Asi se to stalo už každému z nás. Řekli jste, že se – tak nebo onak – zabýváte fantasy a někdo, nějaký chytrolín, udiveně opáčil: “Fantasy? Ale to jsou přece jenom takové pohádky, ne?” Kterýmžto odsudkem přesvědčivě projevil, že nemá o fantasy ani ponětí… Toť očividné. Méně očividné je, že nejspíš neví nic ani o pohádkách. A to už je důvod trochu se jim mrknout na zoubek.
 |
Jednu věc si přiznejme rovnou: dotyčný chytrolín měl pravdu. Fantasy skutečně jsou pohádky – svého druhu. Stejně jako jimi jsou detektivky, thrillery, westerny, sci-fi, hororry a koneckonců i pornografie a harlekýnky… Jsou to pohádky pro pokročilé čtenáře; nelze říci „pro děti“ ani „pro dospělé“, protože na věku ve skutečnosti moc nezáleží. Musíte znát písmenka a být schopni porozumět většině slov, o víc nejde. (Jakožto člověk, který v devíti přelouskal Draculu i Frankensteina, ve třinácti Kmotra a někdy mezitím Fantomase, vím, co tvrdím. Nikdy nezapomínejte, že jestliže je šestileté dítě považováno za dost staré na to, aby začalo se školní docházkou, znamená to zároveň, že je dost staré na to, aby už vstřebalo docela složité struktury – jak ve vědomostech, tak ve vzorcích chování.)
Samozřejmě, že náš chytrolín to tak nemyslel. (On možná nemyslel vůbec.) Slovo „pohádka“ použil se záporným přídechem, jako označení čehosi, čím by se dospělý a seriosní člověk neměl vůbec zabývat… Něčeho, co je nanejvýš pro děti, a to jen pro ty ještě hodně malé. A tady právě ukázal, že o pohádkách nemá sebemenší ánung. Že žije v zajetí bludu. Anebo, v lepším případě, míchá švestky s hruškami, respektive – abych použil přiléhavější příměr – nedovede rozlišit slintáček od ubrusu. Ona totiž není pohádka jako pohádka.
Předpokládám sice, že to většina z vás ví, ale pro jistotu to připomenu – pohádka coby „čistě dětský žánr“ je stará teprve asi dvě stě let. Ne že by předtím neexistovaly vyprávěnky pro děti; ty byly a jsou. Snadno je poznáte: bývají relativně krátké, s prostičkým dějem, většinou o zvířátkách, a v tradičně pojaté pohádkové sbírce (což ale není nutně pravidlo) to bývají ty na začátku. Taky je lze celkem lehce identifikovat podle jejich určení – měly za úkol dítě buď uspat, anebo mu vštípit nějakou morální zásadu, a je to na nich znát. (Typickým příkladem budiž klasická O kohoutkovi a slepičce. Nese jak morální poselství – kohoutovi se nevyplatila sobecká hltavost -, tak uspávací aspekt – než se přerecituje ten neustále se rozšiřující výčet, za kým vším musela slepice běžet, dítě je v limbu.)
Všechno ostatní, veškeré ty příběhy o princích, princeznách, dracích, obrech, mazaných sedláčcích, hloupých čertech atd., bývalo původně primárně určeno dospělým. V časech, kdy nejenže nebyla televise, ale nadto i knihy byly přepychem (o gramotnosti ani nemluvě), si prostí lidé vyprávěli. Se stejným účelem, s jakým se my dnes díváme na filmy a čteme – jednak pro ukrácení času, druhak pro dopřání si (spoluprožívání) jinak nedostupného dobrodružství. A protože tyhle pohádky traktovali dospělí dospělým, nešetřilo se v nich krvavými scénami ani explicitním sexem…
Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století přišel zlom. Bratři Grimmové – a po nich jejich následovníci – začali pohádky sbírat a vydávat knižně; při té příležitosti je ale vyklestili. Zprvu vlastně docela mírně: v souladu s dobovou morálkou byl sex vykázán mezi řádky, zatímco většina brutálních scén (jež jaksi nikoho nepohoršovaly) zůstala. Proč? Protože pohádky – produkt selské kultury – byly v očích stavovsky hrdého měšťanstva (nezapomínejme, že to bylo krátce po francouzské Velké revoluci a zároveň ve chvíli, kdy se v Británii rozjížděla revoluce průmyslová, tedy v době, kdy buržoasie právem sama sebe považovala za avantgardu) čímsi zastaralým, a tudíž méněcenným a vhodným leda tak pro děti…
A jsme u toho, tady je ten zakopaný hafan; soudobí autoři (E. T. A. Hoffmann, A. von Arnim, F. de la Motte Fouqué a další) si ještě byli vědomi, že ve skutečnosti to tak není, a vlastní (tedy už „umělé“) pohádky psali pro dospělé, nicméně během dvou tří generací pravý původ – a účel – pohádek beznadějně zapadl. Pohádky, včetně těch původních, „lidových“, dostaly cejch povýtce dětské literatury a už se jej nezbavily.
Takže náš chytrolín – doufám, že jste na něj ještě nezapomněli – má pravdu (to když jeho výrok vezmeme doslova) a zároveň je vedle jak ta jedle. Klasická pohádka se od moderní – „naší“ – literatury liší (a ani to ne vždy) jedinou věcí: prostší dějovou linkou. Což je to, nač jsem narážel na začátku – moderní beletrie jsou pohádky pro pokročilé čtenáře.
Jenomže to není všechno. K pohádkám se víží i jiné bludy. Spousta lidí, když se jich zeptáte (a budou to mnohdy osoby výrazně inteligentnější, než předešlý chytrolín), řekne přibližně tohle: „Pohádky mám rád(a), protože vždycky dobře dopadnou, protože je v nich jasně rozlišené dobro od zla a protože to dobro vždycky vyhraje.“
Pro lásku boží, Montresore! Když tenhle blábol slyším, pokaždé nadskočím. Jak tohle může někdo tvrdit s vážnou tváří? Možnosti jsou dvě: buďto kecá a pohádky vůbec nečte, anebo je čte, ale nemyslí u toho a pouze papouškuje, co tisíckrát slyšel. Protože toto platí toliko pro bezzubé moderní pohádky, které jsou záměrně podle tohoto mustru tvořeny (a když si dáváte pozor, tak ani tam ne vždy).
