Pouť za Temnou věží Stephena Kinga I.

„Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách.“ s. 9

Úvodní větu celého cyklu si pro začátek své recenze vybral už Konstantin Kolja Šindelář (viz https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=652). A skutečně si jen těžko vybrat vhodnější zahájení. Souvětí stojí osamoceně, autor jej tak nechává i graficky maximálně vyznít. I když se jedná o naprosto jednoduchou konstrukci, jednotlivá slova jsou obtěžkána významy, jitří představivost a předznamenávají styl celé knihy.

King se nikdy netajil tím, že celá Temná věž je inspirována anglickým romantismem (a hlavní hrdina Roland, titulní pistolník, je opakovaně označován za romantika), především básní Childe Roland přišel k Temné věži. Inspirace v poezii se odráží právě ve větší symbolice zdánlivě jednoduchých slov, vět a obrazů. Autorova poetika se však napájí z mnohem více zdrojů.
Primárně samozřejmě z nejromantičtějšího „amerického“ žánru, z westernu. Dále pak z bible, populární kultury a postapokalyptických příběhů. Rolandův svět zná Ježíše, slavné písně, můžeme v něm nalézá odkazy na mýty a geografii našeho světa (např. na Mohavskou poušť), ale nikdy si nemůžeme být jisti, zda jsme v daleké budoucnosti, jiné realitě, či zda je podobnost prostě jedním gigantickým vtipem Stvořitele.
Vše je přitom poznamenáno prizmatem již zmíněného romantismu – poušť je spíše očistcem, než reálným místem, jediným topivem je ďáblova tráva přinášející podivné vidiny, dostavníková stanice je obývána démonem, pistolník je rytířem, hranice světa živých a mrtvých je nezřetelná, železniční trať je posledním pozůstatkem vyspělé civilizace, o níž se toho však mnoho nedozvíme.

King věci nevysvětluje. Co je titulní Temná věž? Proč po ní pistolník touží? Co se stalo v jeho minulosti? Odpovědi, které autor dá, vedou pouze k dalším otázkám. Navíc některé obrazy z Rolandovy minulosti mohou být pouhými vidinami (např. smrt Susan). Jistě, je to daň tomu, že autor sám ještě přesně netušil, kam jej příběh zavede a jak budou jednotlivé zápletky ve výsledku naplněny, ale také je to přímý důsledek oněch vazeb na poezii. Ta nemá prostor ani chuť opájet se podrobnými popisy, touží po zkratce, po oslovení představivosti na zcela jiné rovině, než běžná fantasy či horor. Vše je třeba chápat jako symbol, jako metaforu.

Pro fanoušky jeho obsáhlých románů, které jen zřídka sestoupí pod úroveň čtyř set stran a představivost dráždí především ve zcela explicitní rovině, může být tenounký Pistolník šokem. Dostane se nám sice důkladného, takřka fetišistického popisu Rolanda, ale prostředí, kterým prochází, i ti, které na své pouti potkává, jsou až na výjimky jen zlehka načrtnuti – a to ještě většinou jen co nejtypičtějšími obrazy spojenými s určitými žánry (ukázkou je především městečko Tull). Vše a všichni, krom samotného Rollanda, se tak pohybují v jakési mlze, jakoby pro ně neexistovala ani minulost, ani budoucnost, pouze k nevydržení protahovaná agonie přítomného okamžiku.

To, že je Pistolník, a vlastně i celý cyklus v mnoha ohledech odlišný od jiných autorových textů, lze ukázat i na typicky kingovském dialogu s postavou. Ten zde takřka chybí, vypravěč je, minimálně zde, na začátku cyklu, věcný, a to i když poskytuje čtenáři pohled na určitou ironii popisovaných skutečností. Do značné míry je nedostatek komunikace s postavou vyvážen komunikací se čtenářem, kterému neváhá poskytnout vodítka k tomu, jak se bude děj vyvíjet dál, jaký osud některé postavy čeká atd.
Nevyzradí samozřejmě vše doslova, pouze naznačí a opět nechá pracovat představivost každého čtenáře zvlášť. Nad celou knihou se tak vznáší přízrak osudovosti. Temných a tragických věcí, které přijdou, kterým se nelze vyhnout, ale které nám není dáno poznat dříve, než k nim dojde. Masakr v Tullu, Jake nad propastí a další scény jsou tedy překvapivé, nikoliv však nečekané, a pouze utvrzují Rolanda, ale především čtenáře, že vše je předurčeno, vše je řízeno Zákony mimo naše chápání.

Pistolníkova pouť k Temné věži světem, který se hnul, kde čas ani prostor již nejsou tím, čím kdysi, je tak do značné míry poutí právě za Zákonem. Jistoty a pravidla, morálka… to vše přestalo platit. Pistolník je posledním rytířem světla, posledním představitelem světa, kde vše bylo na svém místě. Jeho cesta po stopách muže v černém je přitom i jakousi cestou do hlubin jeho duše a cenou, kterou bude třeba zaplatit, bude vlastní zatracení, definitivní potvrzení toho, že svět již nikdy nebude jako dřív.

