Ne-recenze: Mycelium: Led pod kůží – Vilma Kadlečková

Vzhůru do budoucnosti!

Druhý díl bývá zlomový, ať jde o film nebo literaturu. Měl by být o chloupek ještě lepší a napínavější než první, ale tak, aby zbyla rezerva k vylepšování. Jinak bude čtenář zklamaný, protože porovnává a chce být překvapován. Stejně dobrá knížka jako ta před tím – to je mu málo, labužníkovi. A konkurence útočí. Tisíce titulů ročně jen v beletrii.

Proč v té tlačenici uspěl Argenitový svět? Čím je tak zvláštní – co nového nebo „jinakého“ přináší? Na rozdíl od SF, které předstírají realitu a do jisté míry by mohly být v budoucnu skutečné, je prý stejně „snový“ jako říše elfů. Možná odtud pochází polemický názor, že v případě „Mycelia“ jde v podstatě o fantasy, která se odehrává v alternativním vesmíru.

Téměř jistě se nepotkáme s mimozemšťany, kteří by se podobali Össe nebo Fomalhivě, autorka vycházela z pozemských politicko-ideologických vzorů. Ale co když ano, co když se lidstvo dostane do podobné konfrontace, postupující nenápadně, zdánlivě v dobrém, plíživě…a ničivě? Fuj, UFOni neexistují, a basta!

Ono by stačilo, aby se zde na Zemi utvořily podmínky, které by podpořily zrod ideologicky fanatizující a mocné skupiny, schopné ovlivňovat většinu pozemské populace. Není nutné válčit a násilně terorizovat: diplomacie, politika i ekonomika, na kterou ani „Mycelium“ nezapomíná, vykonají své. Zastánci konspiračních teorií v tuto chvíli pozvednou prst a syknou: „Vždyť už to běží! Jenže nikdo kromě nás si ničeho nevšímá! Nebo to předstírá – jako v téhle knížce!“

Vilma Kadlečková říká, že „historická fantasy fakticky nemá s dávnými dobami nic společného a vyvolává jenom jejich iluzi za účelem lepšího uchopení naší současnosti, najednou je všechno mnohem jednodušší“. Neplatí tato simulace dokonce ve větší míře pro SF?

Jsem knihovní skřítek: prolezl jsem spoustu ze svazků fantastiky, co vyšly za dobrých dvě stě let. Nikdy nemůžete domyslet a vymyslet všechno, jak bude vypadat a fungovat v budoucnosti. Autorka se o to ani zvlášť nesnažila, záleželo jí na jiných momentech. Nejsou podstatné technické detaily, ale příběh, jeho jádro, psychika a vztahy postav. Vývoj vás lidi vždycky předběhne – spíš doběhne, protože ledacos se zpozdí a skoro všechno je víc či méně jinak, s odlišnými dopady.

Co se týče vědeckotechnického rozvoje, biotechnologie nasazené v konstrukci umělé inteligence nepatří do říše utopií. Ano, myslím Lodi – moc se mi líbily! Byť není základní nápad nový, lebedil jsem si, jak originálně ho paní autorka rozpracovala. V budoucnu… kdo ví? Biopočítač už běží v laboratoři, zdá se ovšem, že bude využíván ve specifických oblastech. Spisovatelům se často podařilo vytipovat technologické trendy (nejen jasnozřiví scifisté, třeba Marie Majerová se trefila do buněčných náhrad). Mnohem přesnější bývají na poli sociálně psychologických a socio-ekonomických jevů (to jsou slova, heč! – ale hořknou mi na jazyku).

Odlišné kultury představují materiál, ze kterého si fantastika vyrábí modely a přehrává krizové momenty světových dějin. Terapie? Výstraha? Skutečné historické události jsou nesrovnatelně složitější, pohled na ně se kaleidoskopicky proměňuje… V uměleckém podání se zdají jasnější a přehlednější, i když se dobrý spisovatel snaží vyvážit dobro a zlo protichůdných stran. Přesto se nemůže zůstat nestranný. I v „Myceliu“ jsou černé a bílé karty rozdány. Veškeré obhajoby i pochybení protihráčů slouží k hlubší perspektivě vyprávění a jeho gradaci, nic víc.

Ponor do hlubin mimozemšťanovy duše

Reálná jsou ovšem východiska příběhu a psychologie hrdinů, věrohodná a sofistikovaně zachycená, s velice pečlivými popisy mentálních pochodů. Cit pro detaily a emoce naznačí, že je „Mycelium“ dílem spisovatelky, třebaže jde o nelítostné, místy až bolestivé vyprávění; akční, tvrdé, napínavé. Daří se jí eliminovat slabiny „ženského“ psaní.

Skrývá se v kůži své -hrdinky a kriticky ji přitom sleduje. Do centra dění postavila dva špičkové modely hrdinů protikladného typu; přes tvůrčí nadhled jsou ztělesněním prvků, které přitahují čtenářky.