Nevěříte? Tak se na to podívejme. Nechme stranou ty šťastné konce; lidové podání je zhusta postrádalo, nicméně už bří Grimmové měli tendence v těch nejkřiklavějších případech vyústění změnit. (Což ovšem neznamená, že bychom u nich nenašli pár kousků, které skončí všeobecným masakrem. Přečtěte si třeba Myšku, ptáčka a klobásu. Nebo Vešku a blešku. A vůbec, přečtěte si Grimmy celé. Stojí za to.) Ovšem co se týče onoho proklamovaného dobra…
Skutečnost je totiž taková, že polovina oněch údajně kladných hrdinů jsou pěkně bezcharakterní hajzlíci. Ještě celkem dobře z toho vycházejí všelijací ti princové, Honzové a nejmladší synové, plnící nějaký ten quest; sice jim až příliš často nadržuje nějaká nadpřirozená síla, ale budiž. Bajaja přijde, porube draky i nepřátelské vojsko a dostane princeznu; v pořádku. Ale zamysleli jste se někdy kupříkladu nad Erbenovým Ptákem ohnivákem a liškou ryškou? To, co ona mrzká šelma společně s poměrně neschopným princem provádí, vlastně není nic než šňůra sprostých zlodějen a podvodů…
A nejsou v tom sami. Kocour v botách je – de facto – příběh o úspěšné úkladné vraždě; Jack a kouzelná fazole o chasníkovi, který využil náhodnou příležitost k vloupání a krádeži. V několika ruských pohádkách (ale taky v Šípkové Růžence) hrdina znásilnil spící pannu… Což jsou pořád ještě ti lepší. Protagonisté těchto – takříkaje – epických příběhů totiž obvykle spáchají jeden zločin, na kterém skončí. Jenomže vedle nich tu máme celé dva velké okruhy pohádek, bezostyšně oslavujících čiré recidivisty.
První se týká zlodějů. Je jich spousta; vzpomeňte si třeba na toho chasníka (mám dojem, že je to v B. Němcové), který se vrátil ze světa s tím, že je vyučený zloděj, a pak se sázel se zámeckým pánem, co všechno mu ukradne… Mimochodem, tohle je přesně to, z čeho vychází Tolkien, když v Hobitovi předvádí lupičství coby seriosní řemeslo – v reálném životě byli zloději (přinejmenším postiženými) proklínáni a končili na popravištích, ale lidové podání je obdivovalo…
No a ti druzí, ještě početnější, jsou podvodníci. Snad v každém výboru z B. Němcové najdete pohádku Kdo je hloupější – ale uvědomili jste si někdy, že ten chalupník vlastně zcela amorálně obral každého, koho potkal? Anebo ten sedláček, co hospodařil společně s čertem (v ruské versi je to mužik s medvědem, nicméně příběh je stejný). Bylo snad na tom, jak si dělili úrodu, cokoli spravedlivého? Ani omylem. Sedlák, využivší neznalosti svého partnera, tohoto bezostyšně odrbal; podle dnešních zákonů je to jasný podvod, a podle tehdejších taky. No a pak tu máme toho dobráka, který se dohodnul se Smrtkou – v některých versích s čertem – a vydával se za léčitele (určitě ho znáte například jakožto Drdova Dařbujána). Ten sice vlastně nedělal nic jiného, než co dneska ve velkém provádějí farmaceutické firmy, jenže to neznamená, že by to snad mělo být omluvitelné. Pořád to byl podvodník (jen snad na rozdíl od jiných šarlatánů méně nebezpečný). Našel bych i jiné; snad v každé knížce pohádek se vyskytne alespoň jeden. Koneckonců i ten krejčík, který překonal obra za pomoci tvarůžků a vrabce, nezávodil zrovna fair…
Ale nechme toho. Své jsem dokázal: je sice dost důvodů, proč číst pohádky – třeba proto, že je to vždy příjemný návrat ke kořenům, anebo proto, že jsou to nádherně jednoduché dobrodružné příběhy, u kterých si člověk krásně odpočine, anebo třeba i proto, že servírují záplavy krve bez příměsi jakýchckoli skrupulí -, jen na mne nechoďte s nějakými výkřiky o vždy vítězícím dobru. (A už vůbec se nesnažte požadovat – jak někteří pitomci činí -, aby moderní literatura byla stejně černobíle polarisovaná, jak podle jejich představ pohádky jsou… Howgh.)
recidivista Rumcajs
Takže major Jirsák z Federální kriminální ústředny, uvádějící kdysi na Silvestra večerníček o Rumcajsovi slovy “…známý recidivista…” předvedl jen zdravou dávku reality. No, nakonec by z toho mohl být americký akční velkofilm. Když můžou být Jeníček a Mařenka lovci čarodějnic…
Ostatně, kdysi se zde diskutovalo nad knižním příběhem, kde Sněhurka, Růženka a Popelka vytvořily speciální jednotku, Červená karkulka tam byla zmíněna jako kvalitní nájemný vrah a vypadalo to, že do budoucna dojde i na další oblíbené postavy. Vše přitom vycházelo z původních necenzurovaných verzí pohádek.
a to jsmepořád ještě jenom u evropského okruhu pohádek. Zkuste si někdy ty asijské, to budete zírat:)
Ludwig Kakumei
Při čtení tohohle článku jsem si hned vzpomněla na jednu mangu, Ludwig Kakumei, která byla vlastně parodií na pohádky bratří Grimmů. Jeníček a Mařenka tam byli jako nájemní vrazi, Karkulka jejich konkurence, Sněhurka vůbec nebyla ta hodná a nevinná dívenka, kterou zlá macecha vyhnala z domu… Bylo zde asi deset pohádek propojených více či méně souvislou dějovou linkou a co se týče žánru… asi brutální komedie…
Kulagin se zmrcne… 😀
Mě dycky strašně bavila pohádka – znáte ji někdo? – myslím, že původem ruská – kde je hlavním hrdinou typický pecivál, kterého nakonec zoufalá uštvaná matka přeci jen vyžene z pece pro vodu a on z vody vytáhne kouzelnou štiku… jako veršovánka se tam opakuje “Na moje úsilné žádání a na štičí přikázání ať se stane to a to.” To je úplně typický případ naprosto antihrdinské pohádky. Hlavní hrdina je líný, nic neudělá, dokonce i tu štiku pustí jen proto že za to něco dostane, a pak svého daru využívá pro samé voloviny (naštve i zraní sousedy, nechá je zbít apod.), a když je nakonec pozván před krále, tak se mu zalíbí princezna a tak si ji prostě vezme zaklínadlem – a teprve ke konci a ještě jen v některých verzích (!) si nakonec přeje, aby z něho byl užitečný člověk.
