Pevné pouto (The Lovely Bones)

Pevné pouto je film, který bude buď milován, nebo nenáviděn, ale jen těžko něco mezi tím. To je mimochodem mnohem lepší možnost, než kdyby byl jen oslavován, nebo prostě ze slušnosti chválen. Znamená to, že Jackson se před mnoha lidmi vytáhl a mnoha dalším šlápl na kuří oko. To, k jaké skupině budete patřit, asi bude záležet na tom, zda si myslíte, že by měl ještě něco někomu dokazovat, či ne.
Na filmu je totiž vidět, že si ho autorský tým (režisér a scenáristky) udělal pro sebe. Jeho poselstvím ve vztahu k osobě režiséra není „umím dělat drama/horor/komedii“ nebo „nepotřebuju k napětí trilión skřetů od kámošů z Wety“, ale prostě „tohle jsem si chtěl natočit“. Berte, nebo nechte být.
Buď se prostě necháte okouzlit nádhernými obrazy, v tom nejlepším slova smyslu dojemným, tragickým, ale úžasně katarzním příběhem a bravurní filmařinou, nebo budete brblat nad kýčovitostí, zbytečností některých scén, nad tím, že film vám nedal to či ono z hlediska vašich očekávání…

Já patřím k té první skupině. Ne, že bych si nebyl vědom chyb, ale prostě mi nevadí. Příběh mladičké Susie Salmonové (jako ta ryba), zavražděné ve věku čtrnácti let a uvězněné v „perfektním světě“, stejně jako příběh její rodiny, ale i vraha, mě na těch správných místech dojímá, napíná, děsí i baví a okouzluje.

V prvé řadě proto, že Jackson se projevil jako dokonalý sadista, který nabídne nádherné seznámení s postavami. Taková Báječná léta v holčičím podání, s dokonalou atmosférou sedmdesátých let, kdy lidi nenapadlo, že by se děly špatné věci. Otevírá se před námi svět, kde je možné, aby čtrnáctiletá holčička hodila dusícího brášku na zadní sedadlo auta a odvezla ho přes sedmero křižovatek, sedmero rudých semaforů a sedmero hrozících dopravních kolizí do nemocnice a zachránila mu tak život…
Protože prostě tak to je. Jsme v bezstarostných sedmdesátých a její rodina nepatří k těm nebožákům, kterým se stávají špatné věci, a jí, plnou života, čeká dlouhá a šťastná budoucnost, jak tvrdí babička. První pusa v altánku… Jenže po celou tu dobu víte to, co vám potvrdí i vypravěčka: jako obvykle se babička mýlí a žádná první pusa v altánku nebude.
Susie totiž pozoruje její soused, pan Harvey, dechberoucí monstrum, na jaké ještě dlouho nezapomenete. Víte, co se stane. Víte to z upoutávek i anotací a režisér s tím počítá, stejně jako počítá s tím, že budete uvažovat jako manželka Stana Urise z Kingova To, věřící, že když před otevřením dveří do koupelny poprosí, Bůh si uvědomí svůj omyl a vezme všechno zpátky. Nevezme, vážení.
A aby měl svého diváka, stejně jako Bůh, přesně tam, kde chce, neváhá režisér tasit ty nejpodlejší zbraně: perfektní střih (v rovině času i prostoru), natahování scén až k nesnesení, dokonalou muziku a hudbu, působivý Susiin voice over (někdy hrající roli spojnice mezi přítomností, minulým i budoucím), dechberoucí kompozice a naprosto úžasné herecké obsazení.