Stejně tak autorka nezapře svoji knihovnickou a redakční profesi: s chutí na ně do textu schovává odkazy. Jen jsem si pomlaskával, vida, Ranganatan, co se mě na něj chodily stážistky ptát!

Trochu mne zarazilo, že ani jeden z trojice hlavních aktérů není stoprocentním pozemšťanem, pokud vůbec. Nejvýznamnější protagonista, Terránec Lucas Hildebrandt měl excentrickou gerdánskou matku a dominantního otce, který ho zasvětil vlivu fascinující össenské kultury. Akčního hrdinu Aš~šáda, původem člověka s pozemskou kulturní pamětí, vychovali a mentálně adaptovali na Fomalhiwě. Ústřední hrdinka-bojovnice pochází z Össe… a přibližuje se světu Terry. Vlastně to tak musí být. Vesmír budoucnosti je univerzem prolínání: to ví Star Trek, Star Wars, Star Gate – i já, skřítek schovaný pod regálem knihovní příručky.

Když si dovolím stěžejní tým kalibrovat podle téměř archetypálních žánrových vzorců, pak Aš~šád, zrozený z fantazie autorky už v „Legendách argentitu“, odpovídá typově fantasy nebo space opeře, nikoliv scifi. A je sexy, jak vy říkáte. Přitažlivý, ne lacině pohledný. Fyzicky a psychicky silný, zajímavě nejednoznačný a nečitelný, sebejistý a tvrdý. Superman? Ne tak úplně… ale téměř. Proti svému příteli (s otazníkem!) však hraje druhé housle.

Autorka v Lucasovi stvořila ještě složitější a rozporuplnější postavu, než je heroický Fomalhiwan. Přivolala ho do „Mycelia“ z detektivek stylu noir. Umírající hrdina už tu byl – pokud nebyl vrácen na přechodnou dobu na zemi, platí to pro film „Mrtvý muž“, zčásti třeba pro „Constantina“ (ve vrátnici mají televizi). Ani motiv traumat, který si hrdina nese kvůli despotickému, či příliš svéráznému otci, není unikátní. Obojí však působí na čtenářovo podvědomí jako magický spínač. Velmi přitažlivý motiv!

Lucas je handicapován vleklou, smrtelnou nemocí, i svou komplikovanou psychikou, žádné fyzicky silové výkony nepředvádí . Vítězí intelektuálními zbraněmi. Tím, pátracími a kombinačními schopnostmi, kultivovaností a dalšími charakteristickými rysy, například péčí o zevnějšek, připomíná soukromého vyšetřovatele ze SF kriminálních příběhů Gerda Prokopa, jímž je drobný Timothy Truckle.

Každá postava disponuje osobitým, individuálním pohledem na svět. Jsou realisticky egocentrické, žádná není průzračně pozitivní. Nepřehlédnete, že spisovatelka fandí silným, nezávislým osobnostem. Lehoulinký, kontroverzní tón rezonuje u ztvárnění ženských charakterů. Je na nich něco jemně nesympatického, jako by používaly nevhodný feromon s repelentním účinkem.

Dvě strany jedné mince

Tak sci-fi, nebo fantasy? Paní autorka by se zlobila, kdyby mne slyšela, že takhle rozumuju… Mně na tom nezáleží, jako by vám lidem nemělo záležet na barvě kůže nebo původu. Rozhoduje kvalita textu, ne žánrové označení. Ale já jsem jen bláhový skřítek z knih, co nemá rád jednoznačná stanoviska; na to jsem zažil a přečetl až moc.

Když se v beletrii nazývá čtení myšlenek „telepatie“, je to sci-fi, zatímco když se tomu říká „kouzlo“, jde o fantasy („Co zváno růží, pod jiným jménem vonělo by stejně,“ povídal jistý Hamlet). Jestliže podrobněji nevysvětlím, jak telepatie funguje, a přinejmenším formálně neuvedu nějaký ten exaktní důkaz, pro většinu lidí zůstává magií nebo šarlatánstvím. Obávám se, že nejen členové klubu Sysifos pochybují, zda je psychotronika / parapsychologie důvěryhodnou vědeckou disciplínou. Už proto, že prof. Kahuda, tvůrce hypotézy o mentální energii a mentionech, se v souvislosti se zrodem své teorie zmínil o tajích magické síly, do kterých ho zasvětil jeho spolupracovník, senzibil ing. Jan Kořínek.