Počkat – asi si tu Šípkovou růženku pamatuju špatně nebo v pokřivené verzi. On ji princ neprobudil polibkem? Je pravda, že od Clintonovy aféry mám trochu zmatek v tom, co sex je a co ne. Takže polibek je znásilnění?
Vcelku dobře popsáno. Nejdříve brutální vyprávěnky pro primitivy, později, po zcivilizování vypravěčů, příběhy ve kterých povětšinou vítězí dobro nad zlem.
Jinak u spousty pohádek je zde špatný výklad. Např. Kocour v botách. Kocour – dobro, obr (nebo čaroděj) – zlo. Takže žádná ukladná vražda… Prostě dobro zvítězilo nad zlem 🙂
Připadá mi, že Kulaginovo “dobro” nebojuje za pravdu a lásku, ale je to prostě sympatickej řízek, kterej si umí prosadit svoje.
to Kulagin
Ctěný Mistře, nezklamal jste 🙂
standa.e: Mám pocit, že polibek je až v té mládeži přístupné verzi. Sama mám doma verzi, kde je více než naznačena princova pokročilá nekrofilie. Sněhurku (či její předobraz) má doma v rakvi pod postelí, těšívá se s ní celou noc a až teprve když na to přijdou jeho rodiče, kteří se ji rozhodnou pohřbít, tak ji omylem vzbudí…
Teda ta verze, co popsala Passa, už je docela hardcore 🙂
Sally: Nechce se mi znova prolistovávat celý jeden štelář knihovny, abych našla přesný název a původ pohádky (mám asi dvacet různých sbírek plus další národní pohádky podle zemí), ale natolik si pamatuji, že to je verze kde má spící kráska ve vlasech otrávený hřeben (či špendlík) – tenhle motiv se ve Sněhurce taky objevuje, někdy. Právě proto ji princ nemůže vzbudit, protože ať s ní dělá co dělá, do vlasů se podívat ho nenapadne. Až když se rodiče diví, proč nemá zájem o žádné nápadnice, prohledají mu ložnici a najdou rakev pod postelí, jsou patřičně zhnuseni a rozhodnou se dívku urychleně tajně pohřbít, poručí služkám, aby ji do hrobu umyly a převlékly, no a jedna ta služka jí rozčeše vlasy… a bingo!
Moc hezký článek, díky.
to Passa
Tak třeba na ni jen se zalíbením noc co noc hleděl 😉 Ale jinak – ano, velmi drsné. Já doma mám zase lidové hanácké pohádky. Hrdina tam třeba po dni těžké práce zakousne do koblihu od divoženky… A on je plněný vlasy… Když nám to mamka jako dětem četla (ne že bychom už neuměly číst, ale byl to fajn rituál), zvednul se mi žaludek tehdá jako dnes… Příliš živě jsem si to uměl představit. Já vím, co je to proti potěše se stoletou mrtvolou, ale…
to standa: nám čítávali naši odmala. I děda, když nás vyfasovali na prázdniny. Co se mi narodily děti, dostala jsem hromadu pohádkových knížek od obou prarodičů a tím vlastně vznikl základ té mé pohádkové úchylky, pak jsem si začala kupovat vlastní sbírky…
K antihrdinské pohádce mě ještě napadá krásný příklad – řecký pohádkový archetyp v podobě mazaného popa. (např. ve sbírce Paní moře, řecké pohádky). To je takový arcihajzlík až to není možný, v podstatě všechno mu projde, ošidí chudáka, dalšího za sebe nechá dokonce pověsit a ještě je chválen, jak je šikovný. Když to člověk čte, tak se nediví, kam to řecká ekonomika dopracovala, vážně ne.
Ohledně nechutností – dost dlouho mi v hlavě zůstával poněkud nervydrásající obraz z jedné africké pohádky, kdy macecha utrápí sirotka tak, že ho ožerou/sežerou mravenci… s mou fóbií ze všeho, co má víc než čtyři nohy, to byl materiál na divoké sny na dlouhou dobu:-D
Asi znáte, nebo znáte lepší, ale moje oblíbená stránka o pohádkých a jejich verzícha výkladech je tahle: http://www.surlalunefairytales.com/
Brutální Popelka
Nejen nekrofilní princ ze Sněhurky. Také Jeníček a Mařenka, kteří utekli z rodné vísky, protože vypukl hladomor a doma je chtěli sníst ( předloha je, tuším, Slovenská). Verze Ježibaba je oproti tomuto kanibalismu slabý odvar! A co teprve hororová Popelka od nebožky Božky Němcové, jak ta se liší od obíbené červené Vánoční knihovny! Zkráceně je to nějak takhle… Počátek je právě dnešní podoba Jeníčka a Mařenky. Své tři holky zavedl tatík do lesa, protože se jich chtěl zbavit, když už je nemohl uživit ( mamka nechtěla, ale nějak neměla doma to slovo). Popelka své sestry podvakrát dovedla zpátky, ale potřetí, když si cestu značila hrachem namísto nití a popelem, sezobali jí ho ptáci – tolik o holubech zaručeně nepomáhajících přebírat zrní ani luštěniny.
Ztracené v hlubokém lese našla pak děvčata starý zámek. Obývala ho škaredá baba s chlapem jako hora, prý lidojedem. Schovávat se před ním nepomohlo – čichal totiž člověčinu jako Děd Vševěd. I ten byl lidojed. A stejně jako Plaváček, slečny se před ním také za pomoci baby schovaly do nějakého sudu. Ani tenhle kanibal nakonec nikoho nesežral, ale holky musely za ubytování sloužit a služba to asi nebyla příjemná. Rozhodly se totiž, že své pány zabijí.
