Moje superbejvalka

Ne nebude, milé nadržené děti. Někdo vám to říct musel. A Superman neexistuje, abyste věděli! Prča, bžunda, legrace, švanda, řechtanda, bránicotrhačka nebo zabřichopopadačka to není hned z několika důvodů: Don Payne má na triku jen pár dílů Simpsonů a český rodák Ivan Reitman žije celý život ze slávy Krotitelů duchů, jinak je jeho filmografie taková šeď, že by na ní makal přesčas i „jednou prací prášek, pořád prací prášek.“ A Mojí superbejvalku zkrotit nedokázal.

Řeknete si: „Wau, Uma Thurman celou dobu poletuje v minisukýnce a je to určitě zabíraný z podhledu! Na to se kouknu!“ A v tom případě odpovím: „Ne, na bobry se zajděte podívat do ZOO.“ Uma Thurman hraje neurotickou rádoby superhrdinku, která sice Luku Wilsonovi rozláme postel, osouloží ho v letu a za nedlouho mu hodí do postele živého žraloka, ale jinak toho moc nepředvede, protože první cello hraje Wilsonův Matt Saunders. Druhé potom jeho otravný kamarád v podání Rainna Wilsona (do pokrevní linie Lukea nepatří) a třetí sympatická blondýna Anna „Scary Movie“ Farris. No a pak se občas najde místo na postavu, podle které byl film pojmenován. Samozřejmě je to myšleno s nadsázkou, ale prostoru pro superhrdinku mohlo (a mělo) skutečně být víc.

Proč se vůbec superborka Jennny aka G-Girl nakrkne? Když Matt zjistí, že její rozdvojená osobnost s sebou nese i zvláštní psychická narušení, rozhodne se s ní rozejít a poohlédnout se po děvčeti jinde. Vtip je v tom, že film zabírá celý jejich vztah, aniž by ho dokázal kloudně vylíčit. Aniž by vás vůbec zajímalo, jak to mezi nimi dopadne. Oba herci v hlavních rolích odehrají své party poctivě (Uma alias Jenny je k pláči, Uma alias G-Girl k nakousnutí), je mezi nimi ovšem zeď, skrz jejíž praskliny prochází jiskření málokdy. Když už se sejdou v jednom záběru…

Samotný nápad se superhrdinkou je taky bezva, až na to, že superhrdina se do tohohle filmu moc nehodí. Což je u filmu o superhrdinovi vcelku velká bota. Stejně jako absence pořádné nemesis – profesor Bedlam by pasoval spíš do Gumídků. (Mimochodem, G-Girl chce zničit meteoritem, z něhož byla zrozena. To už někde bylo, ne?) Payne totiž napsal naprosto všední, nudný svět a neobtěžoval se vymyslet pro nadějnou hrdinku nebo jejího úhlavního nepřítele propracovanější pozadí. Díky Reitmanovi navíc G-Girl neničí jadernou raketu směřující na New York v dechberoucí sekvenci, ale prostřednictvím obrazovky, na níž jsou vidět dvě tečky… Na druhou stranu, když najde koule a odhodlá se k akci, je jeho snaha často zadupána do země nadmíru okatými efekty.

A takhle je to v Mojí superbejvalce se vším. Zasekla se na půli cesty k zábavě hodné zapamatování, i když hluboko v sobě cítíte, že měla obrovský potenciál stát se jí. Možná proto, že váhá mezi romantikou, komedií a komiksovým bijákem, je nakonec podivným slepencem všeho, akorát místo delikatesy se dostavuje spíš nemastný-neslaný pokrm, který bez problémů strávíte, ale znovu ho už jíst nemusíte.

Když tohle všechno hodíte na kupičku, spatříte další obyčejný kousek, kterých se v kinech a videopůjčovnách povalují stovky. Tenhle má aspoň fajn obsazení a není imbecilní jako některé fantasy trháky o dracích. Debilitu si odbije pouze prostřednictvím konce, jenž bohužel zasazuje Moji superbejvalce ránu kryptonitovou kopačkou. Jenže i to je vlastně jedno, pokud ji použijete k vhodným účelům. Třeba na rande je ideální – když se bude líbit, fajn. Když ne, nevadí, stejně ji oba za pár dní zapomenete.