To, že především představitelka hlavní role, S. Ronan (ta mi trochu připomíná, vzhledem i tím, že je prostě skvělá, jinou mladici – chorvatskou herečku Marii Stefanovič), a S. Tucci v roli Harveyho excelují, to se tak nějak čekalo – oba dva jsou geniální, ji si zamilujete a jeho se budete děsit ze spaní. Ale čím mě film z hereckého hlediska opravdu dostal, je Mark Wahlberg.
Pořád ještě nevím, jestli jeho dokonalý komediální výkon v Stalo se byl záměr režiséra, nebo důkaz toho, jak byli všichni při natáčení onoho „nejděsivějšího“ filmu totálně mimo. Jenže tady, i když je to pořád on, najednou všechno funguje tak jak má a tomu chlapovi věříte všechno od vysvětlování podstaty koníčků, přes bolest ze ztráty až po odhodlání vraždit.
Každá postava je zahraná přesně tak, jak si to žádá logika věci a opět režisér přesně ví, jak klíčové body vyzdvihnout. Někdy už zmíněnou střihovou skladbou, někdy flashbackem, někdy klipovitou zkratkou (geniální „milostná“ scéna hned na úvod). Ty lidi si zamilujete. Včetně svérázné babičky v podání S. Sarandon.
Mimochodem, kouření nesnáším, ale ji za tu věčnou cigaretu prostě uctívám a ano, chápu, že některé její scény by v zásadě ve filmu nemusely být – jenže stejně jako na další momenty a motivy, bez kterých by se teoreticky Pevné pouto obešlo, i zde platí: proč, když je to tak perfektní?
To už mi spíš vadí tradiční (podle některých klišovité) využití světla jako zpodobnění průchodu „jinam“, nikoliv však jejich existence. Ony scény z „nebe“ vůbec mají sem tam nějaký ten zádrhel a konkrétně scéna, kdy se Susie setká s kolegyněmi, mi jako jediná opravdu vadí. Jenže vše vyvažují skutečně dechberoucí sekvence, jako je například „ztroskotání“ lodí v láhvích (opět perfektní práce se střihem). Tam dává Jackson lekci i samotnému mistrovi Gilliamovi.

Sedí i míchání žánrů – z romantiky přes komedii a drama až k hororu, kde si člověk uvědomí, že pokud by Jackson chtěl, donutí svého diváka znovu nosit pleny. Scéna, v níž Susie pochopí pravdu o svém osudu, je to nejděsivější, co americká kinematografie zplodila minimálně od dob Kruhu. Není zde zapotřebí doslovnosti, stačí jen holé zářivě bílé kulisy, detailní záběry bahna a především umyvadla plného krve.

Filmařsky je Pevné pouto tedy skutečně někde jinde než naprostá většina produkce. A to samé platí i o stránce vypravěčské. Perfektní iluzi bezpečného světa, s temným podtónem vědění, jsme už zmínili. Stejně jako to, že Jackson natočil film tak, jak chtěl on sám. Nečekejte tedy, že bude příběh postupovat a gradovat tak, jak vy čekáte.
Je zde sice to, co bychom mohli označit za dobrý konec, ale pořád platí, že špatné věci se prostě stávají. Jsou mimo naše chápání, nemůžeme je ovlivnit, nemůžeme jim aktivně čelit. Je třeba je jen přežít. Někoho zocelí, jiné zlomí. Protože tak to v přírodě chodí.

A propos, příroda a pan Harvey. Tohle monstrum v lidské podobě vlastně žádným monstrem není. Harvey je prostě dokonalým predátorem, dovedně splývajícím s prostředím, znajícím svou kořist a pravidla hry. Několikrát je nám nabídnuto, jak se maskuje, jak nehybně čeká, jak navozuje pocit neviditelnosti. A jak loví. Jeho modus operandi připomíná pavouka, ale i něco mnohem horšího. Tvora z temné strany světa budujícího pasti na neopatrné.
Možná říká pravdu, když Susiinu otci tvrdí: „Je mi líto, nemůžu vám pomoct“. Poslouchá jen instinkt, naplňuje slepou vůli Přírody, obětuje Temnotě. Opisů by se našlo mnohem víc, ale pořád platí: je mimo dosah lidského chápání. Všichni jednou umřeme a to, zda je to fér, či jsme byli hodní, s tím nemá co dělat.
Můžeme jen dávat pozor a doufat, že i když „tady“ budeme jen „na skok“, jako Susie, zanecháme za sebou víc, než jen prázdnotu, nějaká ta pevná pouta.

VERDIKT:

Jackson si natočil film pro sebe. Brutálně působivé national geographic s prvky fantasy, komedie, romance, hororu i dramatu. Film přes všechny barvičky depresivní a přes všechnu depresi plný naděje. Nádherný paradox, který ovšem nemusíte přijmout.