Obrana otevřených konců

Chudák Friedrich, takhle z něj dělat otloukánka… Ale k věci. Sám sice (jako autor i jako čtenář) taky dávám přednost “ZPK”, nicméně je pravda, že občas je otevřený (případně polootevřený) konec lepší než snaha uzavřít příběh za každou cenu. Dobrým příkladem je – nedávno znovu vydaný – Zajdelův “Limes inferior”. Ta kniha je celá vynikající, až na závěr – z toho přímo čiší, jak autor najednou nevěděl, co s tím, a tak tam přilepil velmi divokého a ke zbytku nepasujícího dea ex machina. Kdyby to prostě utnul a nechal otevřené, udělal by líp.

Sci-fi / fantasy je žánrová literatura a čtenáři očekávají, že autor dodrží určitá pravidla – například příběh nějakým logickým (= za vlasy nepřitaženým) a pokud možno překvapivým způsobem ukončí (pokud se ovšem nejedná o mezidíl x-dílné ságy). Sci-fi nebo fantasy bez konce – to je jako kdyby Sherlock Holmes místo odhalení vraha řekl “přestalo mě to bavit a jdu na ryby” … a šel na ryby…

Jako čtenář jsem ochotný TOLEROVAT otevřený konec u autorů formátu Dicka a Strugackých, ale i u těch mě otevřený konec dokáže naštvat a mám pak pocit vyhozených pěněz a zbytečně stráveného času čtením.

Otevřený konec a porušení principu ZPK mohou být dvě naprosto odlišné záležitosti.
Spousta knížek (například detektivky) začíná takzvaně “odprostředka” a hrdina zjišťuje, co se dělo před tím… Vzorec ZPK se v těchhle případech mění na: P – Z1 až Zn – K, přičemž mezi různé Z1, Z2 jsou vkládány různé P2, P3… tady se dostáváme do matematiky, že? 🙂

Kromě detektivek existuje i plno retrospektivně vyprávěných příběhů, takže (prosté) porušování principu ZPK není zase tak neobvyklé, šokézní a revoluční.

to VŠ: Samozřejmě, že porušení principu ZPK není nic šokujícího ani nic nového, spíš mi šlo o to, jak na takové vybočení speciálně u žánrové literatury reagují ti, kteří ji nějak kriticky hodnotí (řekněme “zevnitř”) a měli by přitom mít celkově větší rozhled po různých možnostech jejího chápání. Ten uvedený konkrétní příklad podle mě zastupuje nějaký obecnější trend jednostrannosti, který přitom ještě před nedávnem, alespoň jak to pozoruju, nebyl tak markantní…
to standa.e: Co s tím naděláme, svět je pestrej a lidi jsou různí 🙂 Ostatně sám nejsem v tomhle vysloveně vyhraněn, čtu se stejnou chutí Howarda jako Dicka.

No nevím, stát v jedný lajně s ostatníma je bezpečnější, člověk není podezřelej :-))

to VŠ
Nemyslím si, že by otevřené konce byly v módě v nějaké konkrétní době. Možná v posledních letech jich trochu přibylo, aspoň v zahraničí, stačí se podívat na knihy, které dostávají žánrové ceny, občas některou z nich vydá u nás třeba Laser. Podobné povídky se pak objevovaly v Trochu divných kusech. Zkrátka není to nic zvláštního ani neobvyklého, ale uznávám samozřejmě, že to každému nesedí. Příběhy, které nemají ZPK, se asi hůř prodávají, ale taky to možná neplatí všeobecně…

to VŠ
A jaké pecky ty vyjmenované knihy byly (jsou), co? 😉 Ze svého prvního čtení Setkání s Rámou si pamatuji ten pocit úžasu, který jsem měl – Ráma přiletěl, my ho prozkoumali, nic nepochopili… a Ráma odletěl. A všechny odpovědi si vzal s sebou. To je přece ÚŽASNÉ! A zároveň poměrně realistické. Jak to ale dopadlo, když se Ráma “vysvětlil”, víme sami. Já pokračování Rámy jednoduše ignoruju. Neexistují.
Solaris – dovolím si nesouhlasit. Ten příběh JE uzavřený, jen to není explicitně vysloveno – uzavření je v oné neuchopitelnosti, nevysvětlitelnosti. Po Nepřemožitelném a Solaris muselo přijít fakt už jenom Fiasko.
Piknik u cesty – podobný případ jako Ráma. Jediná “odpověď” byla tak děsivě banální, že se do té nedovyřčenosti v podstatě schováváme, abychom si zachovali vlastní pocit důležitosti.

