Parfém: Příběh vraha

Tzv. „nezfilmovatelné“ romány jsou v současné době v kurzu. Jiří Menzel roztočil prokletou lásku jménem Obsluhoval jsem anglického krále a režisér Tom Tykwer (krom Loly má na svědomí i drama Nebe) se zase pustil do Parfému, hororového thrilleru německého spisovatele Petera Süskinda, který se stal bestsellerem po celém světě a na který měl v minulosti zálusk i Tim Burton. Nakonec ho tedy dostal do parády Tykwer a ten si s již zmiňovanou „nezfilmovatelností“ poradil vskutku bravurně.

Příběh se točí okolo chudého mladíka jménem Jean-Baptiste Grenouille, jenž má již od narození ojedinělý dar od boha – výjimečně vyvinutý čich. Grenouille tak dokáže cítit prakticky všechno a to dokonce na míle daleko. Svého nadání ovšem nevyužívá ke svému obohacení a jediné po čem touží, je umění „zachovávat vůně“. Proto se také náš antihrdina v Paříži seznamuje s kdysi úspěšným parfumérem Baldinim (Dustin Hoffman), který ho naučí základní poznatky o „zachovávání“ a prozradí mu, že pokud chce tento proces ovládat dokonale, musí se vydat do města Grasse. To také Grenouille učiní a právě v Grasse začíná hlavní koloběh událostí. Mladíkova touha po zachovávání těch nejkrásnějších vůní ho zde totiž dovádí až k vraždění bezmocných panen.

JAK UKÁZAT VŮNI?
Už samotný román je výjimečný. Přímé řeči je zde použito minimum, autor velmi poutavým způsobem popisuje vůně jednotlivých věcí a navíc vždy dovypráví osud snad každé vedlejší postavy. Stejné je to s filmem. Grennouille pronese za celý film jen pár vět a ony vůně jsou zde popsány stejně dobře jako v knize. Třeba samotný začátek filmu – Grenouille se rodí na rybím trhu, kde to všechno neuvěřitelně páchne rybinou, zkaženým masem, krví… Takovýchto momentů zde najdete několik a s každým z nich si Tykwer poradil na výbornou, neboť v nich znamenitě využívá hudbu. Ta zde hraje jednu z hlavních rolí, a to doslova. Záběry na chcíplé ryby, vyvržené vnitřnosti, rychlý střih a… výborná hudba. Parfém se dá v podstatě označit za „hudební film“ a přirovnal bych ho k Lásce nebeské, kde soundtrack působí podobně, respektive film samotný nijak nedoplňuje, protože je jeho právoplatnou součástí. S hudbou jsou tak spojeny ty nejsilnější pasáže, mezi nimiž vyniká zejména ta, kdy se Grenouille nemůže nabažit vůně mrtvé dívky, nebo velkolepá a zatraceně působívá scéna, kdy vrah svou dokonalou vůní omámí tisíce lidí na náměstí. (Sympatické je, že se na výrobě soundtracku podílel sám režisér).

Musím uznat, že se román vskutku dobře čte (děj odsýpá, popis vůní je strhující…), ale co mi na něm vadí, je konec. Závěr, kdy se hlavní hrdina vrací z Grasse zpět do Paříže a tam udělá to, co udělá, na mě zapůsobil vcelku odfláknutým dojmem a stejný pocit se dostavil i ve filmu. Snímek sice doprovází výborný komentář charismatického vypravěče v podání Johna Hurta (Hellboy, V jako Vendeta), ale ani ten nedokáže zachránit závěr celého příběhu, který oproti zbytku působí, jak to jenom říci slušně… připosraně. Chápu, že Tykwer neměl moc možností, jak konec vylepšit (jde přeci jenom o adaptaci), ale samotný závěr je prostě a jednoduše tou největší slabinou knihy i filmu. K němu onen výraz „nezfilmovatelný“ sedí opravdu víc než dobře.

Tykwerově bezchybné režii zdárně přitakávají herci. Charismatický Dustin Hoffman coby stárnoucí parfumér Baldini dokazuje, že do starého filmového železa ještě rozhodně nepatří, a za pochvalu stojí i Alan Rickman (profesor Snape z Harryho Pottera), jenž zde ztvárnil otce jedné ze zavražděných dívek. Největší pozornost si zaslouží představitel hlavní role Ben Whishaw (Po krk v extázi). Jeho bezeslovné herectví je ukázkové. Posedlost vůní krásných panen, mimiku, pohyby těla a mnohem více zvládá herec s přehledem zkušeného mazáka. Lepšího Grenouilla si snad ani nelze představit.

Parfém: Příběh vraha je film s velkým F. Mrazivý, dojemný, strhující i zvláštní. Zkrátka na něho i přes ten nepovedený konec jen tak nezapomenete. Je jako ten nejlepší parfém, jehož vůně vyprchává pěkně pomalu…