice Rhea, čarodějova duha a muži Johna Farsona (který nakonec smete Gilead z povrchu zemského), stejně jako Velcí lovci rakví vyhnaného pistolníka Eldreda Jonase (fascinující postava, v mnoha ohledech pokřivená verze Rolanda – obraz toho, jakým by poslední pistolník mohl být, pokud by selhal a sešel ze své cesty) jsou pouze doplňky.
Podstatné je, že každé Rolandovo vítězství je pouze oddálením nevyhnutelného, že vše jej přivádí blíž a blíž Temné věži a ztrátě vlastní duše. Že Susan Delgadová zemře v plamenech.
King na budoucnost odkazuje, i když nikdy ji nezmíní přímo. Nechává na čtenáře působit komentář vševědoucího vypravěče („Ale žádné brzy pro ně nebylo, a nebylo ani žádné později.“ s. 568). Stejný trik však nevyužívá pouze pro připomenutí tragického konce, ale i pro podtržení osudovosti lásky Rolanda a Susan („Potom, jednoho dne mezi zapadajícím Kupcovým měsícem a východem Lovkyně, přišlo konečně ka a odneslo ji – s domem a stodolou a vším.“ s. 309).
Platí přitom, že King ví, že ví i čtenář, neváhá s touto vědomostí operovat a nabízí falešnou, ale nesmírně působivou naději, že stejně jako se příběh hnul v jiných ohledech, hne se i zde a Susan, ach ta líbezná Susan nepadne za oběť Temné věži – proto například tak dobře funguje závěr knihy, kde dochází ke krvavé Sklizni, zatímco za jiných podmínek by bylo možné autora obvinit ze zbytečných komplikací a nastavování. Zde to však prostě nejde.
King moc dobře ví, jak zasáhnout lidské srdce a využívá toho naplno. Symbolika ročních dob a nebeských těles (Líbající měsíc, Kupcův měsíc atd.), romantika jízd na koni a vlajících vlasů na útěku před nesvobodou, oslava nepoutaného a naivního mládí, konflikt se zkostnatělým a chtivým stářím, velké sliby a naprosté odevzdání se tomu druhému. Nevinnost proti zkaženosti. Romantika proti cynismu. Věrnost příběhu proti čtenářské touze po útěšnosti.
Čaroděj a sklo je tedy jednak důležitou součástí cyklu, protože obohacuje všechny důležité postavy a prohlubuje jejich vzájemné porozumění, ale stejně tak se jedná o jeden z nejpůsobivějších milostných příběhů, jaké kdy kdo napsal. Příběhu v nejlepším slova smyslu tragického, který dokonale zprostředkovává pocit prvního milostného vzplanutí a zcela se soustředí na své hrdiny.
Což se dá dobře ukázat i na již zmíněném prostředí. Mejis je sice nádherný, ale velice jednoduše načrtnutý – Pád, mořské pobřeží, městečko, usedlosti a nic víc. Stejně je tomu s postavami – i když závěrečná přestřelka s muži Johna Farsona je napínavá a strhující, v podstatě nic nemění na tom, že s ohledem na svůj rozsah je kniha velmi málo zalidněná.
O co méně však je prostředí a postav, o to lépe se s nimi pracuje. Rhea, Jonas, Coral Thorinová, Kordélie Delgadová a další – ani o jednom jméně není možné říct, že se jedná pouze o postavičku. Jsou to všechno plnokrevné charaktery, které společně s dalšími prvky románu (jeho místo v sérii a odkazy na následující události, představivosti vstřícné prostředí, děsivě se proměnivší nevinné zvyky kraje, dobrodružná zápletka kolem Farsonova plánu s ropným nalezištěm atd.) působí, že si každý čtenář najde svůj vlastní důvod, proč se ke knize vracet.
Stejně jako je Blaine svízel, je totiž pravda i to, že i když Roland svou Susan ztratí a na konci knihy již nebude nevinným chlapcem, ale zlomeným mladíkem a matkovrahem, že svět se definitivně hnul a Gilead nic nezachrání… navzdory tomu všemu platí, že setkání s tímto románem a jeho hrdiny bylo a je velmi utěšené. Baže, utěšené.
A i když se Kingovi nedá upřít snaha, již nikdy se mu ve zbývajících dílech nepodařilo dosáhnout podobné působivosti a již nikdy (nejen v kontextu Temné věže) nenalezl takový soulad mezi ztraceným hlasem mládí a srdcem svých hrdinů, vypravěče i příběhu.
Příště: Mezihra aneb Christina a písničky o auťácích, lásce a o smrti