Před čtyřmi desítkami let jsem bydlel v depozitáři knihovny Insitutu řízení; v tom ponurém, zanedbaném domě sídlila taky Psychoener­getická laboratoř profesora Františka Kahudy. Napojil se na výzkumy doktora Rejdáka, a já se připojil jako pozorovatel a fanoušek. To byla disciplína pro skřítka! Začal jsem se o parapsychologii zajímat; tak málo knížek o ní vycházelo! Není úžasné, že se v „Myceliu“ setkávám s duchovním odkazem pana profesora? Potěšilo by ho to. Souvislosti se vracejí v kruhu…

Trëighrü, souboj vůlí upevňujících postavení, znají etologové v podstatně méně ničivé formě z říše zvířat i ze světa vás lidí, kdy ho na sebe navzájem zkoušíte nedokonale a latentně. Zjistil jsem, že představy a hypotézy neortodoxních badatelů se stýkají a navzájem potvrzují. „Protonace“ neboli „informační pole“, morfické pole nebo infosféra a teorie morfické rezonance, dosud obecně neuznávaná, ale nesčetněkrát empiricky podložená hypotéza… Taky se mi zamlouvá! Mohl bych vám vyprávět –

Stránky se zavírají

Nejde vůbec o to, jestli „Mycelium“ označovat jako psychotronickou soft sci-fi. Ačkoliv pracuje s mantinelech vědy a techniky, klade důraz na neprobádaný vesmír intelektuálních a mimosmyslových schopností. Stále komplikovanější mocenské a politické vazby, spletité partikulární záměry, úskoky v úskocích, strategické tahy posouvají v „Ledu pod kůží“ románovou sérii ještě blíž k žánru špionážního thrilleru.

Svět byl zhmotněn, protagonisté vyrazili na dlouhou trať. Hra je rozehrána pro příběh sám i pro jeho knižní ztvárnění. A jaký je tedy druhý díl? Skvělý, přátelé lidé, úžasný! Ale malý dílek zlepšení pro příště zbývá. I tak dám podle vašeho hodnocení skoro plný počet bodů. Za víc napětí – úplně jsem si při soubojích ožižlal cíp čepičky – a soustředěnější tah na branku (tahle se to píše v recenzích; dobré, ne?).

Našly by se drobnůstky. Zvláštní kapitolu představují „gleewarinské šachy s pamětí“, rád bych si o nich podebatoval. Někdo je třeba úplně nepochopí… A postřehl jsem znatelné zkratky v druhé části „Ledu pod kůží“, snad pozůstatky vynucených úprav díla pro požadavky původního potenciálního nakladatele. Ostré střihy v košatě strukturovaných ak­čních scénách, zkouška čtenářské pozornosti (já je zvládl!), slouží dynamice vyprávění. Dějové segmenty, jimž schází tu a tam opora v předchozím ději? Jejich význam se projeví později, tím jsem si jistý.

„Led pod kůží“ vás přiměje, abyste se vrátili k „Jantarovým očím“: dílčí pasáže a motivy získávají nový anebo jiný význam. Dá se to nazvat…retroak­tivita? Nejspíš to tak bude fungovat i v dalších dílech připravené pentalogie. Ten náročný tah na čtenáře umožňuje mimořádná promyšlenost v logické a věcné provázanosti bodů a linií pentalogie… Ó ano, bude monumentální! Jen si vezměte ty dokonalé webové stránky, které k ní patří. Co jsem se nadřel s myší, než jsem si je celé prohlédl!

My knihovní skřítci se podobáme bratránkům z pošt, jak o nich napsal reportáž pan Čapek a tvrdil pak, že je to prý pohádka. Poznáme, ve kterých řádcích je srdce, a kde schází. Bez váhání vám potvrdím, že z každé stránky „Mycelia“ žhne dlouhá, precizní práce, až příběh i text vyzrál a ožil. Jenže… chce to šém uhnětený z autorovy duše…

Navštivte knihovnu, tu naši anebo jinou. Podívejte se do knihkupectví. Vidíte to? Mraky výtisků. Překřikují se obálkami, lákají anotacemi, vábí reklamou. Fí! Je jich moc. A přesto se najde občas knížka, co na sebe upozorní. Někdo z člověčího lega představivosti sestaví nový model a navíc přidá kouzlo, které čtenáře pohltí. Magie literárního řemesla se tomu říká, a platí to i pro scifi. „Mycelium“…

Ty dva romány, „Jantarové oči“ a „Led pod kůží“ přes atraktivitu a vzrůstající napínavost nejsou a nebudou jednoduchou četbou. Žádají čtenáře o spoluúčast, pro jeho vlastní prospěch. Mně náhodou zvýšený výskyt přehlásek nevadí. Co kdyby autorka přidala znaky pro specifické sykavky nebo mlaskavé hlásky některých starobylých jazyků?

Jen na jednu důležitou věc se chci vás lidí ptát: o čem je vlastně „Mycelium“? O kontaktu mimozemských civilizací? Ne, určitě až ve třetí řadě. O střetu kultur a světonázorů? O manipulaci a svobodě? Nepochybně; možná však nejvíc o neustálém hledání rovnováhy mezi vírou a pochybnostmi…

Název: Led pod kůží

Autor: Vilma Kadlečková

Série: Mycelium

Forma: paperback

Počet stran: 332

Cena:  348 Kč

Vydal: Argo, 2013