Chlapa upálily v peci ( prý, když tvrdě usnul vedrem, tak ho do ní shodily a v mžiku byl na škvarek, ale viděli jste někdy pec, že by se do ní dalo jen tak spadnout a uhořet? Zaručeně měl ten spánek něčím přitvrzený, zatímco ho tam cpaly.) Když jeho žena vstala, holky jí namluvily, že je manžel venku a že ji učešou, než se vrátí. Jakmile přes vlasy na očích neviděla, co se kolem ní děje, Popelka podala sekeru a usekly jí hlavu. Po vraždění uklidily ( tak to v pohádce stálo, není to z krimi Las Vegas) a zůstaly bydlet v zámku. A oříšky? Kdepak! Sklepní komnaty zámku, to tam Popelka našla šaty a šperky, pomocí nichž potom sbalila nějakého toho místního šlechtice. Zkusila mu pak sice z nějakého důvodu utéct, ale nevyšlo to. Ani bílý koník, kterého si rovněž vypůjčila v zámku, jí nebyl nic platný. Dokonce tam nechala část obuvi. Nutno poznamenat, že malá nožka a úzký střevíček jsou poměrně známým sexuálním symbolem, takže víme, o co princi šlo. “Nuže chci tobě po vůli býti,” řekla Popelka, abych citovala klasiku, jakmile byl střevíček navlečen na nožku…
Popelčiny sestry dopadly tradičně špatně. Když si myslely, že se rovněž napakují v lidojedově pokladnici, vyběhly na ně odtamtud černé kočky a zřídily je svými drápy tak, že zůstaly zohavené.
Těžko si dovedu představit na Vánoce v televizi Libušku se sekerou zbrocenou krví… 🙂
Anonym (čtvrtý příspěvek): Malý kulturní rozdíl – já bych použil sloveso “zvencne”. To je dáno tím, kde člověk vyrůstal.
Passa: Tohle se netýká Šípkové Růženky, ale Sněhurky. Mimochodem, Vámi popisovanou versi neznám. Napřed jsem myslel, že jde o “Zlatovlásku” ze sbírky “České pohádky” – tam je taky ta rakev pod postelí a celkem jasná nekrofilie (a taky místo trpaslíků loupežnická banda, která v záchvatu kajícnosti spáchá hromadnou sebevraždu), ale rozlousknutí celého problému nastává ve chvíli, kdy poté, co princovi rodiče na synovu úchylku přijdou, nesou skleněnou rakev na hřbitov a drcnou jí o roh kostela. Díky tomu vyskočí hrdince otrávené sousto z krku a následije klasický happyend…
Kulagin: Doporučuji Vám, abyste si “Kocoura v botách” znovu (nebo vůbec poprvé) přečetl. Vámi proklamované “dobro” se tam dopustí napřed čirého podvodu, poté někalikanásobného vyděračství a nakonec oné úkladné vraždy, zatímco “zlo” (obr, jednou jedinkrát bez jakýchkoli důkazů označený jako “lidojed”) pouze jednoho přečinu – totiž že má majetek, který by se hodil hlavnímu hrdinovi. (Čili Váš přístup mne ponouká k tomu, abych vás napříště oslovoval “soudruhu” – nikoli v původním významu toho slova, ale v tom nelichotivém, který s sebou nese zhruba posledních šedesát let.)
Leonard: Tu s těmi hromadně zasebevražděnými loupežníky znám taky:)
Janina: Jo tak Popelka Boženy Němcové je opravdu výživná, taky ji mám doma:) Ještě mě v téhle souvislosti napadá variace na Jeníčka a Mařenku, kde sourozenci vyhnáni do lesa najdou chalupu loupežníků, chrabrý jinoch je všechny pobije až na hejtmana, no a sestřička se potom sčuchne s tím hejtmanem a obrátí se proti bratrovi. Bratr se ovšem nedá, vyřídí i hejtmana a sestru za trest nechá přivázanou v chalupě na židli. Myslím, že takových dvacet let.
Růženka – brutálnější verze
No narazil jsem na brutálnější verze Růženky. V jedné se k ní sice princ prosekal, ale byl tak dorvaný okolní džunglí, že jí probudil a vykrvácel, načež Růženka skočila z věže. V jiné verzi ji našla celá řada kolemjdoucích, ale všichni si s ní užili, aniž by ji probudili. Až dorazil jeden princ, který ji nejen probudil, ale i otěhotněl. Rodinka prince znala celou historii (dodatečně ji synkovi podali náležitě vyšperkovali), takže podle jedné subvarianty nechali Růženku zlikvidovat, podle druhé jí vypakovali z království s nevalným odškodným, že prý se pro prince nehodí – kdo ví, čí to dítě ve skutečnosti je. Princ se pak oženil politicky správně (a na patřičné úrovni), zatímco Růženka se protloukala světem s alergií na chlapy a pověstí prvotřídní štětky…
Podle některých tvrzení tahle story prapůvodně pochází z nějakých pouštních oblastí mimo Evropu (Afrika, Arábie, Střední Asie).
Taky si vzpomínám, že jsem v dětství (což už je doba dosti vzdálená) četl různé drastické a hororovité pohádky, které jsem objevil v knihovně svého dědečka. Jednalo se zřejmě o knížky vydané mezi světovými válkami … ani nevím, kam se nakonec poděly.
Jen bych jen doplnit, že s tezí “pohádky musí mít šťastný konec a dobro musí zvítězit” přišel pravděpodobně až Disney se svou Sněhurkou a následným Disneylandem. Amíci prostě milují hepáče… Od Disneye se odvíjí i americká představa “středověké” architektury, kdy všechny hrady vypadají jako Neuschwanstein (postavený šíleným Ludvíkem II v polovině devatenáctého století). Amíci mají velice zjedodušenou představu o “středověku” (což je pro ně směsice gotiky, baroka, empíru, viktoriánství a kdoví čeho všeho ještě). Naneštěstí cpou tuhle představu (prostřednictvím svých filmů) zpátky do Evropy.
Jen drobný postřeh: onedy jsem znovu viděl Disneyovu Sněhurku a kromě zmíněného Neuschwansteinu je tam celá plejáda severoamerických zvířat (mývalové, chipmunkové a podobně).
Americké filmy a pohádky jsou v tomhle opravdu šílené. Geografie, historie, fauna, flóra… všechno jedno. Když odbočím od klasických pohádek, z toho, co si pamatuji, mě asi nejvíc znechutil Muž se železnou maskou, který nemá s Francií oné doby společného vůbec nic a Mumie, která je sice fajn biják, ale z reálií je tam umíchaný totální guláš pro oko. Pak je tu ještě všeobecný potlesk u happy endu s líbačkou nacpaný lautr do všeho. Návrat krále po americku, konkrétně tleskačka/líbačka Aragorn+Arwen 🙂 to mě před plátnem málem kleplo. Rozdíly mezi předlohou a filmem přitom vůbec neberu v úvahu. Beru to tak, že filmy jsou literárnímy díly jen více či méně inspirovány a nejsem pak zklamaná výsledkem.
