Ze srpnových novinek Magic Boxu vybíráme horor Žena v černém s Danielem Radcliffem v hlavní roli, pokračování remaku Souboje titánů Hněv titánů a letošní komiksový hit Avengers.
 |
Žena v černém
Daniel Radcliffe v roli mladého právníka je v duchařském hororu svou tíživou finanční situací přinucen odcestovat na venkov, aby osobně dohlížel na prodej sídla Eel Marsh House po zesnulých předchozích majitelích. Sídlo ovšem provází podivné události a hlavně černý přízrak, po jehož zjevení v okolí umírají děti.
Režisér James Watkins se po solidním Jezeře smrti z roku 2008 odmlčel až do teď, kdy přichází s klasickým žánrovým dílem, které nepostrádá žádnou z podstatných kulis – je tu ranou minulosti sužovaný hlavní hrdina, apriorně nepřátelští vidláci, do mlh zahalená krajina anglického venkova a temný starý dům s temným tajemstvím.
Schéma, prověřené desítkami let filmu i literatury, a Watkins ho zvládá bez problému – pomalu budovaná atmosféra sice nehoustne každou minutou a hrůza také přímo neodkapává na podlahu, ale to je dáno tím, že před sebou jednoduše nemáme nic nového pod sluncem. Těch několik nepříjemných momentů celého filmu dostává grády díky kvalitní spolupráci obrazu a zvuku – hraje se především na lekající momenty, poltergeista a pár ksichtíků, kde nikdo nestojí. Nadužívání dětí a dětských duchů je v hororové praxi (a hlavně té současné) zcela běžné, takže těch několika malých hajzlíků, co upřeně civí z křoví, se leknete poprvé, a to ještě možná.
Jinak nutno konstatovat, že na tomto snímku překvapivě všechno funguje – kamera, časování, výprava. Jediný problém, na který jsem byl schopen po delší úvaze přijít, je nakonec Radcliffe sám, protože pro takovou roli jednoduše ještě herecky zcela nedozrál. To se projevuje nejvíce, snaží-li se stylizovat do otcovské pózy, v níž působí prkenněji než dřevěná panna, a scény, které mají být srdceryvné, mají spíš nechtěně komický nádech. Když z jeho úst poprvé zazní „I love you, son.“, neubránil jsem se vyprsknutí. Ještě chvíli prostě potrvá, než chlapec s jizvou na čele obstojí v dospělejších rolích – při každém jeho urputnějším pohledu tak nějak čekáte, odkud vytasí hůlku. Jeho filmový parťák, Ciarán Hinds (Caesar z HBO seriálu Řím), vedle něho působí jako starý vyzrálý harcovník (což taky je), který ho hereckým projevem kdykoliv naprosto ledabyle smete – je to prostě otázka věku a zkušeností.
Dvd samo o sobě neobsahuje navíc vůbec nic, což u Magic Boxu zas tolik nepřekvapí, ačkoliv film nijak závratnou stopáží netrpí. Dokonce mi přišlo, že ta hodina a půl je trochu málo a ke konci se toho začíná dít drobátko moc v příliš rychlém sledu, ale konec to zachraňuje.
Sečteno, podtrženo, zkalkulováno, skartováno – poctivý venkovský noir horor o pomstychtivém duchovi, s hezkými sceneriemi, sebevražednými holčičkami a Radcliffem napínajícím síly dokázat, že už není Harry. Jste-li milovníky žánru, klidně přistupte blíže. Pro vás ostatní je tady Cabin in the Woods.
Hněv titánů
Liebesmanův Souboj titánů z jara 2010 byl navzdory očekáváním docela slušná akční jízda a ne úplná filmová rakovina. Zapadl, vypadl z paměti a zdálo se, že tím pohádka skončila. Na jaře tohoto roku se však ukázalo, že ne. Digitální bordel, tentokrát už naprosto bez logiky a příběhu, je zpátky. Aby v kompaktní formě zamořil teď i vaše domovy lépe než azbestový obklad.
