…říká Martin Němec, autor námětu a hudby k novému filmu Juraje Herze T.M.A., kterého v původním rozhovoru pro Fantasy Planet vyzpovídala Petra Biache.
Narozen 16. 6. 1957 v Praze, kde vystudoval Akademii výtvarných umění. Hudební skladatel, malíř a spisovatel. Kapelník a výhradní autor skupin Precedens (Doba ledová, Pompeje, La,La,Lá, Aurora atd.) a Lili Marlene se zpěvačkou Dášou Součkovou (Tango desolato). Desítky autorských alb natočil s Bárou Basikovou i dalšími interprety (Angel voices, Dreams of sphinx, Responsio mortifera), složil hudbu k mnoha filmům (Perníková věž, Smrt pedofila, Únos domů, Tom Paleček, T.M.A.), k divadelním hrám režiséra Ctibora Turby (Archa bláznů, Giro di Vita), je však autorem i TV znělek (Gen, Genus, Oko). Jeho fantaskní obrazy se vystavují doma i v zahraničí. V posledních letech se jeho autorský zájem obrací k literatuře. Vydal dvě knihy povídek: Stodola (Paseka, 2004) a Vana s výhledem (XYZ, 2007). Za scénář Tmy byl oceněn první cenou Nadace Miloše Havla.
T.M.A. není jediný scénář, který jsi napsal. Co tě na tom baví? A je něco, co tě na psaní scénářů naopak nebaví, nebo dokonce rozčiluje?
Začalo to tímhle hororovým scénářem. Tehdy ještě nebyla ta Tma „tečkovaná“. Zvítězil jsem ve scénáristické soutěži nadace Miloše Havla mezi pěti sty opravdovými scénáristy, což ve mně vygenerovalo sebevědomí. Dal jsem literární scénář jednomu producentovi, ten druhému a nakonec se to dostalo k Vladimíru Michálkovi, který právě dokončil veleúspěšný film Je třeba zabít Sekala a k mému údivu projevil chuť Tmu natočit. Začali jsme spolu tu látku upravovat a já se tak od něj učil určité profesní zákonitosti, o kterých jsem před tím neměl ponětí. A to byla poslední radost na dlouhou dobu. Dvakrát bylo natáčení na spadnutí a nakonec vždy doopravdy padlo… Z finančních důvodů, samozřejmě. Mezitím jsem napsal Perníkovou věž, kterou s poněkud diskutabilním výsledkem natočil Milan Šteindler. Ono je to trochu utrpení, když má člověk o svém příběhu představu, která pak není naplněna. Ale to už je prostě film. Tma čekala v příšeří šuplíku léta na svého režiséra, kterým se nakonec stal mistr hororového žánru Juraj Herz.
Na psaní obecně mě baví to, jak si příběh žije tak trochu vlastním životem, jak zápletka často překvapí i mě samého. A trochu už jsem chvílemi byl rozčílený, když se přepisovaly nové a nové varianty. Nakonec Juraj zasáhl do děje dost razantně a stal se tak spoluautorem scénáře. Myslím, že dal příběhu další rovinu. A poměrně zásadně přibylo ztrát na životech i těžkých zranění.
Scénář a hudba filmu T.M.A. jsou z tvé dílny. Je ještě nějaká profese, kterou bys u filmu chtěl vyzkoušet? A jakou bys naopak dělat nechtěl?
Chtěl bych být režisér. Nechtěl bych být asistent režie. 🙂 Ale vážně – já jsem netrpělivý člověk, a tak jsem vlastně ani nejezdil na natáčení. Většinou čeká štáb na světlo (v našem případě spíš na tmu), když se má točit léto, tak napadne sníh, hlavní představitelka otěhotní… Pořád se na něco čeká a já čekání nesnáším. Obdivuji práci režiséra a obdivuji tvůrčí energii Juraje Herze a jeho nasazení. Točilo se v dost extrémních podmínkách – magická lokace Valeč nedaleko Karlových Varů, kde se celý film točil, se bránila zuby i nehty. Já jsem zatím v teple domova přemýšlel o hudbě.