U amerických Třech mušketýrů (předešlých “All for love”, na poslední jsem nějak neměl nervy) jsem se velmi zvrhle bavil, ale historický film to nebyl. Ale oni dokáží podchytit své publikum, jak tam sami mají občas atentáty na prezidenty, tak chtěl někdo ze střechy odstřelit mladičkého Ludvíka z muškety (a ten nakonec v pěstním souboji zabije kardinála)…
Tři mušketýři byli jako film výborní a hodně ladění do komediální roviny. Snad proto mě ani neurazilo, že jsou kapku mimo mísu 🙂
No teda jakožto “majitelka” skoro čtyřletého dítěte mám doma Disneyho Sněhurku na talíři aspoň jednou týdně. Dcera prostě zbožňuje všechna ta žvižátka. Mně tam teda kromě chipmunků naprosto fascinuje ta želva (typický obyvatel evropského smíšeného lesa) a pak ten párek supů, co vypadají jako kondoři. (ony ty kmeny stromů ve vodě, co v nich vyděšená Sněhurka vidí krokodýly, jsou taky dobré.)
to Tlustý zlý strýc Leonard
Kocoura v botách jsem četl mnohokrát, v různých verzích. Vždy mi z toho jasně vyplynulo, že Kocour představuje dobro a pomocí svého důvtipu zvítězí nad zlem ( lidojedný obr, čaroděj). Neschopnost rozeznat dobro od zla je pro dnešní dobu symptomatická. Dětinské politické narážky nechám bez komentáře. Přeji pěkný den a méně žluči k jiným názorům než je ten Váš 🙂
To Kulagin
Obávám se, Kulagine, že tady ta debata o dobru a zlu bude asi trochu jiná než u Hobita. Probírá se tu totiž i vývoj pohádek ( Hobit nemá vývoj, příběh je dán) a většinou je jejich původ v nějaké skutečné příhodě. Časem pak vyvstává tendence činy hrdinů ospravedlňovat a z jejich protivníků se stávají zlotřilí obři, čarodějnice a kdesi cosi. Stejně tak ten Kocour v botách, který vlastně vzestup svého pána postaví na lžích a vraždě právoplatného majitele pozemků, které vydává za majetek svého pána, asi původně nebyl obr nebo lidojed – viděla jsem obě verze, s obrem i lidojedem. Jestli ale chceš, budiž, pohádka, která se Ti dostala do ruky, zná svoje zlo ( i když kocour lže, jak když tiskne a kdo lže ten krade 🙂
Třeba v Popelce, kterou jsem tu zmiňovala výše, už ale zlo není jedoznačné. Lidojedova žena holky nechce do zámku vzít, protože by je její muž, kterého se bojí, sežral a když ji přemluví, že nemají kam jít, schová je před ním v sudu ve sklepě. Zdůrazněno ovšem je, jak je šeredná ap. a na jiném místě je označena jako lidojedka, takže je tam patrné jakési ospravedlňování. Děvčata se lidojedově ženě za záchranu odvděčí tím, že ji zabijí… (Na konci pohádky Popelka pak jako bohulibá a odpouštějící dívka též dochází konečného odpuštění, protože pečuje o své sestry a dokonce si dojede i pro žebravé rodiče, kteří je chtěli nechat napospas v lese.)
Jinak ano, Tvůj postoj chápu, Karkulka potká vlka, ten ji sežere, tudíž vlk je zlý a nic jiného si nezaslouží. Žádné ochranáře přírody jako alternativu s tvrzením, že Karkulka neměla v lese co dělat a jakže za to může chudák krásné divoké zvíře, také neberu 🙂
to Janina
Klasická relativizace: **Většinou** je jejich původ v nějaké skutečné příhodě… Právoplatný majitel pozemků **asi** původně nebyl obr nebo lidojed… Ty ale tu **skutečnou** příhodu neznáš. Jen spekuluješ a snažíš se očernit dobrého Kocoura 🙂
Šípková Růženka
Tak s Šípkovou Růženkou to mohlo být také tak, jak o tom zpívá Znouzectnost (link vede na oficiální web). Vše je jen otázka míry zlidovění…
Aha, ten link je “tady”:http://www.znc.cz/mp3/mliko/mliko16.mp3.
To Kulagin
Jasně, samozřejmě, že spekuluju. Já to přiznávám. Právoplatný majitel mohl být pěkný vydřiduch a proto ho označili za lidojeda a udělali o tom pohádku. Ale právě proto, že tu neznám počátek, už mi spekulace nedělá problém. A také proto, že kocour byl pěkná podšívka 😉 Jenom když si vzpomenu na tu nevinnou kočičku ze Shreka s kráááásnýma očima, tak je mi všechno úplně jasné! 🙂
Ještě mě napadá, že by bylo fajn sehnat starší verzi našeho kocoura. Ne proto, že bych chtěla vyvracet dobro a zlo, ale proto, že by třeba získal nový rozměr jako moje oblíbená Popeluška. Myslím tím, že jejich nové verze jsou moc zjednodušené a vejdou se do pár řádek. Zvlášť, když kočičí plémě bývá většinou popisováno jako falešné, je pozoruhodné, že tady z něj vychází sice prohnaný, leč sympaťák.
to standa.e
Jó Znouze, tu jsem už neslyšela ani nepamatuju 🙂 Ale asi bych taky řvala, kdybych se vzbudila a nade mnou cizí chlápek celej zedranej a opocenej z prosekávání trní. Nejen po sto letech ( nebo třech stech) . Tfuj tajxl, to bych se lekla 😀
To Janina: řekl bych, že zrovna Kocour v botách nemá žádnou “dostupnou starší verzi”. Trochu jsem googlil a zjistil jsem, že Kocour je jedna z pohádek, které vydal v roce 1697 Charles Perrault (v knížce Pohádky matky husy). Myslím si, že Perrault určité příběhy kodifikoval a ty už se dál neměnily, jenom degenerovaly. Takže i verze ta verze s princem nekrofilem je zdegenerovaný Perrault (= můj názor).
V Kráse nesmírné je varianta Kosoura v botách, ale místo kocoura je tam liška (pohádka se jmenuje Kuzma Brzobohatý).
Krása nesmírná, to je aspoň sbírka:) (máte VŠ doma taky to vydání s ilustracemi, jak tam svítí očima ty lebky na plotě?)