Pokud starší bratříček vypadal, jako by ho vymyslela a zfilmovala parta šestiletých, tak zde se hoši vyblbnuli skutečně do sytosti. Už nejde o předělávku původního příběhu Beverlyho Crosse a Desmonda Davise, po které se člověk s originálem v paměti cítil tak trošku jakoby mu ta veselá Warnerovic čeládka znásilnila duši. Nene, teď se jede na ostro a s čistým papírem – už žádné zabývání se konturami předlohy… a vlastně ani předchozího filmu.
Z původního scénaristického tria (známá poučka „více lidí toho více posere“ by se měla v zámoří tesat do kamene) nezbyl nikdo a trio se dokonce smrsklo v pouhou dvojici. Jásání ale vskutku není na místě. David Johnson má za sebou totiž akorát Červenou Karkulku, z níž nám vloni vstávaly vlasy na hlavě, a pár dílů Walking Dead a mazák Dan Mazeau pro změnu vůbec nic.
Příběh začíná o deset let později, olympští bohové ztrácejí svou sílu, protože lidé se k nim již takřka nemodlí, a zdi Tartaru, kde spočívá Kronos, se otřásají. Takže Hádes pozve dolů do podsvětí Dia, Poseidona a Área, aby vymysleli, co s tím. Že si nikdo z nich (a nejvíc Zeus) už nějak nepamatuje, jaká je pán podsvětí svině, a že pozvánka do Tartaru, nejhorší a nejtemnější části podsvětí, tak trochu smrdí podrazem, nikoho ze scénáristů neznepokojuje. Podraz se samozřejmě koná a Zeus je zajat, aby svojí mocí nasytil Krona a pomohl mu v návratu, protože ten za to slíbil Hádovi nesmrtelnost. Kdo se ptá: „The fuck?“, ptá se správně. Ono to ale pokračuje.
Mezitím se Perseus, věrný odkazu svého otce (toho smrtelného), snaží vést život obyčejného rybáře a má dokonce syna Hélia. Není jasné, ani jakkoliv podstatné, s kým vlastně. Z části také proto, že Ió (Gemma Arterton), tedy jediná trochu živá ženská postava z předchozího dílu, se zde nevyskytuje. Jenže jak se zdi Tartaru bortí, do světa pronikají nestvůry, do té doby uvězněné v podsvětí. Asi. Skutečně asi, protože film se nenamáhá něco vysvětlovat.
Jedna z potvor, v tomto případě chiméra (následně se ukazuje, že to jsou skoro všechny), zaútočí na blízkou vesnici a geroj se musí rychle pochlapit, aby zachránil synka, který se tomu brajglu připlete do cesty. Přichází uvědomění, že v ústraní již žít nemůže a v podstatě všechna ostatní příběhová klišé, která si dokážete přimyslet – pseudokomický další polobůh, naprosto smysl nedávající a vyhoněná love story s Andromedou (kterou už ani nehraje drsňačka Kyra z Chronicles of Riddick Alexa Davalos, ale Rosamund Pike – ta jediná buchta z Doomu), potrhlý vynálezce Hefaistos (proč, Bille Nighy, proč?) a nezbytný souboj s přerostlým ultra-záporákem na samotném konci. To všechno za vydatného a digitálně opulentního znásilňování řeckých bájí a mýtů, z nichž si Johnson a Mazeau půjčují motivy podle osvědčené metody ententýky-dvašpalíky.
Háček podstatnější, než mé nostalgické volání po poctivé filmařině, je bohužel to, že na rozsáhlejší komparz nebo výpravu už nezbyly prachy, protože green screen sežral skoro všechno. Armáda, která má zastavit Kronovy síly a čítá asi stovku lidí, by nezastavila nebo nedej bože nezastrašila ani fanoušky výběru Brno-venkov a působí pouze komicky. Z výrazu samotných herců, hlavně Neesona a Fienese, je čitelně poznat, jak je jim stydno, že se něčeho takového musí vůbec zúčastnit. Jedinou trochu sympatickou postavou, která si svůj part alespoň užívá, zůstává Toby Kebbell jako Poseidonův syn Agenor.
