„Kdo se bojí mauší?“ je nezávislý fantasy film. Jeho děj reflektuje dnešní trend fantasy ve stylu Percyho Jacksona, nového Souboje Titánů a instantních řeckých mýtů „po hollywoodsku“.
Bohyně Persefona v něm už má plné zuby života se svou matkou a rozhodne se odejít natrvalo do podsvětí. V manželově říši ji ovšem čeká nepříjemné překvapení. Jejím novým vládcem se stal hrdina letního blockbusteru Titanman. S tím se ovšem mladá bohyně nehodlá smířit a cesta za pomstou začíná…
Za zrodem filmu stojí HalfDead team. Předlohou je mu povídka „Kdo se bojí mauší?“ od Terezy „Temnářky“ Matouškové, jejíž vtip zaujal režiséra Michal Káru natolik, že se ji rozhodl převést na filmové plátno. Nebo alespoň na obrazovku počítače. Kromě Michala tvoří filmový štáb ještě Petr Novák, zvukař, se nímž Michal spolupracoval už na předchozím filmu Vílí krev.
Společně se spojili s Martinem „Mathym“ Matějkou. Ten předtím natočil film Polomrtvý, který se stal legendou i přesto, že z něj byla vydána zatím jen jedna část.
Martin dělá v týmu „Mauší“ hlavně kameramana. Ve filmu většinou hrají amatéři a kamarádi z LARPů, pro hlavní roli bohyně Persefony získal Michal profesionální herečku Markétu „Neiru“ Burešovou.
Film můžete zhlédnout zde:
Opravdu nevím, co tomuto dílku vytknout dříve! Ono nadšením se taky všechno zachránit nedá! Jako onehdá u nás ve vsi, když starý Zapjatič zkazil pal samohonky a usmyslel si, že nadšením a statečným postojem to zachrání! Nadšeně za stůl zasedl, statečně se samohonky napil a než bys řekl “U svatého Kuzmy”, tak zcepeněl! Ten jeho strašlivý smrtelný škleb teď po nocích vídám! Hrůza! Inu, jak se říká: I přes dobrou vůli, nevyhneš se zvůli!
Je to zadarmo. Je to amatérské. Autoři nikde nepíšou, že by si přáli znát názor ctěného diváka. Tuto kombinaci respektuji a tak se omezím pouze na jediné: Dám Podchaljuzinovi palec nahoru.
Jak bych k tomu byl vstřícný; jednak mě to na promítání na TolkienConu opravdu bavilo, druhak je to podle povídky, která vyšla u Strak. Každá tvorba (až na rutinu) je experiment a experimenty se člověk učí. Těším se na další snímek od Leminga, že bude ještě lepší; a doufám, že si vybere zas něco od Strak:).
Samozřejmě jsou tu nějaké meze růstu; daleko drsnější než u literatury, a to zkrátka limit finanční.
Inu, jak se říká: Nežli dělat kýče, chop se raděj rýče!