Pondělí s Dilbertem – FantasyPlanet

Máme stripy rádi. A určitě v tom nejsme sami. Pojďme si tedy nyní trochu blíže představit jednoho z koní stáje Crew – již třikřát na závodní dráhu českého trhu se vydavšího Dilberta – a vyzpovídat jeho překladatele, Filiba Škábu.

Dilbert je takový obyčejný chlapík, kterého dneska nazýváme kancelářskou krysou, ale má neobyčejné nápady. Dogbert je jeho obyčejný pes, který je tak trochu megaloman, mluví a čas od času se vrhá do ovládnutí světa. Šéf v práci je přesně to nejhorší, co si pod šéfem můžete představit, a kolegové stojí za ještě větší prd. Ano, Dilbert je tak trochu strip z každodenního života.

Přiznám se, že když jsem poprvé Dilberta viděl na českém trhu, tak jsem měl obavy, zda nejde jen o další stripy, které se chtějí svézt na tuzemském úspěchu Garfielda a Red Meatu, ale nakladatelství Crew nezklamalo. Jde opravdu o stripovou špičku, která čtenáři nabízí spousty možností, co v něm hledat. Můžete se na něj dívat jako na satiru celého života i archetypů lidí a hledat analogie z vašeho okolí. Můžete v něm vidět kritiku korporací a společnosti podanou víc než jen vtipnou formou. Anebo – a to jsem udělal já – budete Dilberta brát jako prvotřídní zábavu, kterou nám prostřednictvím Dilberta přináší Scott Adams již od roku 1989.

Jeho humor a vtipnost za ta léta rozhodně neklesají. Co se nemění, je klasická kresba – Dogbert mate svou prapodivnou figurou a brejličkami, dokud nestane v čele lidské rasy, a Dilbertova kravata neustále směřuje vzhůru. Tyto maličkosti v jednoduché kresbě jsou milé a ukazují nám, že i v životě se některé, vlastně skoro žádné věci nemění.

Ačkoliv je strip rozhodně určen a vhodný všem starším čtenářům ze všech zemí a žánrů, tak nejvíce dá nám, lidem, kteří alespoň nějaký ten pátek v kanceláři pracovali, po dlouhém dni u počítače, kdy vás šéf v jednom kus se… sekýruje. Protože uvidíte, že byste na tom mohli být ještě hůř, ne o moc, ale minimálně o Dogberta.

No, ale teď už nechme slovo povolanějšímu, překladateli Filipu Škábovi:

Kdo je to Dilbert očima překladatele?

Dilbert jsme vlastně my všichni. Kdo nepozná sám sebe v hlavní postavě, určitě se najde v některé z mnoha dalších, které tento strip zalidňují. V každém z nás je kousek stydlivého Dilberta, megalomaniakálního Dogberta, vypočítavého šéfa nebo líného kolegy Wallyho.

Jak se člověk dostane k práci překladatele stripů?

V mém případě to bylo přání zprostředkovat českému čtenáři druh humoru, který mně samotnému poskytoval radost a pobavení. Proto jsem po revoluci oslovil autora komiksu Garfield a začal společně s Petrem Litošem vydávat Garfieldovy knihy, které dnes zná každé malé dítě.

Je něco, čím se překládání stripů odlišuje od jiného typu překladu? Co bylo nejtěžší? A co Dogbert? Máme se jej bát? A ovládá/ovlivňuje strip nějak svého překladatele?

Strip je trochu víc svazující než souvislý text. Překlad se musí vejít do původních bublin, ačkoliv angličtina je mnohdy výrazně stručnější. Také musí korelovat s kresbou. Když na obrázku pejsek čůrá na hydrant, nelze ho přeložit jako patník, na který se čůrá u nás. A kromě toho, každý řádek by měl zůstat vtipný, a to i když je pointa založená na slovní hříčce nebo odkazu na americkou popkulturu.

