Náhradníci

Je to Blade Runner, nebo to není Blade Runner, to je otázka, která se divákovi začne honit hlavou už při prvních minutách snímku, který svojí tematikou nic jiného ani evokovat nemůže. Svět ovládla nová technologie, v níž lidstvo nahradili Náhradníci, umělá těla, ježjsou nezničitelná a člověk je kontroluje z klidu a pohodlí svého domova. Poetika tohoto filmu skutečně velice připomíná mistrovská díla Philipa K. Dicka, protože se zde tvůrci dotýkají ztráty lidské identity. Podle nich by takový svět vypadal jako internet, anonymní síť, kde nikdo neví, kdo toho sexy avatara řídí.

Tím se tvůrci trefují do černého. Z počátečních minut skutečně mrazí v zádech, divák je syrově konfrontován s představou, že člověk řídí svého dvojníka, který za něj vykonává jeho práci. Emoce v divákovi docela vzkypí, protože postupně mu začne docházet úžasná zrůdnost a genialita podstaty tohoto filmu, který, jak už to tak u hollywoodských filmů bývá, nese jasné poselství. To však není pouhým výkřikem do tmy, ale poměrně svěží a originální, díky čemuž film strmě stoupá na kvalitativním žebříčku vzhůru. Jenže…

Potíže nastávají už u samotné představy dokonalého světa, který tvůrci jaksi nedořešili. Vytvořili si sice úžasný svět, jenž ale po troše zapojení logiky prostě nemůže fungovat. Je samoúčelný, vytvořený pouze pro jedinou věc, předání již zmiňovaného poselství. Přičemž i po lehkém zamyšlení ho divák shledá nedořešeným, podobně jako by spatřil jakýsi plakát, na kterém je vše, co na něm být má, ale za tím se už nachází jen chabá šeď rozpadajícího se zdiva.

Pro samotný film tyto detaily sice nejsou tak podstatné a na jeho průběh nemají vliv, ale průměrně šťouravému divákovi začne vrtat hlavou spousta otázek. Kupříkladu: kdo si může svého avatara dovolit, tedy otázky sociální, proč hrdinové nemohou dělat tohle a tamto a podobně. Přičemž po odhalení absolutně nefungující reality ztrácí i ono poselství na lesku a kráse.

Z celkového pojetí čiší ona americká touha po dokonalém světě v podobě do obleků a kostýmků navlečených modelů a modelek, kteří jsou šťastní. Jednotnost nabourává samotný hrdina v podání nestárnoucího Bruce Willise, který opět předvádí to, co mu jde nejlépe – drsného akčního hrdinu, který není oholený, povětšinou z něj teče krev a nosí odrbané kalhoty. Prostě klasika, na kterou filmaři vsadili, a Willisův vzhled vandráka nádherně kontrastuje s dokonalostí manekýnů okolo něj. Bohužel ale herec nehláškuje tak, jak jsme u něj zvyklí. Na jednu stranu by se mohlo jeho angažmá jevit jako marketingový tah, aby přilákal do kin více fanoušků, kterých je požehnaně, ale on se právě pro tuhle roli vysloveně hodí. Těžko si na jeho místě představit někoho jiného. Občas je sice třeba zatnout zuby, a to v případech, když se na plátně objeví s otřesnou blonďatou přehazovačkou na hlavě, a právě tehdy divák pochopí, proč jej miluje plešatého, maximálně s mírným strništěm na hlavě i skráních.

Krásnou myšlenku celého filmu nabourává samotný děj, který sice je plný dějových zvratů, rádoby nečekaných odhalení, ale nakonec veskrze jednoduchý, aby jej pochopili i šrotovníci popcornu. Celá zápletka je odhalována zmateně, nesouvisle a divák skutečně musí bedlivě dávat pozor a pečlivě číst nebo poslouchat dialogy, aby mu nic podstatného neuniklo, tudíž tedy bod pro absenci trapných rekapitulačních scén a zároveň mínus pro zmatek, který scény vyvolávají. A film jako takový ani moc dobře nešlape, namísto adrenalinové jízdy plné překvapení, které diváka zvedají z křesla a nutí vykašlávat zaskočený popcorn, návštěvník dostane přiměřeně vlažnou porci, v níž se sice zablesknout perfektní scény, ale oproti jiným titulům je jich málo. Willis pak zachraňuje, co se dá.

Napětí postupně mizí a i závěrečná scéna, která sice má donutit diváka rvát plyš ze sedaček, se vyvedla jen průměrně, takže na konci zbude pouze pocit obyčejného filmu, který sice aspiruje na něco vyššího, ale moc se mu to nedaří. Režisér Jonathan Mostow tedy opět nijak extrémně nezazářil. Tak první půlhodinu se divák bude bavit, ale nakonec sice peněz za vstupné litovat nebude, ale nadšený nebude moc taky.

Závěrem tedy lze říci, že kdo hledá detektivku s morálním poselstvím, jsou pro něj Náhradníci jasnou volbou. Bruce Willisovi strážci zákona prostě jdou a i samo moralizování je zkousnutelné a v dnešní době docela aktuální; udeří tam, kam by mělo, tudíž z něj divák nemá chuť někoho uškrtit. To a právě jenom to dělá z Náhradníků lehce nadprůměrný film, v němž se najdou scény a dějové zvraty nesmírně kvalitní, ale jejich podíl na filmu je tak malý, že z hodnocení šedesáti procent se film neodlepí. Svojí stopáží nepřesahuje hodinu a půl, což je jen dobře. Takto malý prostor umožnil kondenzovat vše podstatné, tudíž snímek není rozplizlý a divák se u něj nenudí. Jakákoliv delší stopáž by Náhradníky stoprocentně zabila.

Deset minut z filmu si bude divák pamatovat, mezi nimi určitě bude i ona průvodní myšlenka ztráty lidství, která je asi skutečně nejpodstatnější z celého tohoto díla, to, co plní jeho účel. Vydělá peníze a zároveň moralizuje. Sice nikterak oslnivým způsobem, ale něco se najít dá, takže si na Náhradníky divák po odchodu z kina občas i vzpomene.