Logika všech těchto tří příběhů jednoduše vede k tomu, že jakýkoliv uzavřený konec je špatný konec. Stejně jako jakékoliv vysvětlení (a s tím spojené zlidštění emzáků).

to AKKK
Asi jako tvoje: *Příběhy, které nemají ZPK, se asi hůř prodávají, ale taky to možná neplatí všeobecně…* Mudrovat nad “otevřenými” konci je prostě zhola zbytečné…

Přesně ten Piknik u cesty mě napadl, když jsem přečetla nadpis a téma “otevřený konec”. Pane Bože, jak mě tenkrát Strugačtí naštvali!!! 😀

btw (a lehce OT): podle této jinak úžasné knihy byla po dlouhých letech vydána hra “stalker”, kde možných konců bylo několik… mám pocit, že všechny končily blbě:)

to Michael B.
“Pointový fašista”, to zní lákavě :-)) Ostatně jsme se už jednou kvůli této věci střetli.

to Passa
“Otevřený konec jako autorská nepředloženost”? Ale fuj! A já se tak snažil 🙂

Kulaginovi
Na to můžu odpovědět jen pointou jednoho starého vtipu: “Ještě tu o Červené Karkulce!” 🙂

to standa.e
Jinak řečeno doporučuješ otevřené konce špatným autorům, aby čtenář po přečtení neměl pocit, že četl blbost.

To zní za prvé dost snobsky a za druhé stále nějak dávám přednost autorům dobrým …

oremir
Můžu poprosit, z čeho svůj úžasný závěr vyvozujete? Tohle vkládání vlastních představ o výrocích někoho jiného do úst toho jiného mě na internetových diskusích nikdy nepřestane fascinovat
Když už jsme u toho, marně hledám vztah mezi snobstvím a tím vámi mně přisuzovaným tvrzením.
Trochu mi uniká i smysl výroku v kolonce “zadruhé”. Jde o čiré oznámení (děkuji za ně, já také dávám přednost dobrým autorům), nebo jste tím chtěl sdělit něco víc k tématu?
Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, máte vůbec vlastní myšlenku k tématu, nebo jen k osobám diskutujících?

standa.e
OK. Pojďme k druhému odstavci. Tam dělíte autory, kteří píší uzavřené konce na dva druhy. Na ty, kteří vás tím koncem překvapí a jsou výjimeční a na ty tuctové, jejichž konec je prostě banální. Zjevně považujete ty první za lepší. A ve třetím odstavci nabízíte skvělý lék jak těm druhým pomoci, totiž tak, že místo uzavřeného napíší konec otevřený.

Teď k tomu snobství. Proč vám výše uvedená souvislost unikla? Protože považujete autory, kteří píší otevřené konce za lepší než ty, co je píší uzavřené (proto to zdůrazňování, že naprostá většina – protože ta menšina dle vás nestojí za řeč), přesněji řečeno považujete čtenáře příběhů s otevřeným koncem za vyspělejší. A to je to, co zavání snobstvím.

Ta věta o dobrých autorech byla prostě obrácením pozornosti, že existují ti první autoři, kteří prostě ty otevřené konce psát nemusí.

Co se týče tématu, myslím, že můj postoj k otevřeným koncům je z příspěvku jasný. Netvrdím, že vyjádření postoje má kdoví jakou hloubku, nicméně ostatní za pouhé vyjádření postoje také nekritizujete, že jim chybí myšlenka. A navíc, upozornění na to, že v té úvaze je závada je IMHO také validní příspěvek do diskuse.

K poslední otázce: možná jste to nepostřehl, ale v mojem příspěvku není jediná věc, která by se dala vyhodnotit jako útok na osobu. Pokud jste tam opravdu něco takového objevil, pak budu rád, když mě na to upozorníte.