Od Krásy nesmírné máme několik vydání, to první je ze šedesátých let. Ano, lebky svítí očima, jednu si nese krásná Vasilisa na tyči, aby si posvítila v temném lese. Taky jsou tam napíchané hlavy na kopí (u mořského cara) – a další brutality 🙂
to standa.e
Zkus tohle: http://www.youtube.com/watch?v=6filtXfEGYo
to Janina
A nenapadlo tě, že když někoho označovali za lidojeda, tak to třeba mohl být lidojed? Ale prosím, sežeň “starší verzi Kocoura”. Rád si ji přečtu.
to VŠ, Passa
Pravda, na Kuzmu si vzpomínám… Mezi ruskými pohádkami si vybavuji i O spící carevici, tedy Růženku.
Krásu nesmírnou mám až o něco novější, ale ilustrace, které popisujete já znám ze sbírky pojmenované podle pohádky Peříčko Finista jasného sokola. Vasiliska s lebkami tam je též. Před usnutím výborné… 🙂
Ještě bych měl poznámku k článku: nevidím nic špatného na takzvaných “dobrých koncích”. Původní pohádkové příběhy (a příběhy obecně) jsou o hrdinech, kteří šli do rizika a uspěli tam, kde ostatní selhali (zkameněli, byli sežráni, “zadavatel” napíchal jejich hlavy na kopí a podobně). Staré příběhy nezastírají, že cesta k princezně je dlážděna kostmi neúspěšných Hloupých Honzů a kraleviců. Hrdina riskoval a získal odměnu – buď vlastním přičiněním nebo mu nadržovala nějaká nadpřirozená bytost – ale stejně měl namále a měli jsme důvod se o něj bát… Proč bychom si měli číst o někom, kdo to “skoro” dokázal, “skoro” měl draka na lopatě ale nakonec stejně skončil v dračím žaludku?
Problém současných pohádek je ten, že očesaly nebezpečí na naprosté minimum. Hrdinovi hrozí nanejvýš to, že dostane vynadáno.
VŠ: Jistěže. Tenhle typ pohádek, ty, které bych označil za “epické” nebo “questové”, měl dobré konce vždycky; jejich příběh to zkrátka vyžaduje. (Tuším, že to byl až lord Dunsany, kdo začal záměrně psát povídky o “těch, kterým se to povedlo jenom skoro” – právě proto, že to byl jednoduchý způsob, jak čtenáři naservírovat něco neočekávaného.) Jenže pak tu máme ještě pohádky bez hrdinů (tentokrát míněno doslova, hrdina ve smyslu “hérós”), a tam už je to všelijak. Např. Gaiman v Sandmanovi cituje nejstarší známou versi Červené Karkulky – končící “…a sežral ji.” Žádný myslivec zachránce, nic takového. Kterýžto přístup se v originálních lidových pohádkách vyskytuje docela často…
Obecně o Kocourovi: Podobu téhle pohádky (a několika dalších) skutečně jednou provždy kodifikoval Perrault; ten ovšem nebyl sběratel jako Grimmové, jeho postup byl ten, že bral lidové pohádky a převáděl je do vznešeného literátského jazyka. (Mimochodem, i on psal pro dospělé čtenářstvo.) Nakolik přitom měnil i jejich příběhovou linku, čert ví… Nicméně – obr (resp. obr-lidožrout) je potvora příznačná hlavně pro francouzské a anglické pohádky a celkem jednoznačně zlá. Vtip je ale v tom, že když král posílá Jacka zabít obra, řekne přitom něco jako “Je potřeba ho zabít, protože plení království, vybíjí dobytek a mrzačí lidi”; když Paleček navštíví obrův dům, tak sice pomorduje obrovi všech sedm dcer a ukradne mu sedmimílové boty, předtím se ale obr pokusí Palečka zabít sám. Jenže v Kocourovi v botách nic takového není, tam je obr spořádaný majitel panství a to, co kocour provede, je ničím (tedy až na ten majetek) nevyprovokovaná agrese. A byť autor z posice vypraveče důsledně tvrdí, že se jedná o lidožrouta, poněkud to sám popře, když první akt po příchodu krále, princezny a “hraběte z Kočárova” do obrova zámku je to, že dotyční snědí obrovu hostinu…
Tohle jsem si nechal zvlášť:
Kulaginovi: Jakápak žluč? Už když jsem ten článek psal, těšil jsem se, jak se specielně Vy budete zase snažit demagogicky převracet očividné naruby… (To jest byl jsem ve stavu, kterému můj otec říká “prasečí radost”, zatímco G. Meyrink jej v jedné povídce popsal slovy “ďábel v mém nitru se chechtal”.) A jak už zkraje poznamenal Schramm, nezklamal jste. Jen mne překvapilo, že jste si jako platformu vybral právě Kocoura v botách… To byla chyba, zrovna toho totiž věcně opravdu obhájit nejde. (Ale vzhledem k tomu, že tentokrát argumentujete především povykem, mám za to, že už jste na to sám přišel taky.)
to Tlustý zlý strýc Leonard
Nevím, čemu říkáte “povyk”. Kocoura v botách netřeba obhajovat. Každý vnímavý člověk jasně cítí, že Kocour je dobrý, a obr či čaroděj zlý. Nějak nechápu, kde se v některých lidech bere ta potřeba demagogicky vykreslovat kladné hrdiny jako padouchy. A co se té hostiny týče, ani dnešní lidojedi nejedí lidské maso každý den 🙂
Kulaginovi
Podle mě si celou dobu pletete slova “dobrý” a “sympatický”, což opravdu není totéž!
to Michael Bronec
Kdepak. Kocour je dobrý, protože zlikviduje lidožrouta. Kdoví, kolik lidí by ten výtečník ještě sežral! Kocour chrání životy lidí – koná tedy dobro.
