Paranormal Activity

Paranormal Activity patří k filmům, které se nejen pokouší kombinovat dokument s fikcí (což není jev nikterak nový, filmy na tomto principu nalezneme již ve francouzské nové vlně), ale rovnou fikci vydávat za dokument. Tak trochu se nám zde přejímá v literatuře populární koncept „deníku nalezeného ve vaně“ (potažmo dračí jeskyni či klášterní knihovně). Se svými knižními předchůdci mají tyto filmy společné i to, že „nález“ je proveden někým jiným, než těmi, koho se materiál týká. Patří k dobrým mravům sdělit divákům, kde a jak byl materiál nalezen (i když samozřejmě existují případy, kdy se tato otázka vůbec neřeší – viz španělské Rec). Je tak jednak docíleno větší důvěryhodnosti toho, co následuje (dokonce i v takovém extrémním případě jako je Monstrum, kde se však primárně odkazuje na různé konspirační teorie) a také je v divákovi vyvolán pocit tragédie (která samozřejmě zpětně fikci potvrzuje).
Nestorem těchto filmů je samozřejmě Záhada Blair Witch, která ukázala, že ideálním žánrem pro tento druh tvorby jsou horory (pokud možno založené na něčem, co nevidíme) a také že se jedná o finančně nenáročné projekty, které se však přímo nabízejí různým marketingovým strategiím. Nikoliv „podle skutečné události“, ale „skutečně se to stalo“. Co už v literatuře bereme jako ustálenou formuli (s čímž krom jiného počítá U. Eco ve svém Jménu růže), ve filmovém médiu stále vzbuzuje rozechvění a touhu uvěřit. Zvláště pak tam, kde právě vizuální kultura určuje vnímání pravdy. Již nikoliv, co je psáno, to je dáno, ale co je natočeno, to je dáno (viz i mnohokrát zmiňovaná scéna z Monstra, kde se lidé pro informaci nekoukají z okna, ale na obrazovky televizí).
Ve výsledku je tak paradoxně více než kdy jindy důležitý kvalitní scénář (a také zhlédnutí snímku v kině – máme zde co dělat se situací, kdy technicky méně kvalitní snímek může uspět pouze tam, kde jsem zvyklí na vyšší kvalitu provedení, protože např. na obrazovkách počítače bude až příliš limitován úrovní svého obrazu, práce zvuku a hudby bude nutně potlačena), který by zdůvodnil, proč sakra ti lidé pořád všechno točí?! Případně jak to udělat, aby tato otázka vůbec nepadla. Nejdůvěryhodněji to vyřešili (vlastně rozvinutím konceptu Blair Witch) v Rec – profesionální kameraman je přeci vycvičen, aby neustále točil, bez ohledu na to, co se kolem něj děje. Paranormal Activity se zase vydalo cestou amatérského nadšence do technologií. Co ovšem mají oba filmy společné, to je výrazný vztah toho, kdo kameru drží a kdo je před ní. Čímž se dostáváme k dalšímu důležitému bodu – postavám.

Máme zde mladý pár, který se špičkuje, projevuje si náklonnost, shazuje svůj vztah ke kameře a vůbec se nám nabízí v dlouhé expozici, která nám má oba hrdiny přiblížit a učinit sympatickými. Je přitom příznačné, že fikce je jenom lehce načrtnuta a spousta věcí se nijak neřeší (např. studium nestudium hlavní hrdinky zavání podobnou roztomilostí jako jaderná vědkyně v podání Denise Richards v bondovce Jeden svět nestačí). Film je tak konglomerátem prvků, které mají vzbudit pocit reálnosti, a těch, které jsou vlastní klasické fikci. O úspěchu a kvalitě pak rozhoduje především to, zda ony „utvrzující“ prvky získají navrch nad těmi fikčními.
Což je v dnešní době velice obtížné. Přeci jen podobných filmů už vznikla celá řada, povedených i nepovedených, a hlavně je celý koncept i důsledně zparodován. Například tvůrci South Parku věnovali tomuto tématu celý jeden dvojdíl dvanácté série (a okrajově se k tématu vrátili i v sérii aktuální). Poučený divák se pak jen těžko ubrání úsměvu při větách jako „Co to bylo?“, „Něco jsem slyšel/a“, či „Jsem tak vyděšený/á.“ Na tvůrce jsou tak kladeny mnohem větší nároky, než ještě před pár lety, kdy tyto filmy bodovaly i pocitem originality.

