Pouť za temnou věží Stephena Kinga III.

„Vítejte do fantasy verze Přeletu nad kukaččím hnízdem.“ Pustiny, s. 402

V minulém zastavení (viz https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3405>Pouť za Temnou věží Stephena Kinga II.) jsme si řekli, že první dvě knihy Temné věže připravují, krom jiného, půdu pro prolnutí dvou jazykových stylů, dvou způsobů vyprávění. Prolnutí, které odstraní rozpory mezi symbolickým stylem Rolandova světa (reprezentovaného nejednoznačně přijatým Pistolníkem) a bystrého, analytického, avšak výrazně popisného stylu, pro Kinga tak typického (kterým dokázal ve Třech vyvolených čtenáře k sérii připoutat).
Ve výsledku to znamená, že Pustiny jsou jedním z jeho nejlépe se čtoucích děl. Poznáváme zde typického Kinga, ale přitom je celá kniha značně exotická, takže nenudí ani při opakovaném čtení, přestože její příběh je všechno možné, jen ne konzistentní. Jedná se vlastně o dvě novely, z nichž jedna doplňuje a rozvádí knihu předchozí a druhá vlastně jen připravuje exkurz do Rolandova mládí, kterého se nám dostane v knize následující.
Kniha se tak než na příběh soustředí na styl a zkoumání jeho možností. Jedná se o poslední „hledačský“ či „ustavující“ díl celé série – následující Čaroděj a sklo a Vlci z Cally se významně, dokonce víc než Pistolník, přikloní svým půdorysem, ale i výrazně zpomaleným (nezaměňovat s nudou!) tempem vyprávění k westernu a závěrečné díly se pak naopak soustředí na uzavření dějových linií. Vždy se však bude jednat o knihy, v nichž si je už King jistý svými možnostmi a využívá je obratně a do poslední kapky.

Někdo by díky tomu mohl namítnout, že Pustiny nefungují, protože jako samostatný román selhávají. Vtip je však v tom, že ony tak fungovat nikdy neměly. Proč? Naše čtenářská zkušenost nám říká, že King píše romány. Sice až abnormálně objemné, ale uzavřené, ucelené, hezky s mašličkou expedované a basta. Jenže tato zkušenost v případě Temné věže, stejně jako naše představy o Kingově jazyce, těžce naráží.
Máme totiž co dělat se sérií, ságou a ničím jiným. Ano, jednotlivé knihy jsou relativně uzavřené, ale rozhodně nelze čekat, že se jejich vypravěč bude řídit stejnými pravidly, jako u opravdu samostatných románů. Už jsme si řekli, že děj se často přelévá z jedné knihy do druhé, co a proč je nejucelenějším dílčím příběhem a nyní je na řadě si trochu osvětlit důsledky této skutečnosti na naše čtenářské vnímání.

Román nebo samostatný útvar obecně vyžaduje začátek, střed a konec. To série sice také, ale trochu jinak. Její příběh je rozprostřen do několika knih a je čistě na libovůli autora, zda čtenáři poskytne iluzi dílčí ukončenosti, nebo se rozhodne sledovat jiné zájmy. King se vydal druhou cestou.
Pro přirovnání bych připomenul již zesnulého českého historika Dušana Třeštíka, který tvrdil (a zcela oprávněně), že dějiny jakékoliv části Evropy musí být dělány nikoliv jako fragmenty (tedy samy o sobě, jak bylo bohužel zvykem nejenom u nás), nýbrž jako segmenty (v kontextu, v neustálém potýkání se se širšími souvislostmi). Stejně tak je třeba nahlížet na jednotlivé knihy Temné věže (proto také neustále odkazuji na již vydané články, opakuji a neodkazuji se pouze na jeden, byť aktuální díl série – není to prostě možné).

Logicky proto Pustiny postrádají výraznější dějový oblouk. Ten je totiž nutné sledovat v rámci celé série. Nyní je to samozřejmě snadnější, než v době, kdy ještě nebyly všechny díly publikované. Ze stejného důvodu bychom však měli přestat uvažovat o jednotlivých dílech jako o samostatně fungujících jednotkách (nejhůře by nám pak vycházela Zpěv Susannah a pravděpodobně právě Pustiny).
A ze stejného důvodu si také můžeme všimnout, že King zkouší nejen jazyk, kterým vypráví, ale i formát. Můžeme sice o jednotlivých knihách hovořit jako o románech, ale zároveň je lze bez větších problémů rozložit do jednotlivých povídek, které na sebe mohou navazovat poměrně volně (případ Pistolníka), těsněji a vzájemně ze sebe vyplývat (Tři vyvolení) nebo stát prostě vedle sebe (Pustiny).