Možná abych se vyjádřil jasněji, já prostě miluju šťastné konce. Zůstává mi vždycky rozum stát s těch lidí, kteří si stěžují, že něco skončilo dobře a co se týče toho, že to neskončí vůbec, můj postoj k tomu je podobný. Dost možná je to moje slabina či nevyspělost, ale mně příjde, že jsem v životě zažil už dost ošklivých věcí, abych si o tom potřeboval ještě číst.

to oremir a standa.e
Že se do toho ještě vměšuji: musím přiznat, že pro běžnou relaxační četbu jsou určitě uzavřené a dokonce vysloveně šťastné konce lepší, právě pro to odpoutání se od reality, kde happy end je spíš výjimkou 🙂 Ale i v zábavné literatuře někdy vznikají díla, která ničím takovým nedisponují a přesto můžou ve čtenáři vzbudit pocit libosti, ba štěstí… Asi je dobrý to střídat 🙂

AKKK:
Moc rád si nechám poradit, snažím se najít slušné věci, ale přijde mi, že jich je zoufale málo …

to Oremir
Neznám ale tvůj vkus, každej čte něco trochu jinýho, tak těžko radit… Máš radši fantasy, sci-fi, horor? Výběr je široký 🙂

to Oremir
Opravdu si myslím, že už jsme si řekli svoje a nadále by šlo už jen o přislovečné “čím víc se do lejna rýpe, tím víc smrdí.” Asi bude nejužitečnější, abychom namísto “já jsem řekl, že vy jste řekl” oba prošli nějakou sebereflexí vyřčeného a vzali si případné poučení. Vážně nemám potřebu se před vámi nějak obhajovat, že zdaleka nejsem tak názorově dogmatický a absolutistický, jak mi podsouváte. Fakt ne. To je problém vašeho čtení.

Ale budiž a po lopatě: můj osobní postoj je vyjádřen víceméně Tondou Kudláčem v jeho “vměšujícím se příspěvku”. Nakonec, sám jsem tam někde nahoře i podotýkal, že důležité samozřejmě je, o čem chce autor psát a co chce ten který čtenář číst. Když své názory maximálně zjednoduším – je-li příběh o tom, jak hrdinové propíchli padoucha či “a žili šťastně až do smrti”, je uzavřený konec v pořádku. Rizikem pro autora je nebezpečí pádu do klišé. V pohádkách a spotřebním čtivu klišé nevadí, naopak se očekávají. Snaží-li se autor o složitější, větší příběh, je klišé minimálně nežádoucí. Pokud autor dokáže napsat dobré čtivo, aniž by klišé použil, a čtenář se nebouří, je to jen k dobru věci. (A abych předešel chybnému výkladu – být dobrý autor spotřebního zábavného čtení je stejně žádoucí, jako být dobrý autor těch “větších” příběhů. Přičemž tyto dvě množiny autorů se naprosto mohou míjet a jeden nemusí zvládat napsat druhé. A ještě pro jistotu: zábavná role literatury je stejně důležitá, jako její role umělecká. Je naprostým nepochopením pohlížet na čtivo jako na podřadné, stejně jako na pokus o ne-čtivo jako na projev snobství. “Čtivo” pak neznačí nadávku. Ale to opravdu musí člověk psát “literárně korektní” seminárku, než se vyjádří k jednotlivosti, aby mu v zápětí kdokoli nevpálil, že něco tvrdí absolutně atp.?)

Je-li příběh o setkání s něčím tajuplným, neuchopitelným, nelidským, člověka přesahujícím, může přinést uzavření příběhu doplněné vysvětlením velmi snadno efekt zklamání z banalizace: “Aha, a to je jako všechno?” Naprosto tady nejde o univerzální tvrzení ve stylu: “udělej otevřený konec a budeš vypadat chytře”. Jde o něco úplně jiného. Autorova fantasie a dovednosti se dostávají do střetu s očekáváním, fantasií a schopnostmi čtenáře. Setkám-li se s něčím člověka přesahujícím – a pak mi to – opět člověk – přesto na konec schrne dostatečně polopatě, abych to pochopil i kdybych byl náhodou po noční a chybělo mi například i příslušné vzdělání v daném oboru, tak ono očekávané “něco velikého” musí logicky zbanalizovat a stát se lidsky uchopitelným i vysvětlitelným. Padl tady příklad Rámy a Clarka. První díl je naprosto v pohodě. On nakonec nebyl ani tak o Rámovi, jako spíš o tom procesu poznávání Rámy. Díky tomu si Ráma zachoval svou velkolepost, tajuplnost. Lidé odletěli s nepochopením samotného Rámy, ale v zásadě přežili a navíc získali jistotu, že “nejsou sami” a “že je to možné”. Tedy jednou to budou třeba lidé, kteří pošlou svůj válec na cestu.
Podle mě je to úžasný optimistický a šťastný, i když ne uzavřený konec. A navíc dává čtenáři dál možnost snít si O Rámovi dál své vlastní – klidně nevyjádřitelné – sny.