Dogbert není ve skutečnosti roztomilý pejsek, ale záporná postava. Konzistentně se snaží páchat zlo – že se jeho činy podobají politikům, marketingovým manažerům a duchovním vůdcům, je jistě jen náhoda. V budoucnu se mu několikrát podaří stát svrchovaným vládcem světa. Ale nebojte se, za pár dní ho to přestane bavit a abdikuje.

Dilbert je korporátní komiks, nicméně oslovuje myslím obecně lidi, kteří chápou absurditu každodenního ponižování (se). Jaký je ideální čtenář těchto stripů? A co se z nich může naučit?

Z marketingového hlediska je ideálním čtenářem znuděný manažer s nadprůměrnou kupní silou!

Na první pohled se zdá, že cílem komiksu je pobavit. Autor Scott Adams tvrdí, že cílem je vydělat mu hodně peněz. Já si ale myslím, že Dilbert nese velmi silné poselství: Nenechme se přinutit moderní dobou k tomu, abychom sami sebe zotročili. Nenechme se vláčet výkonnostními indikátory, módními trendy, politickou korektností. Nebičujme vlastní záda v rámci time managementu a jiných dobrých rad „jak být úspěšný“, nedávejme si nohu za krk, abychom se zalíbili blbcům.

Například v překladech Garfielda narazíme na české reálie. Jak se pracuje na Dilbertovi – obsahuje nějaké prvky, které jsou příliš vázané na originální kontext? Nebo je ryze obecný? Již v první knize přitom bylo vidět, že jeho autor reaguje na aktuální politickou situaci (rozpad socialismu a budování kapitalismu) – můžeme se těšit na další podobné prvky?

Zatímco Garfield je skutečně internacionální (přežrat se dá snad všude, kromě rovníkové Afriky), Dilbertova témata hodně čerpají z americké kultury a politiky. Zajímavé je, že jeho knihy přicházejí do ČR zhruba se stejným zpožděním jako příslušné společenské problémy, jako jsou například otravné televizní seriály, klamavá reklama nebo nečinnost soudů. Díky amerikanizaci mnoha stránek našeho života je náš čtenář vlastně v obraze. Některé stripy ovšem odkazují na osobnosti u nás zcela neznámé – tam je potřeba použít místní ekvivalent, jinak bychom mohli strip rovnou vystřihnout z knížky a vyhodit z okna.

Ve světě Dilberta vystupují ženy, účetní-monstra, geniální dělníci, pokusné krysy… rozšiřuje se nějak v dalších dílech celkové universum? Na co se můžeme výhledově těšit?

Dilbert je počtem postav skutečně výjimečný. Postupem času se ovšem těžiště tohoto panoptika přesouvá od roztomilých postav typu citově deprivované krysy Ratberta směrem k pracovnímu kolektivu, ve kterém se každý vyznačuje nějakou zajímavou úchylkou.

Nejoblíbenější Dilbertovský strip a Dilbertovský zážitek v reálném životě?

Nejoblíbenější strip (zatím myslím česky nevyšel):

Dilbert: „Někdy se mi zdá, že se můj život skládá jen z neplodného plahočení, přerušovaného pravidelnými úseky bezvědomí, zvanými spánek. Možná bych měl mít děti.“

Dogbert: „Aby ses o tu radost podělil?“

A ještě Dilbertovský zážitek: Můj dřívější zaměstnavatel ve spolupráci s konzultantem (možná se jmenoval Dogbert) zavedl systém psychologického hodnocení všech zaměstnanců. Hodnocení ovšem prováděli nadřízení pracovníci, kteří pochopitelně neměli žádné vzdělání v psychologii a už vůbec ne potřebnou nestrannost. Jeden kolega tak získal kuriózní hodnocení. V kolonce „Silné stránky“ příslušného formuláře bylo vepsáno: „Silný kuřák.“

Připravili:

Vojtěch Rabyniuk (redaktor)