Osobnost P. K. Dicka se svojí rozporuplností a až paranoickou posedlostí hledání člověka v člověku stala legendou mezi příznivci žánru SFFH. Po jeho předčasné smrti v roce 1982 po něm zůstalo velmi slušné literární dílo – šestatřicet románů a více než stovka povídek. Na rozdíl od mnoha jiných – a mnohem známějších a prodávanějších – autorů SFFH jeho dílo patří ke stálému inspiračnímu zdroji hollywoodských scénáristů.
K popisu jeho osobnosti – nebo alespoň k popisům projevů jeho osobnosti – by se s výhodou daly použít celé pasáže z učebnic psychopatologie. Ale právě Dickova nejistota, neustálé zpochybňování věcí považovaných za zřejmé, jeho posedlost obavami o skutečný charakter své osobnosti a tím i o osobnostech jeho hrdinů tvoří vděčný inspirační základ pro scénáře. Hledání, znovuobjevování, ztrácení a nalézání vlastní identity jen proto, aby v posledním okamžiku byla jakákoliv jistota detailem vynulována – tak bychom mohli charakterizovat nejčastější téma, které si film bere z tohoto podivuhodného autora.
Začátky bývají těžké, říká otřepané úsloví. První film podle Dickova námětu – Blade Runner – byl natočen v roce 1982 a Philip Kindred ho před svojí smrtí ještě stihl shlédnout. Ridley Scott natočil velký film, a PKD akceptoval Ridleyho ztvárnění metropole budoucnosti. Přesto se do filmu dostala jen jedna vrstva ze složité Dickovy struktury, uložené v původním námětu – románu Do Androids Dream of Electric Sheep? (1968, č. Sní androidi o elektických ovečkách? Winston Smith, 1993). Ale i tak patří Blade Runner ke klasickým filmům žánru a docela mne mrzí, že se jeho dvacátinám nevěnovalo tolik pozornosti, jako ítýmu. Zasloužil by si to nejenom film, ale i režisér a Harrison Ford jako představitel hlavní role. (Pro úplnost: v roce 1997 vznikla na téma filmu i počítačová hra.)
Povídka We Can Remember It for You Wholesale (1966) posloužila jako námět pro velkorozpočtový Arnoldův Total Recall (1990, r. Paul Verhoeven). Opět se tu setkáváme s onou dickovskou nejistotou o identitě vlastní osobnosti, ale film byl ušit na míru představiteli hlavní role, a tak šířka ramen, objem bicepsů a akce od nich odvozené překryly dickovskou filosofii. V roce 1999 bylo uvedeno 22 dílů TV série Total Recall 2070, volně navazující na tento film.
Román Confession of a Crap Artist napsal PKD již v roce 1959, na knižních pultech se ale objevil až v roce 1975. Román se stal námětem pro francouzský film režiséra Jerome Boivina Confessions dun Barjo (1992). I tento film se dá jen obtížně charakterizovat. Hlavní hrdina svojí sociální vybočeností, naivitou a izolovaností v mnohém připomíná samotného PKD. Excentrický pokusník, který omylem podpálí svůj dům a jehož podstatnou činností je psaní „vědeckých“ pozorování o svém životě a lidech okolo něj, navíc ještě medituje o konci světa, sbírá staré vědecké časopisy a provádí bizarní pokusy založené na znalostech z těchto publikací.
Pro úplnost bych v časové posloupnosti ještě zmínil britský dokumentární film Drug-Taking and the Arts (1994, r. Storm Thorgerson), v němž se mezi dvěma desítkami autorů (i autorek, samozřejmě), počínaje Baudelairem a jeho Esejí o vínu a hašiši a konče Alanem Ginsbergem (báseň Rajský plyn), objevuje i citace z Dickova románu A Scanner Darkly (1977, Temný obraz – s. Smena 1986, č. Talpress 1998).
Béčkový film Screamers (1995) režírovaný Christianem Duguayem si z díla PKD vzal povídku Second Variety (1953). Nelítostný boj o přežití na planetě Sirius 6B, zničené jaderným konfliktem, souboj lidí a vraždících robotů – opět téma nejistoty a zejména pochybnosti o identitě jedince, jak jinak u PKD ani být nemůže. Nízký rozpočet se odrazil na kvalitě odvedeného výkonu, přesto vám můžeme nabídnout ještě mnohem a mnohem hůře hodnocenou dickovskou adaptaci.
Film Impostor (2000, r. Gary Fleder) vychází z povídky, která se kupodivu také jmenuje Impostor (1953). Opět se setkáváme s onou existenciální nejistotou, které je Dickovo dílo plné. Mimozemšťané klonují lidi a tyto klony jim slouží jako chodící časované bomby – jsme tu opět u otázky kdo je kdo? a u Dickovy posedlosti hledáním nepřítele (mj. krátce před smrtí PKD rozeslal svým šéfům memorandum, podle kterého byl objektem sledování…). Film měl všeobecně nízké hodnocení – TomatoMeter mu dal pouhých 16%, proti rozpočtu 40 miliónů dolarů postavil tržby (v USA) ve výši pěti miliónů, tedy i ekonomický propadák.
V amerických kinech má právě premiéru další dickovský film Minority Report podle stejnojmenné povídky (1956) – v režii Stevena Spielberga s Tomem Cruisem v hlavní roli, a nadšeně přijatý kritikou (Allmovie **** z pěti, TomatoMeter 94%). Mohou jasnovidci předvídat zločiny a na základě toho jim zabránit? Co se stane, když v tomhle systému něco selže? (Reklamní slogan jednoduše odpovídá: EVERYBODY RUNS!)
V tuto chvíli tedy práce P. K. Dicka posloužily jako námět k šesti filmům. David Edelstein, jehož článek v New York Times mne k tomuto povídání přivedl, navíc i dodává několik dalších titulů, v nichž vidí přímá dickovská stigmata. Vyjmenovává třeba The Truman Show, ExistenZ, The Sixth Day či Matrix a přidává k tomu i Memento, u něhož dickovský vliv byl velmi patrný a zmiňovaný i v řadě kritik. V procesu přípravy by měl být film podle románu A Scanner Darkly.
Ze šestice dickovských filmů si pevné místo na slunci vydobyl Blade Runner a podle všeho se na Olymp bude škrábat i Minority Report. Total Recall sice osobně hodnotím jen jako průměrný film, ale všeobecně je považován za nadprůměr. Proti tomu můžeme postavit jeden vyslovený propadák, jeden nepříliš povedený film a francouzskou produkci zřejmě průměrné kvality. I tak se ale jedná o celkem dobrou bilanci, zvlášť když PKD nemůže filmařům do jejich práce už moc mluvit.