Vysvětlující, dokončovací díly ale Rámu o tohle tajemství spojené s poselstvím připravily. A co víc, připravily člověka i o to vědomí “třeba to jednou sami dokážeme”. Namísto toho z lidstva učinily nikoliv potenciální tvůrce, ale pouhé “uživatele”. To je dle mého strašlivé a negativní poselství. Zmizelo tajemství. Přišli jsme i o víru v sebe a naše možnosti. Jsme opět jenom konzumenti.

Podobný problém pro mě byla královna Borgů. V mých očích zcela pohřbila úžasně děsivý původní koncept společenství. Najednou se Borgové stali nástrojem psychologicky pochopitelného, polidštěného jedince s lidskými emocemi a motivacemi – královny. A takhle by se dalo pokračovat.

Nevím, jestli je teď už zřejmější, co se snažím celou dobu říct, ale lépe to už asi nedokážu.

A takhle by se dalo pokračovat. Jednoduše – každé tajemství ztrácí svou sílu, je-li vysvětleno. Proto to vysvětlení musí být vždycky větší, než samo tajemství, má-li ho překonat. A to je zatraceně, zatraceně obtížné.

Oremirovi
Nevím, zda budu mít nakonec sílu se vyjádřit; dnes mi vyšla jedna kniha, další čtyři + jeden překlad dodělávám. Navíc se ta diskuse dlouží jako nekonečná žížala. Možná večer, ale žádné klenoty ze mě stejně nevypadnou… 🙂

to standa.e
Rád projdu nějakou sebereflexí, ale zatím mi není jasné, co by na mně mělo být špatně. A opravdu si nemyslím, že byste byl dogmatický a absolutistický. Já to myslím fakt tak jak to píšu, jen mám pocit, že vy to, co napíšu vezmete a protáhnete to daleko do mínusu, jakoby to bylo jen buď a nebo, noc a den. A při tom ten můj první příspěvek jen chtěl říct, že jste se IMHO roztomile upsal. Co mě překvapuje, je to, jak se v diskusi míjíme. To se mi snad ještě nikdy nestalo. Nezbývá mi, než to přičíst mým chabým vysvětlovacím schopnostem. A vysvětlovat mi to nemusíte, já vám opravdu docela dobře rozumím, jen nevím jak dosáhnout toho, abyste rozuměl vy mně. A co se týče toho obhajování, sebe určitě ne, ale přeci je podstatou diskuse obhajovat svůj názor a svůj text. Když spolu lidi ve všem souhlasí, tak si moc nepodiskutují.

Ale ta tvrzení nejsou absolutizující, jsou jen normálně pravdivá. Ukažte mi kde ne. To je logika milý Watsone. A s pravdou už je to tak ustrojeno, že je jen jedna. A rozhodně se nepovažuju za jejího garanta, na to máme jinší kapacity. A to s tím otcem je evidentní, ale vůbec se to nepodobá způsobu jakým uvažuju. Když něco tvrdím, tak k tomu mám důvod a to vždy dostatečně podložený. Ale naprostá většina mých vývodů se opravdu týká především vašeho textu a nikoliv vás osobně.

A rozhodně neočekávám, že bude takhle někdo psát. Ani mi nevadí, když někdo napíše “to je dobré” místo “to se mi líbí”. Přijde mi to jako přirozená zkratka. Zádrhel nastává ve chvíli, kdy se z toho “to je dobré” začíná vyvozovat něco dalšího. A to je to, na co jsem se vás snažil upozornit.

