Pouť za temnou věží Stephena Kinga II.

„…tajemství a křižovatky osudů příliš veliké, než aby byly náhodné.“ Tři vyvolení, s. 357

Již jsme si řekli (viz https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3395 ), že Temná věž není zrovna klasická série. Jednotlivé knihy se často přelévají jedna do druhé a vlastně jedinou, která opravdu staví na uceleném příběhu (byť opět s přesahem do dalšího), jsou Vlci z Cally. Což je pochopitelné. Pistolník a Tři vyvolení jsou ve své postatě sbírky povídek. Pustiny jsou jednak dokončením předchozího svazku a jednak prologem následujícího, který je zase exkurzí do Rolandovy minulosti…

Během prvních čtyř knih se tedy sice vytvoří skupinka hrdinů, která však nemá možnost dokázat své kvality na skutečně svém příběhu. Ve středu pozornosti je stále primárně pistolník Roland. Nicméně ono předvedení se je nutné. Bez něj by všechny postavy, krom Rolanda, byly ve finále pouze statisty a čtenář by se oprávněně mohl ptát: proč jsem s nimi byl otravován tolik knih, když o ně v podstatě nejde?
Vlci z Cally jsou tedy pro postavy definitivní vstupenkou nejen do Rolandova světa, ale i do jeho příběhu. Až do té doby mu pouze naslouchali a posunovali jej dál, ale skutečně se o něj nezapříčinili. Nikoliv jako tým.

Mám zde samozřejmě na mysli Eddieho Deana, Odettu/Dettu/Susannah a později také chlapce Jakea a brumláka Ocha. Rolandovo poslední ka-tet. Společenství. Spojené cílem, povinností, nutností, ale i něčím mnohem větším: osudem a láskou. Společenství založené nikoliv pouze na pragmatických či emocionálních vazbách, ale na metafyzické kauzalitě. Ka-tet je zde prostě proto, že je ho zapotřebí. Je samo sobě důvodem.

Roland na své pouti k Věži vytvořil nejedno ka-tet (nejvíce se dozvíme o tom vůbec prvním, o němž vypráví Čaroděj a sklo), a i když jsou jeho předešlí společníci a společnice dlouho po smrti a ka-tet je zlomeno, nedá se říci, že by nadále neexistovalo. Pro Rolanda v Eddiem ožívá jeho dávný přítel Cuthbert, ale i jeho láska s „dívkou v okně“. Stále si pamatuje jejich jména, všechna jejich jména, a je odhodlán je zazpívat, až konečně dorazí ke svému cíli.
To není žádný patos, pouze naléhavé vyjádření Kingovy víry, že láska je to nejdůležitější, co člověk má, a její tragédii a slávu naplno pochopíme pouze díky křehkosti naší paměti. Dokud si pamatujeme, vdechujeme i mrtvým věcem život. Ne nadarmo je paměť a její probouzení (či naopak spánek) jedním z klíčových motivů v dílech jako je To nebo Tělo.
A ne nadarmo se v těchto a ve spoustě dalších objevují motivy mezilidských pout navzdory času a prostoru – pozitivních, i veskrze tragických, vždy však reálnějších, než jakékoliv okovy z železa (viz např. Poslední příčka žebříku). V Temné věži se tento výrazný motiv, tvořící často pouze pozadí Kingovým příběhům, exponuje do role jednoho z klíčových témat.

Pistolnické ka-tet, které se utvoří právě ve Třech vyvolených, je pak i díky rovněž již zmíněnému symbolickému jazyku prostředkem vzájemné podpory pro své členy, ale také spojníkem světa mrtvých a živých, minulosti a budoucnosti. Zároveň se díky připomínkám svých starších verzí (opět viz Čaroděj a sklo) stává určitým archetypem. Věčně napodobovaným a osudem vyžadovaným vzorcem (což se mimochodem promítne i do samotného závěru celé ságy a jejího zakončení).

V sérii se však osudově neproplétají pouze osudy hrdinů. Temná věž je svorníkem, který drží na svém místě celé jsoucno, celý vesmír, všechny světy… V Pistolníkovi říká chlapec Jake, těsně před svou druhou smrtí (ta první pro něj znamenala nedobrovolnou vstupenku do Rolandova příběhu): „Tak jdi, jsou jiné světy, než je tento.“
Není proto žádným překvapením, že ve Třech vyvolených otevírá Roland troje dveře vedoucí mezi svůj a náš svět, z něhož si přivede své budoucí společníky. Do našeho světa pak opakovaně zavítá i v posledních dílech série. Ovšem navštíví i jiné. Tuto problematiku rozebereme ještě později a podrobněji, ale je třeba připomenout, že svět je někdy synonymem pro příběh. Případně: příběh může být symbolem pro svět. Pamatujme na to, až se Roland bude procházet světem, kterým se přehnala superchřipka ze Svědectví, nebo když bude vzpomínat na dva chlapce pátrající po démonickém Flaggovi.