Dvd kromě filmu obsahuje tři vynechané scény dodávající „příběhu“ o maličko větší kompaktnost, ale v podstatě v nich není nic, co by vás mělo nějak zajímat, protože tento film zachránit nelze.
Obrovskou výhodou dvd je, že se mu na rozdíl od kino-projekce můžete fyzicky pomstít, za všechno to zlo, co vám promítne na sítnici. Jsou-li mezi vámi tací, kteří v případě nutnosti obrací hněv proti vybavení kinosálu, beru tuto poznámku zpět.
A poslední a největší ironii na závěr, ve větě, co padne asi patnáct minut po začátku filmu:
Na světě jsou i jiné věci, než titáni a bohové.
Řiďte se tím.
(Martin Kužel)
Avengers
Těžko psát něco o super-týmovce hrdinů, kteří vcelku svědomitě táhnou filmy separovaně. Za prvé jste všichni Avengers viděli a udělali si na ně názor sami, za druhé jste o nich četli jistě mnoho textů.
Odhlédneme-li teď od kritických pohledů, Joss Whedon to zkrátka dokázal. Spojil dohromady Iron Manovo superego s Thorovou poetikou a všemi klišé Kapitána Ameriky, navrch přidal i fungující vztek rabiáta Hulka, způsobem, který uhranul milionům diváků po celém světě. Šel na to chytře, jako základ posloužil právě Iron Man, jehož filmy mezi kolegy úspěšností mírně vyčnívají, jenom zvýšil (kromě počtu hrdinů) jeho tempo. Výsledek? Z 220 milionového rozpočtu vykouzlil 1,5 miliardové tržby, což Avengers vymrštilo do pozice třetího nejvýdělečnějšího filmu všech dob a prozatím nejúspěšnějšího filmu letoška (s důrazem na prozatím a prosincovým mrknutím směrem k půlčíkovi). Zisky nejsou záruka kvalita, mohlo by se správně namítnout. Ale fakt, že takto finančně úspěšný film na databázi imdb.com dosáhl známky 8,5, to už také mnohé znamená.
A přesto Avengers diváckou obec rozdělují. Nejen ji, Avengers rozdělují i diváka samotného, na jeho dětskou/pubertální/fanouškovskou část a na složku racionální. Ta první radostí nadskakuje, uchechtne se při každé cool hlášce (směje se tedy docela často), pase očima po velkolepých pranicích a jakmile tým začne doopravdy kooperovat, cítí silné zadostiučinění „A teď jim ty držky rozmlaťte!“
Ta druhá je rozumně uvažující, během projekce filmu raději mlčí, protože nedrážděte nadšeného puberťáka bosou nohou, teprve po jeho skončení přijde s několika uštěpačnými poznámkami. Proč to bylo dějově tak odfláknuté? A ti protivníci z nebe, to bylo v Transformers, ne? Když bylo v první třetině okatě naznačeno, že Thorovy blesky Iron Mana nabijí, proč toho nebylo ve filmu využito? Kam se poděly emoce, no neříkejte, že se zachraňováním světa nejsou spjaty pražádné emoce?
Jinými slovy, sledování filmu si patřičně užíváte a teprve po jeho skončení vám dojde, jak byl vlastně nedokonalý. Tedy pokud nebyla racionální složka zadupána do země.
Právě od toho se odvíjí hodnocení filmu. Byl Loki jen frenetickým psychoušem, nebo ležérním (a posléze i uleželým) záporákem? Záleží na úhlu pohledu. Tak jako celí Avengers. Geekovský orgasmus nebo poklepávání si na čelo.
(Josef Horký)