T.M.A. je horor, k tomu máš blízko. Jaký jiný žánr bys zvolil pro některý z příštích scénářů? Byl by filmový? Chtěl bys třeba někdy napsat scénář k divadelní hře? Nebo k (nekonečnému) TV seriálu? 🙂
Nekonečný seriál – to musí být opravdu horor. To bych neustál. I když jsou i skvělé seriály – třeba Městečko Twin Peaks. Divadlo by mě ale asi zajímalo. Měl jsem tu čest dělat hudbu k několika hrám Ctibora Turby a to byla krásná práce. Divadelní horor by jistě byl skvělý projekt. Třeba Ptáci od Hitchcocka! Úplně vidím, jak ještě dvě hodiny po představení rekvizitář – ornitolog nahání se sítí komparzisty po divadelním sále.
V současné době o ničem konkrétním neuvažuji. Dopsal jsem novelu T.M.A., dodělal soundtrack T.M.A., takže potřebuji chvíli vydechnout, nebo spíš nadechnout.
Ještě k hororu a psaní všeobecně – kdo nebo co může být Martinu Němcovi inspirací? A kdo z autorů-spisovatelů je podle tebe mistr tohoto žánru?
Určitě Edgar Allan Poe. To byl můj slabikář opravdu od útlého dětství. I několik knížek Kinga jsem si užil, ale zejména filmovou adaptaci Shining od Kubricka. To je film, který považuji v oboru za naprosto zásadní, stejně jako ve sci-fi Scottův Blade Runner. Jinak mám rád třeba Bradburyho pro jeho nevyčerpatelnou imaginaci. Obecně považuji na hororu a fantaskním umění vůbec za nejzajímavější, že zdrojem jeho inspirace je lidská fantazie a podvědomí. Filmový horor vznikl ve stejnou chvíli jako kinematografie sama, byl inspirací pro režiséry jiných žánrů, přinášel specifickou estetiku. Z českých režisérů to budu mít snadné, protože Spalovače mrtvol Juraje Herze považuji za zásadní film a zdaleka nejen ve škatulce hororu (ona je to škatule obrovská a bezedná, s mnoha místnostmi a krajinami). Věřím, že jsme vytvořili žánrový film, který bude diváky zajímat, dojímat i hezky děsit.
Co podle tebe dělá dobrý horor? Tedy co by měl dobrý horor rozhodně mít a co naopak v něm nemá své místo?
Horor musí vzbuzovat emoce strachu, napětí a třeba i znechucení. Kupodivu jsou to z nějakého zvláštního důvodu pocity, které nás přitahují. Ošklivost je stejně omamná a vzrušující jako krása… Mám slabost pro horory pracující spíše s představivostí a atmosférou, s tajemstvím a záhadou. Na motorovou pilu si tolik nepotrpím. Jinak je odpověď jednoduchá: jako každý jiný žánr má i horor své zářivé hvězdy a svá (naivitou často okouzlující) „béčka“. Já jsem zastáncem psychologicky propracovanějších projektů s nečekanými zvraty a neobvyklou vizualitou. Jedno ale musí mít prvotřídní filmový horor společného s nejpitomější vybíjenou (půlmetrovým dranžírákem samozřejmě) party holek a kluků ze střední školy – ze tmy na vás musí Něco bafnout, až se vám zježí chloupky na zádech. Proto jsem kdysi svůj scénář nazval Tma, protože ve tmě se pohybují přízraky. To ví každé dítě a každý milovník strašidelných příběhů. Baf!
Kromě soundracku film doplní i stejnojmenná novela, kterou dle scénáře napsal Martin Němec. Knihu vydá 15. 7. nakladatelství Fragment a my vám z ní přinášíme krátkou ukázku:
15. OKO
I.