V podstatě to opět souvisí s hledáním způsobu, jak tento příběh vyprávět. První díly jsou v mnoha ohledech nedokonalé, místy (možná i díky časovým rozestupům, které leží mezi dobou jejich vzniku) nepodávají vše stejně a autor jako by si nevěřil na to, vyprávět něco skutečně epického. Přesto je však vidět na jednotlivých knihách i v této oblasti velký krok vpřed. Zcela přízemně například na tom, jak roste počet stránek. Průkazněji však především na struktuře a gradaci jednotlivých „povídek“.
Tam, kde se v Pistolníkovi jednalo (paradoxně s výjimkou prvního příběhu) vlastně o sled událostí, kterým dával smysl pouze zastřešující rámec pronásledování muže v černém, se přes Tři vyvolené dostáváme k dvěma příběhům Pustin, které jsou nejen nejobsáhlejší, ale také přinášejí nejrozmanitější prostředí, nejvíce postav, motivů a především zatím nejdokonalejší gradaci (okořeněnou i o časové meze, které není možné přesáhnout – Jake může projít do Středosvěta pouze v jednom jediném okamžiku, Blaine vypustí v Ludu smrtící plyn atd.) – byť skutečného protivníka série zatím stále postrádá.
Přesto však nemůžeme říct, že právě zde je hlavní význam Pustin pro sérii. Nikoliv obohacování zápletky (Roland putuje k Temné věži, získá společníky, urazí kus cesty atd.) a propracování jejích dílčích etap, ale objevování světa, který se „hnul“, a významu tohoto termínu je náplní celé knihy. King se nesoustředí na dějové zvraty, ale na atmosféru světa daleko za zenitem, kde něco skončilo, ale nic nového nezačalo.

„…protože slunce tohoto světa zapadá. Zapadá navěky.“ Pustiny, s. 265.

Ve Třech vyvolených nás do tohoto světa zavedl, nyní nám jej – a postavám – ukazuje. Rolandův svět byl až doteď nahlížený pouze jeho optikou osamělého westernového hrdiny. Nyní se zalidňuje a naplňuje. Sice jsme pořád v pustinách, ale už se nejedná o jednotvárná pouštní prostředí. Od mořského břehu přes lesy skrývající zbytky technologických zázraků dávných časů po opuštěné velkoměsto se záběr rozšiřuje a s ním i počet žánrů, které King do vyprávění vplétá (ale i symbolických motivů – zde konkrétně neustálé odkazy na dílo T. S. Eliota).

Po westernu, postapokalyptické antiutopii, gangsterce, ale i podobenství se dostáváme na pole psychologického románu (schizofrenní situace Rolanda a Jakea na začátku knihy), hororu (přivedení Jakea do Středosvěta) a především fantasy. Právě k ní se v Pustinách série začíná přiklánět a hledat si vlastní výraz na pomezí jejích jednotlivých subžánrů: klasické, hrdinské a městské – vždy ovšem ve výrazně temném ladění.

King zná Tolkiena a Pána prstenů. Narážky na to je možné nalézt nejen v jeho O psaní, ale i v románech jako jsou To nebo Svědectví (které můžeme brát jako svérázný pokus o fantasy převyprávění hororového příběhu – ostatně viz recenze na Svědectví). Čistou fantasy (pohádku, chcete-li) si střihl i v románu Dračí oči, ale právě v Temné věži se tomuto žánru věnuje nejpodrobněji (a ve Vlcích z Cally neváhá zapojit ani aktuální trendy, když zlomyslně „zneužije“ Harry Pottera).

Na rovině celé série je dominance fantasy (a hned v závěsu westernu) zcela zřejmá, ale v prvních dvou knihách se jednalo jen o dílčí prvky a nijak průkazný fakt, že v Rolandově světě funguje magie. Nejprve jen spíše vtipné narážky (například ve druhém díle o olifantech). Nyní je však žánr budován soustavněji.
Nejen způsobem, jakým Roland mluví o svém světě, ale i adaptací typicky fantasy motivů (které samozřejmě využívá po svém) – Starý lid v Šardikově lese, Šardik sám (v knize najdeme odkazů nejen na animal fantasy mnohem víc), název Středosvět, stále větší důraz kladený na vzájemná vyprávění jednotlivých postav, propracování motivu questu, aluze Eddieho a Susanah na nejrůznější fantasy (mordorské připomínky v Ludu, toužebná představa moudrých elfů, ale i motiv opuštěného města staré civilizace jako z conanovských povídek).
A samozřejmě i pomrkávání na čtenáře ve scénách z možná nejpozoruhodnějšího knihkupectví, jaké nám kdy bylo na stránkách knih dáno navštívit, kde prodavač oslovuje Jakea hyperborejským poutníkem a tipuje jej na čtenáře ovlivněného brakovými a lacinými obálkami hrdinské fantasy.
Když potom započítáme i obohacení postavy pistolníka o typické atributy rytíře, je výsledek takový, že i když se následující dva díly tváří jako western (byť jeden s výraznými fantasy motivy, které se dostanou i do názvu, a druhý se sci-fi motivy), celá série se už definitivně profiluje jako fantasy.

Pustiny tak, jak již bylo řečeno, možná nenabízejí uspokojivé dějové zakončení, ale zcela jistě završují výstavbu fikčního světa celé série a její výsledné žánrové podoby. King si tak připravil půdu pro skutečně epické vyprávění a především pro obohacení postav, v prvé řadě Rolanda, kterému ve čtvrtém pokračování konečně daruje srdce…

Příště: Čaroděj a sklo. Temná věž a hledání ztraceného hlasu a srdce