Podruhé o filmu Spider-Man

Neuspokojil se totiž obyčejnou masařkou, čekal na cosi většího. Jednoho dne se po vlákýnku spustil na jakéhosi brýlatého studenta, co tu školní exkurzi využíval na ochomítání se kolem třídní krasavice. Náš pavouk se ho pokusil sežrat, ale na to měl samozřejmě malá ústa, a tak z toho byl jen jeden bolestivý kousanec. Jo, abych nezapoměl, ten student se jmenoval Peter Parker. Zbytek je historie. I s těmi 114 miliony dolarů, které filmová adaptace superúspěšného a extrémně oblíbeného komiksového seriálu Stana Leeho vytáhla z peněženek fanoušků za první víkend promítání…

Je až zarážející, jak geneze vzniku SPIDER-MANA připomíná pozadí zrodu filmového Pána prstenů. Oba filmy jsou díly kultovních řezníků, kteří někdy dávno v dnes už legendami opředených amatérských časech natočili dvě slavné hororové zabíječky a jimi se doslova vystřelili mezi režisérskou elitu. Potom velmi podobným způsobem dospěli (Jackson Nebeskými stvořeními, Raimi Jednoduchým plánem) a teď se bok po boku ze světa cynizmu a složitých, pokřivených vztahů vracejí zpět do říše chlapeckých tužeb a představ, do výživného humusu, z kterého vyklíčili jejich osobnosti. A, samozřejmě, Pavouček i Hobitín představují pro oba vstup na vysokorozpočtovou půdu, na které bují bohatě rodící dolarovníky. Jenže z toho všeho bohužel vyplývá i jeden problém, který lze proti Pánovi prstenů i SPIDER-MANOVI použít jako jedinou zásadní výhradu. Hovořím o ztrátě osobitosti. Je samozřejmě úžasné, s jakou láskou oba přivedli na plátno své milované hrdiny, a těžko by to někdo zvládnul lépe, ale právě tato snaha o co nejpoctivější přístup odbourala to, co jsme měli na starších kouscích obou režisérů nejraději. Tak, jako by přeci jen dost patetickému Prstenu prospělo cosi z braindeadovského odlehčení, tak i Spideymu velmi chybí nějaká typická raimiovská finta. Jiste, nemůžeme chtít, aby Peter Parker odsekl Mary Jane hlavu lopatou, podíval se na diváky přes díru v zloduchově prostřelené hlavě, anebo vyslýchal grázly pomocí odcvakávání prstů řezačkou na cigára (“Tak, to byl malíček, a mám další čtyři otázky!”), ale i tak nízká hustota vizuálních gagů a celkové raimiovské jiskry zamrzí. Jakoby Raimimu i Jacksonovi to dospělé intermezzo v jejich tvorbě něco vzalo a oni už se nedokázali k počáteční režisérské hravosti vrátit naplno.

Abyste mě však nepochopili špatně: SPIDER-MAN rozhodně není špatně natočený film. Hohó, to tedy ne, právě naopak: Jde o brilantně zinscenované dobrodružství, ve kterém se ústřední motiv neobyčejného milostného čtyřúhelníku (v komiksech dokonce pětiúhelníku ještě s Gwendolínou – pozn. OJ) mezi Peterem, jeho pavoučím alter-egem, spolužákem Harrym a krásnou Mary Jane hladce proplétá (a doplňuje) s příběhem o hledaní vnitřní síly, potřebné na přijetí velké zodpovědnosti. Nad kvalitou digitálních triků občas zaskřípete zubama a akce by mohlo být více (hlavně v závěrečné půlhodině, kdy už se film začne podobat vyžvýkané žvýkačce – je roztahaný a ztrácí chuť), ale tak či tak by Spidey poletující mezi mrakodrapy strčil do kapsy (kdyby na svém perfektním kostýmu nějaké měl) Létajícího Čestmíra i s Li-Mu Baiem. Co vás však přinutí ksichtit se šťastně jako čerstvý maturant při oslavě v striptýzovém klubu, to je stoprocentní komiksová atmosféra. Ne, neuvidíte tu žádné “cool týpky” v černých kabátech a brýlích, zpomaleně skákajících s katanami a bouchačkami v rukách uprostřed ponuré pseudogotické architektury, to ani náhodou. V SPIDER-MANOVI vše hýří barvami a světlem, naštěstí však ne tím nechutným způsobem schumacherovských Batmanů – všechno je koncipované s maximálním citem a důrazem na celkovou vyváženost. I kostýmy, kulisy a rekvizity jsou vybírané tak, aby nic nevypadalo příliš moderně, či nedej bože futuristicky, takže výsledný dojem je správně starosvětský, jakoby každý záběr vypadl rovnou ze stránek původního komiksu. Člověk přímo čeká, kdy se při pořádné ráně do držky objeví v luftě nápis THWAK! A právě touto stylizační důsledností Raimi ve velké míře kompenzuje nedostatek svého typického rukopisu a dokazuje, že z mladého nadějného šílence se definitivně stal soustředěný mistr filmového řemesla.