Ještě se vrátím k té vaší delší části. Podle mne příliš jednoduše pohlížíte na tu stupnici triviálnější vs. sofistikovanější. A v tom se právě rozcházíme. Protože já dávám každopádně přednost té triviálnější části spektra, ale vybírám si z ní právě především záležitosti, které jsou opravdu hodně kvalitní, kdežto ty nekvalitní bych fakt nečetl. A kvalitní se dá tady vykládat spoustou různých způsobů. Možná je to pro vás opravdu tak jednoduché a za kvalitní to prostě považovat nebudete – můžete to snadno posoudit viz můj předchozí příspěvek pro AKKK. Vůbec mi nevadí to čemu říkáte klišé. Nevadí mi číst ten samý příběh stokrát jinak, pokud je kvalitní. Za to nerozumím tomu, když někdo odsoudí dílo, kvůli tomu, že je to klišé. IMHO to není žádný důvod, nevidím na klišé apriori nic špatného, dokonce si troufnu tvrdit, že mám klišé docela rád, ale spíš bych mu říkal třeba archetyp. Za to mě hodně irituje nekvalita a tím víc nekvalita zakrývaná sofistikovanými autorskými metodami. Proto mě třeba tak iritoval Sapek ve své sáze (myslím tím tu románovou část). A v tom mi to vaše vyjádření přišlo přímo manifestem sofistikované nekvality.

Jinak, co se týče mě. Jsem ročník 72. Vystudoval jsem částicovou fyziku, ale živím se informatikou. Mám rád filosofii matematiky a vědy obecně, nemusím postmodernu. Svoje pravé jméno sem s dovolením nenapíšu, ne že bych ho utajoval, klidně vám ho napíšu mailem, jen moc nestojím o to, aby ho strýček google příliš spojoval s mým nickem. Ale pod tím nickem jsem docela známý (tím myslím naživo, ne jen na internetu), takže mi rozhodně neslouží k tomu, abych se za ním skrýval. Jo a jsem prostořeký a mám prostořekost mnohem radši než přehnanou diplomacii.

to Oremir (oprava předchozího postu)
„Kde píšu, že mi vadí klišé?“ si opravte na „Kde píšu, že mi vadí klišé jako takové?“
(Jde o to, KDY, JAK a PROČ je použito)

to Oremir, standa.e
Super debata! Oba máte můj obdiv 🙂 Oremire, nejsi z Brna?

to standa.e
Samozřejmě se v některých jednotlivostech v četbě lišíme, ale já jsem v podstatě všežravec, takže určitě máme víc společného než rozdílného 🙂 K té klukovské četbě: mě třeba Troska vůbec nebavil, foglarovky zato mnohem víc, mayovky samozřejmě taky a pod tátovým vlivem jsem četla Verna a později už zmiňovaného Součka (to je v podstatě moje stálice od dětství dodnes). A například co se fantasy tak jak je dnes chápána týče, Tolkiena jsem viděl spíš jako pohádku (o tom viz v anketě o Hobitovi) a když mi na gymplu půjčila spolužačka Veronika Válková rukopis své Wetemay, připadalo mi to jako kopie pohádky tolkienovského ražení. Tehdy by mne samozřejmě vůbec nenapadlo, že během 25 let tenhle druh četby ovládne svět 🙂 Takže se mění nejen naše čtenářské gusto jako takové, ale zároveň v návaznosti na vývoj literatury, což je, uznávám, dost banální konstatování. Jen ty otevřené konce zůstávají :-))

Brňáci jsou všude! 🙂

to standa.e
Děkuju, fakt si toho cením, ale jakožto člověk veskrze naivní, nehledám za tím vyjádřením nějakou nekalost.

Musím říct, že jsem o tom docela přemýšlel a začínám mít pocit, že setkání s vámi mi připomíná to, co popisujete k té knížce o Ramovi. Možná je to nějaký váš životní přístup. Vy se kocháte neporozumitelnem, já se snažím porozumět. U vás se mi to ale nedaří a protože nejsem vy, nemám z toho potěšení.