Marek je Markovi, který přijel před časem z Prahy, podobný. Ale stejný Marek to není. Ten, který tu klečí u rádia, jako by uctíval boha dlouhých vln, působí zneklidňujícím dojmem; má propadlé, několik dní neholené tváře a zpod rozcuchaných mastných vlasů září pár horečnatých očí. Soustředěně se pokouší vyladit jinou stanici, než je ta, ze které se ozývá dětský sbor. Na všech vlnách ale, jak se zdá, hrají tu samou německou píseň. Chraplavé přelaďování mezi jedinou a toutéž písní ho přivádí na pokraj záchvatu. Struna uvnitř jeho mysli je napjatá k prasknutí. Ještě jednou se pokusil přeladit tu strašnou písničku o Augustinovi, ale marně.
Pohár netrpělivosti vytryskl jako gejzír. Rozkročil se, popadl rádio oběma rukama, zvedl ho do výšky a vší silou s ním udeřil o podlahu. Z trosek dřevěné bedýnky se vyřinuly součástky jako vnitřnosti. Zelené magické oko prozpěvujícího Kyklopa na něj ale dál zírá ze země. Marek rozdupává zbytky přístroje. Konečně zelené oko žárovky zhaslo a vyvržený reproduktor utichl. Netvor je zabit.
Nastalo výhružné ticho.
Bezmála nepříčetný Marek bloudí domem. Po stěnách se míhají stíny, které nikdo nevrhá, šeptají hlasy, které nevycházejí z úst. Dům je bdělý tisícem proměn. Marek vchází do jednotlivých místností a rozsvěcuje. Holé žárovky visí u stropu na starých elektrických kabelech a připomínají pavoučí nohy. Světla ale nepřibývá – jako by bylo nemocné, jako by zvolna umíralo. Markovi se zdá, že místností je víc, než bývalo. Nebo jsou jiné. Vstoupil do ateliéru a promlouvá nesrozumitelně ke svým obrazům. Po zdech místnosti kráčejí zástupy stínů. Po chvíli vešel do ložnice v patře, rozsvítil světlo i zde a zavřel za sebou. Oblečený ulehl do postele. Dveře se náhle otevřely a v nich stanula ženská postava. Marek slyší hlas své matky:
„Tak dobrou noc, děti! Jdu vám zhasnout.“
II.
„Mami, prosím tě, nech nám aspoň malou lampičku,“ říká prosebně dospělý Marek. Jeho krví podlité oči jsou plné slz. Všude kolem jsou poházené hračky a obrázky. V době, kdy byl Marek dítětem, bývala ložnice dětským pokojem. Místnost je o poznání větší, než když do ní vstoupil.
Matka otočila vypínačem. „Ani nápad. Když vám nechám světlo, tak budete řádit do půlnoci,“ozval se vlídný, ale nesmlouvavý hlas matky. Dveře se zavřely.
Na schodech je slyšet vzdalující se kroky. Markova dospělá hlava spočívá na dětském polštáři. Muž hledí ke stropu a na čele se mu perlí pot – uvědomil si totiž ke své hrůze, že v místnosti není sám. V protějším rohu se ozval tichounký zpěv jeho sestry. Tu ukolébavku mu zpívávala, když jako malý nemohl spát. Nebo snad nemohl spát kvůli té ukolébavce?
Hajej, Marku, stromy v parku,
hodný stromy a zlý domy.
Na druhém konci místnosti se z postele zvedla štíhlá postava. Její pohyby jsou tak zvláštní, plné potlačované energie a jaksi nesymetrické. Ta bytost se pohybuje jako krab; rychle, nečekaně a nepřímo. Trhanou šikmou chůzí se přikrádá k jeho lůžku a stále zpívá.
Zavři oči, svět se točí,
táta, máma a já sama.
„Terezo, to jsi ty?“ šeptá k smrti vyděšený Marek. Pot mu stéká po tváři tak, že polštář pod jeho hlavou už je naskrz promáčený. Nastalo ticho. Postava nad postelí ustrnula. Marek se bojí pohnout hlavou. Nechce, aby ta bytost poznala, že dýchá. Snaží se být nehybný jako jedna z hraček kolem něj, jako mrtvý pes, jako dům…