Herecké obsazení zpočátku provázelo nespokojené reptání fanoušků či dokonce samotných producentů. Avšak ti, co viděli Ledovou bouřku, Jízdu s ďáblem či Pravidla moštárny, velmi dobře věděli, jaký je Tobey Maguire talentovaný herec, a jak přesně může vystihnout plachého kluka z předměstí, kterému z ničeho nic spadne na hlavu úděl superhrdiny. Stalo se, Maguire je v úloze Petera Parkera dokonalý a věříte mu každou úžasem vyvalenou bulvu, každé nadšené zařehtání při testovaní nových schopností i každý záchvěv těžkého vnitřního boje v té jeho nehrdinské tváři. Kirsten Dunstová mu velmi dobře sekunduje a ač v emocionálně vypjatých scénách její přesvědčivost občas kolísá a úsměv s ostrými zoubky neustále připomíná její zatím nejslávnější filmovou roli (“Já chci ještě krev!”), kvůli polibku s takovouto Mary Jane by se jakýkoliv chlap ochotně zavěsil dolů hlavou do deště. Willem Dafoe jako Norman Osborn/Green Goblin byl sázkou na jistotu a (je třeba to vůbec říkat?) suverénně tu předvádí dalšího ze svých fascinujících hnusáků – jeho schizofrenický výstup před zrcadlem je ještě více strhující než uchechtané lítání na kluzáku. Zbytek obsazení je poměrně bezvýrazný (což je škoda hlavně v případě Harryho Osborna v podaní Jamesa Franca), zato potěší epizodní výskyt tradičních raimiovských maskotů Brucea Campbella (“Human-Spider? That sucks!”) a Teda Raimiho – ten však fanoušky svých brutálních filmových smrtí zklame tím, že poprvé v historii jeho starším bratrem režírovaných filmů jeho postava přežije. Zřejmě se za něj přimluvila maminka. (Ve filmu se dále mihne například Lucy “Xena” Lawless v roli punkerky, která prohodí větičku “Guy with eight hands. Sounds hot.”, dále vynálezce Spider-mana Stan Lee, který se prochází jako chodec po Times Square, či zpěvačka Macy Gray v roli sama sebe – pozn. OJ).

SPIDER-MAN možná není nejlepší komiksový film všech dob (přeci jen X-Men jsou X-Men a Burtonovi Batmani jsou Burtonovi Batmani), ale rozhodně je to nejkomiksovější komiksový film v dějinách. Upřímně závidím Amíkům, pro které byly Spideyho pavučiny kolébkou a při jeho hláškách nadšeně ucvrkávali do plenek – pro ně tento film musí být klouzačka do pískoviště dětských snů. Neznalost předlohy však rozhodně není důvod, abychom se do pavučiny tohoto s chutí natočeného, navýsost zábavného dobrodružství nezapletli též. Úplně polopatě: Jeden létající Peter tu už byl. Pan. Parker je lepší.