Takto dlouhý úvod je myslím důležitý, abychom si ujasnili, co vlastně od filmu Paranormal Activity můžeme očekávat a z jakých hledisek jej můžeme případně kritizovat. Hlediska hororového žánru přitom budou jen jednou sadou výkladových klíčů.
Zápletku jsem již naznačil v perexu. Nyní jde o to, jak se tvůrci vypořádali s tím, že do teoreticky reálného záznamu je třeba propašovat žánrovou strukturu, některé oblíbené motivy duchařských hororů a hlavně gradaci (protože bez těchto prvků by diváci odcházeli po pár minutách zmoženi nudou). Jsem toho názoru, že v tomto ohledu je film úspěšný. Ústřední nadpřirozený motiv je totiž navázán nikoliv na samotný dům, ale na hlavní hrdinku, kterou démon pronásledoval vždy, pouze s přestávkami, když se přestěhovala. Je proto logické, že v průběhu jednotlivých dní a nocí, které Micah nasnímá, se jevy stupňují a je tedy možné stupňovat i napětí. Z klasických filmů nám pak přikvačí i spiritista, který poslouží k tomu, aby se mohl děj filmu udržet v mezích domu, a tedy v dosahu kamery (bytost je spojená s Katie, tudíž ji bude pronásledovat vždy a všude – konstrukce to není dokonalá, protože je i z jejího vyprávění jasné, že minimálně dočasně by přestěhování problém řešilo, ale pro potřeby vyprávění dostačující), stejně jako podá základní vysvětlení, proč se věci mohou zhoršovat (negativní činy, dráždění nadpřirozené entity) a samozřejmě nastolí i problematiku klasického zákazu (nekomunikujte s tím, protože tím otevřete dveře, které už nezavřete), jenž není radno porušit. Od té chvíle už samozřejmě jen čekáme, kdy a jak k onomu zákazu dojde.
Stane se tak mimochodem v jedné z nejlepších scén filmu – od hereckého ztvárnění po využití zvoleného formátu (aktéři opustí dům a vše zásadní se tak stane bez jejich dohledu, v z vnějšku statickém, ale vnitřně dynamickém záběru).

Pro gradaci děje samozřejmě slouží i další prvky – Micah pravidelně informuje o tom, co zachytil (a co už divák ví), nadhazuje určité plány, jejichž realizace samozřejmě selže, démon začíná „komunikovat“ a konec tak nakonec přichází v čase, který zavání z hlediska „dokumentu“ zatracenou náhodou, avšak z hlediska příběhu ve chvíli naprosto logické, kdy už není možné vyprávět dál. Ke cti tvůrcům slouží především fakt, že se jim střídání „fikce“ (tedy vyprávění) a „dokumentu“ daří a rozhodně nezavdává možnosti kritice.

Ta by nemířila ani na herce, kteří ač zcela neznámí, ve svých rolích excelují, dovedou scénu odlehčit, navodit atmosféru mírně trapné nejistoty (ohledně kamery, která zabírá jejich život), předvést hádku i strach atd. Jejich jednání je v mezích možností logické a již zmíněná kardinální otázka: „teď mají v ruce kameru?!“ se nabízí skutečně minimálně (asi jen ve dvou třech případech, kdy z logiky plyne, že kameru drží Katie, která je však v tu chvíli vůči ní již negativně naladěná a navíc má být zcela vyděšená). To, proč jim tak dlouho trvá rozsvítit, případně proč pořád trvají na otevřených dveřích do ložnice… to bychom se nemohli dívat téměř na žádný horor. Samozřejmě, z určitého úhlu pohledu jsou oba na zabití, ale to se dá říci o většině postav v hororech, takže nezbývá než konstatovat, že herci ve filmu odvedli maximum.
Co si však kritiku vyslouží, je délka. 86 minut je, i vzhledem k tomu, že pro své fungování nemusí film představit vlastně nic jiného než tři osoby a jeden dům, prostě příliš dlouho. Pravda, je založen na pomalejším rozvinutím děje, ale přesto jsou některé scény až neúnosně dlouhé. A to přestože nabízí i vtipné využití rychloposuvu.
Oslabuje se tak děsivost (která je sporná – osobně jsem se nebál, ale to ani u Blair Witch) a napětí (které je neoddiskutovatelné). Přitom budování těchto dvou pocitů se tvůrci nezalekli a krom klasických náhlých zvuků, rychlých pohybů a houstnoucích stínů nabídli i skutečně znepokojivou pasáž, v níž hrdinka nedělá nic jiného, než že hodiny (chvála rychloposuvu!) sleduje spícího přítele. V této chvíli se musí smeknout před sloganem („víš, co se děje, když spíš?“), který bude nejednoho diváka pronásledovat i po odchodu z kina.
Tvůrcům se tedy podařilo naplnit koncept fikce vydávané za realitu, ovšem v intencích na běžný film kladených měřítek jsme někde u průměru (v závislosti na vaší znalosti žánru dokonce i hůře). Pro úspěch filmu je tak nejdůležitější už na začátku zmíněné široké pole marketingu. Distribuce filmu je vhodně připravena „realitou na druhou“ (tedy záběry testovacího publika v traileru), zmínkami o dopadu, jaký měl snímek na S. Spielberga (přičemž mu prý vděčí i za závěr, který osobně považuji za povedený a napojující film na okruh japonských, na strachu z odlidštěné techniky založených hororů, jako je např. Kruh) a samozřejmě v Americe zvoleném způsobu distribuce (film se do jednotlivých kin objednává na základě počtu zájemců).

Pokud tedy budete od filmu očekávat skutečně děsivý horor, můžete se dočkat zklamání. Pokud vám naopak vyhovuje koncept Blair Witch, je Paranormal Activity filmem pro vás.

VERDIKT:

Z hlediska hororového nijak převratný snímek, jehož úspěch stojí a padá s přístupem diváka k pseudorealisticky se tvářícímu stylu a vhodně zvolenému marketingu. Z těchto hledisek je film velice zajímavý, stejně jako díky možnosti výkladu, že se jedná o metaforu strachu hrdinů z vědomí, že to, co o sobě a svém okolí považují za jisté, takové ve skutečnosti vůbec není…