Je to k neuvěření, ale první filmová adaptace Gaimanova Sandmana nevznikla v Británii, dokonce ani v Americe, ale jako studentský film na Slovensku, a to s oficiálním autorovým posvěcením. I tak fantastické příběhy se v tom našem rybníčku dějí. Nejen proto získala Orfeova píseň ještě před svým uvedením v rámci komunity tak trochu kultovní status. A kdo měl tu čest na české premiéře během loňského Fénixconu nebo na některém ze slovenských promítání, už ví, že tomuto statusu nezůstává nic dlužen ani film, ani skvělá parta, která za ním stojí.
 |
„Jeden muž mi řekl, že někdy se ze svého snu probudíš. A někdy ten sen nedopadne dobře a kousek tebe zemře. Ale existuje i třetí možnost…“
Režisér Roman Gregorička ve spolupráci s kameramanem Markem Kováčem a scénáristou Pavlem Chodúrem naplňuje heslo svého studia Spyger Arts: „Krása detailu“. Právě na detaily se film soustředí, během celé stopáže je na sebe nabaluje a vzájemně je odkazuje, aniž by nějaké opomenul. Veškeré drobnosti zapadají na své místo a dohromady tvoří skvěle fungující celek.
Orfeova píseň vychází ze sandmanovské povídky Strach z pádu. Je o snaze změnit tenhle pád v let, o souboji s tím největším démonem: vlastní sebedůvěrou. Není to nijak složitý příběh, ani s liniemi, které si autoři ke krátké předloze přidali. Přesto dokáže vtáhnout už od prvního záběru na knihy rozházené po bytě hlavního hrdiny (mezi nimi i na otevřené sešity Sandmana) a ještě více od první divácké zkušenosti s až podezřele modrým pohledem právě tohoto hrdiny – Davida – v profesionálním podání Juraje Hrčky.
David je mladý autor, který si je dobře vědom vlastního cíle: úspěšně předat lidem své příběhy. Jenže v jeho dosažení si sám brání, nevěří si, nedokáže psát, pronásledují ho noční můry. To se změní, když po jedné návštěvě u terapeuta potká zkrachovalého herce Alexe. Ten jemu i sobě vdechne novou chuť bojovat, přiměje Davida sáhnout hluboko do sebe a vynést na světlo své nejvnitřnější pocity.
Analogie s Orfeovou cestou do Podsvětí, o které David napíše divadelní hru, je poměrně jasná. Sám Sandman zůstává na pokraji dění, zasahuje jen natolik, aby se ve filmu přirozeně prolínal sen, fantazie a realita. Jeho krátké zjevení na plátně je poté možná nejsilnějším momentem snímku.
Za Hrčkovým výkonem příliš nezaostávají ani ostatní. V kombinaci s citlivou režií, povedenou kamerou a výbornou hudbou tak jediné, co upomíná, že sledujeme studentský projekt, jsou levné digitální efekty, dávající najevo, že tenhle film rozhodně neměl hollywoodský rozpočet. Ale vezmi to čert, CGI nakonec rozhodně není to, co tvoří atmosféru povedeného díla.
Gregoričkovi se tak povedlo uvést Sandmana na filmová plátna se ctí, ba dost možná lépe, než by se s tím poprala zahraniční studia. V našem prostředí, kde můžeme režiséry programově se věnující fantastice spočítat na prstech jedné ruky, je to výborná zpráva a my doufáme, že nám tenhle konkrétní zůstane minimálně občasně věrný. A že jeho další dílo uvidíme i v běžné kino-distribuci.
Na Orfeovu píseň bude snad možno narazit na nějakém dalším conu, ale nechcete-li čekat na velké plátno, aktuální číslo časopisu Pevnost přinese možnost vychutnat si ji z DVD placky v pohodlí domova. Jak praví stará lidová moudrost: Nezapomeňte pak tento film ohodnotit na ČSFD. A koukněte se, co se chystá dál, na jeho Facebooku.