Vy napíšete odstavec, ve kterém tvrdíte, že klišé je fuj a do kvalitní literatury nepatří (11.10. druhý odstavec) a na konec napíšete úlitbu neznámým bohům, že teda jako tu nekvalitní literaturu tak úplně neodsuzujete, když se to někomu líbí a to klišé že je tam pro tenhle plebs fajn. To z toho odstavce ale nedělá pluralitní výpověď, ve které ukazujete svoji vstřícnost a toleranci. To jen znamená, že ten odstavec nedává dobrý smysl. Ale BTW, já o žádnou takovouhle toleranci nestojím a odlišnost mi nevadí, naopak. Vždycky dávám přednost hovořit s někým, kdo má odlišné názory a jdu v tomhle směru na krev. To je IMHO jediný způsob, jak se dobrat něčeho nového, zjistit v čem to tkví. Chápu, že to nemusí někomu vyhovovat.

Na druhou stranu výtěžnost zatím pro mne není moc velká. Článek mě trochu zklamal, protože jsem se z něj dozvěděl akorát to, že milovníci otevřených konců jsou napadány těmi, kdo je rádi nemají (to bylo pro mne překvapení, sám mám zkušenost spíše opačnou). Tedy ne, že by tam nebyly žádné argumenty, ale byly to argumenty nepřekvapivé nebo nepřesvědčivé. Jeden z argumentů je, že takové knihy (tedy s otevřeným koncem) mohou být kvalitní. Mohou a nemusí a navíc je spousta věcí, které považuji za objektivně kvalitní a přesto se mi vůbec nelíbí a číst je nechci. Jsou to často experimenty (překračují hranice, porušují pravidla) – dejme tomu plus, experimenty mi nevadí, mám je docela rád, ale k tomu, abych si něco přečetl a líbilo se mi to jen experiment nestačí. Staví na atmosféře na úkor děje – velké mínus, obvykle se tím soudí to, že mají temnou atmosféru a neschopné hrdiny bezmocně vláčené osudem. Buď se potom baví její absurditou nebo se v ní depresivně rochní. Něco takového strašně nesnáším a číst v žádném případě nechci. Já má rád hrdiny aktivní, kteří vzdorují. Jsem ochoten akceptovat to, že prostředí nakonec hrdinu semele, ale ta oběť musí dávat nějaký smysl. Proto třeba nemám rád Neda Starka, protože je to IMHO typický příklad poměrně pasivní postavy semleté bez jakéhokoliv smyslu osudem. Další: čtenář si musí něco domyslet – pokud by se tím myslelo něco, co v textu implicitně obsaženo a čtenář to má objevit, pak ano. To je fajn a baví mě to. Ale ono se tím spíš myslí domyslet něco, co v té knize vůbec není. Tím nechci říct, že nemám rád knihy inspirující k přemýšlení. Takové mám moc rád. Myslím tím ale ty případy, kdy kus děje prostě chybí. To na mě působí jako podvod na čtenáře a obzvlášť nemám rád, když je z toho příliš znát takové to: podívejte jaký jsem alternativní, kreativní a umělecký. Podtrženo a sečteno, nic mě nepřesvědčilo, abych se do takového příběhu pustil, takže se ten článek trochu míjí účinkem, přestože dle názvu je zaměřen právě na někoho, kdo takové příběhy nemusí.

BTW, všiml jsem si, že na příbězích vyzdvihujete pasivní součásti. Je tam tajemství, něco co někdo neví a závěr je odhalení toho tajemství. Mne zajímají spíš ty aktivní součásti, tedy to jak se postavy to tajemství dozví, jak si při tom počínají (zvlášť pokud si při tom počínají činorodě a zábavně). Takže pokud je to tajemství prostinké (vrah je zahradník), zdaleka mě to netrápí tak jako vás. Naopak bych jako velkou újmu vnímal, kdyby hrdina to tajemství neodhalil, nebo by se na to nedejbože vybodnul, či se o to ani nepokusil. Vlastně vůbec netuším, proč bych měl něco takového číst. A možná překvapivě poselství ve stylu to nemůžeš nikdy získat, honíš se za chymérou na mě působí dost banálně.