Rolandův i náš svět se vzájemně ovlivňují, existují mezi nimi vazby – a zdaleka se nejedná pouze o mytologii, folklór a zlomky písniček. Jejich vztah je někde na pomezí dialogu a zrcadla. Rolandův svět se samozřejmě hnul, náš nikoliv. Rolandův oplývá magií a zbytky technologií, ten náš se tváří, že v magii nevěří. Je však mezi nimi možné procházet a činy v jednom světě mohou ovlivnit osud toho druhého. Temná věž je totiž nad světy, ale zároveň uvnitř každého z nich. V jediné růži na opuštěném staveništi. V stéble trávy kdesi na konci světa. Vytváří vlastní ka-tet, které je pouze tak silné, jak je silný nejslabší článek.
Tři vyvolení toto propojení rozpracovávají pomocí jednoduché techniky. Roland, poté, co konečně dohonil muže v černém, kráčí podél pobřeží neznámého moře a cestou otevírá troje dveře. Opravdové dveře, stojící na pusté pláži, nedaleko příboje a podivných humřích monster vylézajících s každým soumrakem, ve světě jakoby bez lidí, ale vedoucích do rušného New Yorku, do světa lidmi přeplněného.
Jejich obraz je sám o sobě velkou výzvou naší imaginaci. Stejně jako Roland nevíme, jak fungují, i když pochopíme určitá pravidla „přenášení“ věcí a lidí, ale kdo je za ně zodpovědný, je to past nebo podpora? Jediná jistota je, že jsou. Věž si to žádá. Ka… „povinnost nebo osud nebo obecně místo, kam musíš jít.“ (Tři vyvolení, s. 187)
Roland musí jít do našeho světa a „dveře“ jsou tím nejelegantnějším řešením. Jakoby svým čtenářům dával autor znát, zač je toho teorie uměleckého znaku a hesla „v jednoduchosti je síla“. Ovšem na způsobu, jakým s tímto motivem dále pracuje, není jednoduchého nic. Ani zdaleka je nevyužívá pouze k tomu, aby Rolandův svět zaplnil novými postavami. Celá kniha se totiž zaobírá dualitou, dvojakostí, propojeností něčeho normálního a nenormálního.
V prvé řadě je to svět magie a svět techniky. V druhé jsou to problémy jednotlivých postav. Roland trpí otravou krve a celou knihu se pohybuje mezi zdravím a nebezpečím smrti, mezi jasným rozumem a deliriem. Eddie je feťák, který se musí zbavit svého návyku, který však není pouze na heroin, ale také na vlastního bratra, „velkého mudrce a zasloužilého feťáka“ Henryho. Odetta Holmesová je pak ukázková schizofrenička a do poslední chvíle není jisté, která její stránka získá navrch. Jack Mort je lidská zrůda: navenek prostý cílevědomý úředník, uvnitř vrah a sadista.

Dveře, které Roland otevírá, nevedou pouze do našeho světa, ale přímo do mysli těchto postav a Roland může nejen pozorovat, ale i řídit. Jakoby hrál roli silného podvědomí či na pudech a instinktech nezávislé vůle (případně podle nutnosti obojího). Tři vyvolení se stávají procházkou na pomezí reality (náš svět a jeho postavy) a snu (Roland a jeho svět), konkrétního a symbolu.

Tato dualita se projevuje ještě v jedné skutečnosti, která je na celé knize tím nejdůležitějším. Tři vyvolení jsou totiž dokončením Pistolníka nejen po dějové stránce. První kniha byla Kingovým pokusem o báseň, plnou symbolů, metafor a nedořečeností. Můžeme říct, že v ní autor hledal jazyk Rolandova světa a také jej našel. Temná věž však nemůže disponovat pouze jazykem jednoho světa.

Exkurze do našeho světa a příchod postav jako je Eddie znamenají, že King hledá způsob, jak do pistolníkova příběhu dostat jazyk našeho světa. Z tohoto hlediska jsou Tři vyvolení mnohem čitelnější knihou než Pistolník. Eddieho cesta se zásilkou drog, střet s mafiánem Balazarem, ovládnutí Jacka Morta, retrospektivy Odetty Holmesové – to je typický King, jak jsme na něj zvyklí.
Ovšem v každém okamžiku je přítomen i Roland vnášející do našeho světa prvky toho svého. Kontaminace je nejprve pozvolná, jedná se pouze o přípravu, ale již v Pustinách dojde k naprosté symbióze a stejně jako se Odetta/Detta přerodí v Susannah, přemění se i jazyk pistolníkova a našeho světa v jeden mocný jazyk Temné věže. Ten bude ještě částečně obohacen ve „vzpomínce“ Čaroděj a sklo, ale pouze v rovině obratů a slovní zásoby, nikoliv způsobů, jak vyprávět a komunikovat se čtenářem.

Tři vyvolení jsou tedy knihou, kde se utváří ka-tet hrdinů, kde se propracovává koncept propojených světů, ale především se ustavuje základ, na jehož základě se King dopracuje k vyprávění, které zachová symboličnost a poezii Pistolníka, ale zároveň umožní i prozaické vyprávění, na jaké jsme u něj zvyklí, a vytvoří tak z Temné věže stylově nejpozoruhodnější autorovo dílo.

Příště: Pustiny. Temná věž: průsečík žánrů a vyprávěcích strategií