Tak abychom si to ujasnili – kocour, který vesničany oslovuje “Milí sekáči, jak neřeknete králi, že louka, kterou sečete, patří panu hraběti z Kočárova, dám vás na kaši rozsekat!”, chrání životy lidí? Hm, hm… Jinak, čemu říkám “povyk” – třeba právě větám jako “Každý vnímavý člověk jasně cítí, že…atd.” Chtěl jsem požádat o konkrétní důvod, proč by měl být kocour považován za dobrého, ale než jsem se k tomu dostal, už se mi ho – zdá se – dostalo… (Legrační na tom je, že ta pohádka jedno ospravedlnění kocourových skutků opravdu obsahuje – a se záchranou nějakých hypotetických lidožroutových obětí nemá nic společného. Byl jsem zvědav, jestli na něj Kulagin přijde. Avšak jeví se, že toho není schopen; příliš se upnul na jednu kolej.)
to Tlustý zlý strýc Leonard
To Kocourovo vyhrožování vesničanům je přece jen blafování, to vidí každý vnímavý člověk 🙂 Tím “ospravedlněním” myslíte, že chtěl Kocoura jeho pán prodat, popř. z něj udělat čepici? To je podružné. Kocour byl dost velký čtverák, aby tomu unikl. Každopádně, ať si Vy či já myslíme cokoliv, Kocour bude dál mašírovat ve svých botách stránkami pohádkových knih a děti ho budou mít rády!
To, jak chtěl jeho pán z kocoura udělat něco pro zahřátí a kocour potom konal doslovné zázraky, z pohádky ždíme jedno velmi nedobré ponaučení, Když někoho pořádně skřípnete, je schopen ve váš prospěch i nadlidských výkonů… Mnozí se tím řídí a já pořád, kde to berou 🙂
Na lidožroutovi už ak nezáleží, pro kocourovo jednání máme pochopení, protože i my občas děláme pod tlakem nemožné…
Ne, to s tou čepicí nemyslím. To je opravdu podružné a kocour si toho taky ani moc nevšímá. To, co mám na mysli, souvisí s morálkou… Celé tohle povídání, článek stejně jako diskuse, je přece především o morálce, či snad ne? A jinak ovšemže, v tomhle se shodneme – děti ho budou mít rády a dospělí jakbysmet. (Já ho taky rád, tricksteři jsou sympatičtí – teda dokud se člověk nestane jejich obětí. Což mi ale nebrání vidět, že technicky je to podvodník a vrah.)
Janině: Sice hezký výklad, ale postavený na chybném základě – kocour se opravdu neobává, že by se stal čepicí…
to TZSL
A kde je ten vtip, který Kulagin nepostřehl (Což se mu děje často, protože jednou přece “každý musí vědět” a jindy přece “je to napsáno”)? Nemám Kocoura v paměti tak živě.
Kocour + Karkulka
V Kocourovi v botách je jeden detail přímo ze života a to hned na začátku: “byli dva bratři, jeden zdědil mlýn a druhý vypelichaného kocoura”. Takové věci se dějí furt. Zbytek pohádky je zoufalá snaha vyfabulovat, že kocour je vlastně lepší dědictví než mlýn 🙂
K Červené Karkulce: Perrault kodifikoval i ji, takže “správná” verze je ta se zachráněnou Karkulkou… Samozřejmě je logické, že vlk už pár “karkulek” sežral (někdy před tím), jinak by v pohádce nebyl prvek skutečného nebezpečí. Kromě toho si myslím, že “vlk” je v tomhle případě symbol zvrhlíka-pedofila.
Mně teda dycky vlk přišel jako symbol obecného nebezpečí na cestách, takový ten výstražný ukazováček rodičů (dávej na sebe pozor, nebo se ti něco stane).
Sorry, omlouvám se, teď jsem se dogooglil Perraultovy verze s Karkulkou: ano, Karkulka byla sežrána a nikdo ji nezachránil – před tím ji vlk ještě pozval k sobě do (babiččiny) postele … http://www.pitt.edu/~dash/perrault.html
Stěny chaloupky byly tlusté a nikdo neuslyšel Karkulčin křik.
Karkulka
Někde jsem narazil i na tvrzení, že pedofilní symbolika vlka je až příliš zjednodušující. Že příběh karkulky má v sobě zahrnovat obecnějšího “průvodce dospíváním mladé dívky v ženu”. Pro hráče, kteří mají rádi i trochu atmosférické avantgardy, bych doporučil adventuru “The Path”:http://www.tale-of-tales.com/ThePath/index.html Ta na rozdílné interpretaci pohádky je přímo postavená (každá má svého “vlka”).
to Leonard
Měla jsem na mysli takové to, co je v mnoha pohádkách – nezabíjej mě člověče, když mě necháš žít, budu ti prospěšný! Řeší to třeba Ivan na cestě za Kostějem, když nechá naživu medvěda atd, řeší to v nějaké verzi i majitel onoho kocoura ( Jiřík, když jde pro Zlatovlásku, je jednoznačnější dobrák – najde zvířátka už v nouzi, aniž by je ohrožoval a pomáhá rovnou. I když je tam zase scéna k zamyšlení, kdy zabije svého koně, aby měla co žrát osiřelá krkavčata. ) Vykonal by kocour pro svého pána takové dobro, kdyby jeho bystré ucho nezaslechlo, že s ním může být špatně naloženo? Možná ano. V jiné verzi je to tak, že si jeho pán jen stěžuje na svůj osud, jak dopadl, že dostal jen toho starého myšilova a kocour mu slitovně řekne, aby nesmutnil, že když udělá, co mu řekne, bude lépe. Kdyby nechtěl svému pánu pomoci, mohl vzít roha, případně při vyhrožování palčáky, čepicí nebo rukávníkem mu mohl se svou chytrostí i uškodit. Takže v podstatě tam může být i poučka – když vám někdo dá šanci, je přirozené se za ni odvděčit nebo jiná – být prospěšný a věrný svému pánu za všech okolností, pomáhej a bude ti pomoženo atd. On si z toho každý stejně vezme to, k čemu má sklon. Někdo bude chtít pomáhat blízkému, někomu zaimponuje jen ta prohnanost, která by mu mohla dopomoci k majetku 🙂
Standa.e: Nikoli “vtip”. A není ani potřeba kvůli tomu číst Perraulta slovo po slově. Kocour má jisté ospravedlnění pro to, co dělá – morální, nikoli zákonné. V reálném životě – a být to lidský sluha – by ho jeho skutky (v případě, že by se to provalilo) stejně přivedly na šibenici, ale jednu omluvu má. Zakotvenou v samotné podstatě příběhu.