K těm otázkám: moc jednoduše znamená jednorozměrně. Pro vás je to jasná stupnice od uzavřených konců k otevřeným, kde na jejím začátku jsou příběhy jednodušší, banálnější, méně kvalitní a na jejím konci jsou příběhy komplikované, sofistikované a kvalitní. A já se právě zajímám o kvalitní příběhy které při to zjevně patří na počátek té stupnice. Já na počátku nacházím prostě i zajímavější příběhy než jsou pohádky (nic proti nim, mám je rád) a jednoduché příběhy o výpravě za dračím zubem. Klišé mi nevadí, pokud dílo nabízí nějakou jinou přidanou hodnotu. Pokud je to jen klišé a jinak už nic, pak o takové čtení opravdu nestojím. Ptáte se, co je podle mého přesvědčení kvalitní. A co je to podle vás? IMHO to skutečně nemá nic společného s líbením se (často se mi líbí i věci u nichž vidí, že moc kvalitní nejsou. IMHO má člověk na kvalitu prostě smysl, který může být různě rozvinutý asi jako je to u hudebního sluchu a podobně ho může i kultivovat, například tím, že svoje vývody porovná s obecně uznávanou osobností. Co je ta “kvalitní sofistikovaná” literatura moc nevím, jen vím, že se o něčem takovém často hovoří, ale číst ji asi nebudu pokud by neměla dostatek parametrů, které od knihy očekávám, aby se mi líbila. A pokud už mluvím o nekvalitě zakrývané sofistikovanými autorskými metodami, myslím tím přesně to, co říkám. Tj. že jim rozumím, ale přijdou mi samoúčelné. Mám prostě rád, když se o jednoduchých věcech mluví jasně a prostě a ne komplikovaně jen aby se mluvčí předvedl jaký je umělec a myslitel. Mám docela rád jednoduché a prosté věci. Má rád i věci opravdu složité, ovšem nedokážu si představit jak by o takovýchhle věcech srozumitelně mluvil někdo, kdo i o jednoduchých věcech mluví záměrně nesrozumitelně. Samozřejmě teď mluvím jen o věcech, které jsem četl. Je dost dobře možné, že existuje mnoho děl, kde tahle sofistikovanost není samoúčelná, jen jsem žádné takové dosud nepotkal. Případně je možné, že takové dílo obsahovalo mnoho věcí, které opravdu nemám rád, takže nějaká sofistikovanost už mě tam příliš nezajímala. Jinak, je docela dobře možné, že něčemu takovému prostě nerozumím, ale můžete mi pak vysvětlit, proč bych měl něco takového číst?

Co se týče toho intelektuála, určitě ne. I mne má dost lidí za intelektuála, který se na ně povyšuje.

Jako manifest sofistikované nekvality mi přijde tvrzení, že je lepší konec žádný než banální. Jinak vám moc nerozumím. Jsou věci, které cítím, myslím si a vyvozuji a poměrně jasně v mezích přiměřenosti mezi nimi rozlišuji. Čili pokud říkám, že mi něco přijde, tak to tak myslím a nemyslím tím, že to tak je. Já tomu rozumím, že pro vás může sofistikovanost představovat takovou hodnotu, že pro vás automaticky znamená kvalitu a tím vám sofistikovaná nekvalita přijde vnitřně rozporná, ale zkuste zase vy pochopit, že pro někoho tahle sofistikovanost žádnou zvláštní hodnotu představovat nemusí. A pokud někdo v něčem nevidí hodnotu, moc ho netrápí to, jestli je to v tomto směru kvalitní, ale hledá kvalitu v hodnotách, které zajímají jeho.

Ještě nakonec: moc dobře si uvědomuji, že je člověk často při obhajování svých názorů dotlačen do mnohem vypolarizovanější pozice než ve skutečnosti zastává. Jsem si toho vědom a opravdu vám nepřisuzuji tak vypolarizované stanovisko, jak se vám snad může zdát (mám pocit, že jste v tomto směru trochu přecitlivělý). Jde mi spíš o to, jestli se dokážeme ve své odlišnosti nějak obohatit. Zatím mi přijde, že se nám to moc nepodařilo.

to Kulagin
Tak se dívej!

to standa.e
stando.e, dnes tedy nejsi chlapík 🙁