Ohníček zahřeje, ohníček těší

Existuje několik dobrých důvodů, proč by spisovatel (pisálek, pachatel – cokoliv chcete) na recense a kritiky na svá díla neměl odpovídat; další škola tvrdí, že by je dokonce neměl ani číst, leč nevěřím příliš, že se takových autorů vyskytuje mnoho – tak jeden dva na průměrný evropský stát, víc ne. Přiznávám nicméně, že když se mi dostaly do ruky ty dvě recenze, které se na Stříbrný šíp objevily tady na FP (Uvědomili jste si vůbec někdy, že Fantasy Planet znamená doslova “svět, obíhající okolo představivosti”, tedy aniž by se jí dotkl? – pozn. autora), měl jsem velké cukání jakýmsi rozborem zareagovat. Ne proto, že mne jedna řádně zkoupala, nýbrž proto, že byly tak diametrálně rozdílné… Znovu jsem totéž cukání pocítil, když jsem o dva týdny později obdržel také vyjetinu příslušných komentářů. Dokonce jsem (ve svatém rozhorlení, konkrétně po pěti pivech) na to konto i několik stran naklepal – a zase smazal, jakmile jsem opět nabyl rozumu. Jedna věta z páně Poledníkova hodnocení si ale odpověď zaslouží, a to odpověď natolik zevrubnou, jak jen je možné; nejde tu totiž o spor autor versus recensent, nýbrž o všeobecnou osvětu. Takže vzhůru dolů a do toho:

Křesadlo a dýmka

Pan Poledník jako aktivní kuřák dýmky pochybuje, že se dá dýmka zapálit křesadlem. Sám jsem “aktivní kuřák dýmky” rovněž, to je všeobecně známo, a zrovna tak jsou fajfkaři i všichni moji (kladní) hrdinové, je-li to jenom trošku pravděpodobné (jednou dokonce i Conan, ten ovšem chudák musel kouřit z dýmky vodní a neměl v ní tabák, ale konopí). Jakožto takový tudíž vím, co zapalování dýmky obnáší, a mohu směle odpovědět. Správné odpovědi jsou dvě:

za a) dýmku křesadlem samozřejmě zapálit lze, jenom se to musí umět,
a za b) dýmku křesadlem nezapálíte, protože jím až na nepatrné výjimky nezapálíte vůbec nic…

Obojí je pravda, háček je jenom v tom, že valná většina čtenářů (ba ani autorů, když už jsme u toho) nemá o tom, jak křesadlo vypadá a jak funguje, sebemenší ponětí. Navykli jsme si psát i číst, že hrdina “vytáhl křesadlo a podpálil to či ono”, aniž bychom se nad tím zamýšleli, a dokonce ani my, kteří víme, jak je to doopravdy, se nezdržujeme podrobným popisem. Což je možná chyba, ale na druhou stranu mi to umožňuje – teď a tady – podniknout malý výlet do kulturních dějin podpalování čehokoli.

Historický exkurz

Křesadlo je snad nejvýznamějším přínosem doby železné; před jeho vynálezem zůstávali lidé odkázáni na rozdělávání ohně třením dřev (kdo neví, jak se to dělá, nechť si prolistuje Setonovy Dva divochy nebo kteroukoliv lepší skautskou příručku), a následně vládlo světu až do příchodu sirek. Z toho valnou většinu času pozůstávalo pouze z kusu železa, který jste drželi v jedné ruce, a příhodného kousku křemene, třímaného v té druhé – a tím jste mlátili (“křesali”) o sebe tak dlouho, až se vám podařilo vyrobit jiskru…

Tvar toto primitivní křesadlo mohlo mít všelijaký, sám jsem měl možnost si to vyzkoušet s něčím, co ze všeho nejvíc připomínalo boxer, a řeknu vám rovnou, nebylo to nic moc. Chce to cvik, cvik a trpělivost, jinak si neškrtnete, a pro lidstvo jako takové muselo být nesmírným ulehčením, když se někdy přibližně v sedmnáctém století začala vyrábět křesadla mechanická. Ta už měla pružinou hnaný bicí kohout (takovou jakoby svěrku, do které jste upnuli plátek pazourku) a naproti němu pevnou křesací plošku, což zaručovalo nejen, že jiskra poměrně spolehlivě vyletí, ale i to, že poletí předpokládaným směrem. Což je důležité, protože nekřesáte-li zrovna v prostředí nasyceném benzinovýnmi výpary nebo jiným lehce vznětlivým plynem, samotná jiskra vám moc nepomůže…

A to je právě to, co spisovatelé – a já s nimi – ať už z neznalosti nebo z pohodlnosti většinou zamlčují. Křesadlem nezapálíte nic, to pouze vykřísne jiskru – malou, neškodnou a prakticky okamžitě pohasínající jiskřičku. Abyste ji patřičně využili, musíte ji zachytit do troudu, tedy na něco, co je samo o sobě dobře vznětlivé. Používalo se leccos: kousky suchého choroše (tzv. hubka), dřevo shnilé a následně vysušené až do takové té prachově papírovité konsistence (tady se možná pletu, ale tuším, že se to správně nazývá prácheň (Google kupodivu mlčí. – pozn. redakce)), zuhelnatělé klůcky nebo i roztřepený konec lněné či bavlněné šňůry… Na takový podklad tedy musí jiskra dopadnout, a jakmile tam je, musíte ji rychle, avšak velmi opatrně rozfoukat tak, až vyšlehne plamen. A teprve jím pak už můžete podpálit to, co zapálit chcete… Tak je to tedy: křesadlem si dýmku, doutník ani cigaretu nezapálíte, o večerním táboráku nebo sousedově krovu ani nemluvě. Křesadlem a troudem – pokud to umíte – ano, tím už zapálíte kdeco. I ten tabák.

Ostatně vzhledem k tomu, že – pokud vím – dýmku prosadil v Evropě sir Walter Raleigh už někdy kolem roku 1590, zatímco první sirky se objevily zhruba v roce 1830 (a ne vždy je po ruce otevřený oheň a fidibus), je celá otázka irelevantní: dýmky se křesadlem zapalovaly dnes a denně bratru půl třetího století… A jen tak mimochodem: vzpomenete si někdo, jakou záminku si vymyslel hrdina slavné Andersenovy pohádky o křesadle, aby směl dotyčný předmět použít a zachránil se tak zpod šibenice? Pan Poledník to zjevně už zapomněl…

P.S.: Nadpis téhle stati je citát z díla jednoho významného českého básníka. Kdo přijde na to, kterého a odkud, má u mne bod… A teď mne omluvte, venku svítí sluníčko a já jdu vyzkoušet, zda je možné zapálit dýmku lupou.
P.P.S.: Jde to.