Narušení řádu je jasně patrné již od začátku, kde se setkáme s parodií na zmrtvýchvstání, stejně jako ve výletech do Rolandovy minulosti. King zde vypráví tragický příběh zrady, intrik, blížící se revoluce, ale i obtíží vztahu otce a syna… příběhu ani zdaleka nezakončeného zde pouze zmíněnou matkovraždou. Roland již zdaleka není neposkvrněným, ale aby mu bylo umožněno dosáhnout Temné věže, bude muset obětovat mnohem víc – a především nikoliv pod tlakem intrik, ale z vlastního rozhodnutí.

K autorovým knihám patří již tradičně silné, ale také nezřídka zrůdné portréty otců. A v jejich společnosti je i Roland – nejprve jako syn svého otce, posledního vládce země „s biblickým jménem“, později jako duchovní otec podivného chlapce Jakea. Ten si nejen zaslouží pistolníkovu lásku a příběhy, ale především je mu souzeno stát se jeho Izákem, konečnou obětí, kterou je třeba přinést ve jménu poslání.

King jakoby v zápalu inspirace nepsal pouze román, ale skutečnou baladu, kde vše musí skončit tragicky. Láska, věrnost, odhodlání – potenciální zdroje síly se stávají i příčinou utrpení. Naplno to bude řečeno až mnohem později, ale už zde je jasné, že pokud dorazí Roland k Temné věži, znamená to pouze možnost vykřičet svůj vzdor, zachránit jiné, ale nikoliv sebe, zazpívat jména všech, které ztratil, a dát této ztrátě smysl. Rozhodně však ne nápravu věcí či rozhřešení.
Přesto je však Roland a jeho autor romantikem i v nám bližším slova smyslu. Přes všechny tragické příběhy a čím dál temnější ladění příběhu je jasné, že Roland nelituje. Poznal lásku, poznal přátelství, byl součástí něčeho většího, než je on sám. Dokud žije, žije i vše, co ztratil. Roland je posledním svého druhu a jako takový nese břímě být svědkem epického pádu celého světa.

Důležitou roli tak hrají paměť a zapomnění. Již zmíněné prostory – umírající městečko Tull, poušť-očistec, podzemí plné pomalých mutantů, démonické orákulum… vše je monumentem něčeho zašlého, vymknutého ze svého času, mementem mori.
Kterým je tak i Roland sám. Ze své podstaty tedy poslem smrti, protože svět, který se hnul, už mluví jiným jazykem. Ušlechtilá řeč pistolníků, ochránců míru, se stala zbytečnou a ke slovu přijde pouze ve chvíli, kdy je třeba zabíjet (aneb „nebyla to jen jeho ústa, která znala Ušlechtilou řeč“ s. 54 – věta, která nutí vzpomenout další westernovou poezii, film Dead Man Jima Jarmusche)

Cyklus se sice cesty, kterou v Pistolníkovi nastoupil, nakonec v mnoha ohledech nedržel, ale zcela jistě platí, že se jedná o nejtemnější, nejmnohoznačnější Kingovo dílo. Nejen proto, že můžeme vzít tužku a papír a vypsat si slova, obraty a fráze, které odkazují daleko za hranice prostého sdělení informace napříč žánry a literárními druhy (zapomenout tvář svého otce, vyhnanství, pistolník, Nový Kanaan, ušlechtilá řeč, orákulum, svět se hnul, ale i důraz na slova jako je poslední, světlo atd.), ale i proto, že jen s obtížemi bychom v jeho počátcích hledali tradiční strukturu vyprávění.

Pistolník je v podstatě souborem povídek, které skáčí z pistolníkovi přítomnosti do minulosti, a závěrečná je „pouhým“ popisem rozhovoru Rolanda s mužem v černém, Tři vyvolení jsou podobným souborem, mnohem více však navzájem provázaným, soustředěným toliko na přítomnost a vygradovaným až v díle třetím, jehož dějová linie se zase uzavře až v díle čtvrtém…

Temná věž tak není tradičním cyklem, ale velice silnou vizí, míchající nejen prvky žánrové (horor, western, fantasy, sci-fi aj.), ale i poezie a prózy. A Pistolník je toho neředěným důkazem. Všechno, s čím se v něm setkáme, se nachází i v dalších dílech, ale mnohem více zředěno a zaobaleno v jasnějších a přístupnějších zápletkách. Pro někoho tak může být necelých dvě stě stran textu nepochopitelných, ale pro jiné může být v Kingově díle tím, čím je Silmarillion fanouškům J. R. R. Tolkiena.

Cesta za Temnou věží je fascinující. A i když vykročení není nejlehčí, každým dalším krokem se stává čím dál víc nezbytnou a návykovou…

Příště: Tři vyvolení. Ka-tet postav a světů