VŠ: Ano, u Perraulta je Karkulka sežrána, načež (podle dobových zvyklostí) následuje veršované poučení, že si mají mladé dívky dávat pozor na svůdce. Zdá se, že první zaznamenaná varianta se zachráněním je opravdu až v Grimmech… Jestli si ten hepáč ale vymysleli, nebo jestli skutečně někde v německých krajích kolovalo vyprávění, které ho už mělo, nejsem schopen posoudit. Spíš to druhé, protože – teď jsem se díval – dokonce nabízejí dvě verse: jedna je ta obecně známá, kdy vlk sežere babičku i Karkulku, ale myslivec je zachrání, podle druhé Karkulka dojde až k babičce bez úhony, jenže vlk slídí kolem domu a potom číhá na střeše, dokud ho nenalákají vůní jitrnic na její okraj, odkud spadne do necek s vodou, kde se utopí. Přičemž si pamatuji, že jsem kdysi četl českou variantu – snad to byla Němcová, nevím -, kde došlo ke kombinaci obojího. U Grimmů vlka tíží kamení posléze zašité v břiše natolik, že po pár krocích pojde, v oné české versi to bylo rozvedeno tak, že má žízeň, a když se nakloní do studny, aby se napil, kameny ho převáží a stáhnou ke dnu.
to TZSL
Jen pro jistotu, nemyslel jsem slovo vtip ve významu humorného projevu.
Janina: Váš komentář se objevil, zatímco jsem se já potýkal s tím předešlým, takže… To je ono, kocour to dělá dobrovolně – a co se osobního prospěchu týče, nezištně. Tam je to ospravedlnění, to jediné, co jej vlastně činí “dobrým”: jakožto věrný služebník koná všechno pro to, aby se jeho pán měl dobře… Samozřejmě, takhle lze ospravedlnit leccos (“Hitler byl dobrý, protože co dělal, dělal pro svou vlast”), ale z hlediska tehdejší morálky byl tenhle postoj sakra důležitý.
to Leonard
Ó ano, ve jménu “dobra” bylo už učiněno ledasco…
Pokud se správně pamatuji, v Kuzmovi Brzobohatém je motivací lišky to, že předtím sežrala Kuzmovi všechny slepice. Respektive když ji načapal, jak žere předposlední, tak mu řekla, že když jí dá i poslední, odvděčí se mu… morální poselství tohoto mi není jasné.
Passa – poselství lišky
Poselství lišky je jednoduché – v hospodě musíš zaplatit útratu!
Když Tě chytnou, máš se kát!
Co je na tom nejasného? :))
Znovu tu zmiňuju sajtu Surlalune fairy tales, kde jsou právě pohádky a jejich verze srovnávány a vykládány (viz karkulka a vlk http://www.surlalunefairytales.com/ridinghood/index.html ). Ad VŠ a pozvání Karkulky do lože, existuje k tomu krásný obrázek: http://www.surlalunefairytales.com/illustrations/ridinghood/images/3dore.jpg
to Tlustý zlý strýc Leonard
Kocour to nědělá nezištně. Nakonec se stane ministrem 🙂
No mně je celkem jasná motivace lišky, ale už míň toho Kuzmy:) Já načapat v kurníku slepici, tak si z ní udělám čepici bez ohledu na jakékoli její kecy. Poselstvím zápletky jako celku by pak v tom případě bylo “zkuste alespoň jednou v životě věřit očividnému podvodníkovi, může se vám to vyplatit” – což je teda síla poselství i na ruskou pohádku.
To Passa: my chápeme, že tam mělo být “to já načapat v kurníku lišku” 🙂
To standa.e: The Path vypaád dost dobře a jen co se naučím nakupovat ze Steamu tak si to pořídím
To pipin: Karkulka + vlk dobrý
mea culpa:-D
VŠ: Teda, poučení z mého předchozího příspěvku je: nepiš jakékoli texty obsahující lišky a slepice po návštěvě u tchýně! :-DDD
to VŠ
Jde to koupit i jako stažitelný soubor, na steam nemusíš. Vybereš si v sekci BUY první možnost (Windows Installer), přes PayPal zaplatíš a přijde ti odkaz na stažení instalačky.
Alespoň takhle jsem to vloni koupil já. Steam principiálně odmítám.
http://www.rexo.cz/pohadky/detail/Kocour-v-botach
Parádní diskuze, velmi povznášející. Princ nekrofil, Popelka se sekerou, tohle mi maminka vážně neuvěří 🙂 .Ale nemohli byste si prosím někdo vzpomenout odkud jsou přesně ty morbidní verze Sněhurek, Popelek a spol. Docela ráda bych si to pořídila. Díky.
Mimochodem měli jsme doma po dědovi taky nějakou sbírku lidových pohádek z celého světa vydanou buť mezi válkami nebo brzy po té druhé a všude je to stejný.V japonsku žere lidi každá druhá rodina a bezostyšně k tomu využívá děti jako volavky. V číně duchové pláčí kyselinu a indiánští rodiče nechají děti celého kmene savaně napospas páč jim potomci nestačí při přesunu. Čarodějnice pak ty dětské vřaždy vedou rovnou po 15 – 20 kusech aby toho sušeného masa bylo na celou zimu…
Jo a když mi bylo 10 tak mi koupili naši, nic zlého netuše, něco co se jmenovalo Moravské lidové pohádky a to byla teda paráda. Děvče se jde o žních v poledne pomodlit do kapličky a just tam mají satanáši zrovna černou mši. Vidí ji, chytí ji, roztrhají na kusy, předtím samozřejmně zneužijí… Mladá, krásná, hodná, poctivá, pracovitá, zbožná a co z toho měla?
Berenice: Sice obvykle takovému slovníku neholduji, nicméně ta odpověď na poslední otázku se přímo nabízí: “No přece jeden pořádný grupáč, ne? Co by za to jiná dala…”
Jinak, jak jsem psal už v tom článku, ono stačí pořádně číst prakticky libovolnou sbírku lidových (to “lidových” zdůrazňuji) pohádek a jeden dva šťavnaté kousky člověk najde vždycky; chce to jen uvědomit si, co se tam doopravdy děje. A jinak, chcete-li to koncentrováno, doporučuji knížku s prostým názvem “České pohádky”; od jiných stejnojmenných se liší podtitulem, pravícím, že se jedná o sběr národopisného spolku Slavia přibližně z doby okolo roku 1870. Vyšla, mám ten dojem, nějak koncem padesátých nebo začátkem šedesátých let – přesněji to uvést nemohu, neb ji nevlastním. Mne na ni upozornil kdysi Honza Kantůrek a půjčenou jsem ji měl z knihovny… To je ta, kde je nekrofilní princ v kombinaci s hromadně selbstmordujícími loupežníky, plus hromada dalších pozoruhodností.