MirrorMask

Když si tvůrci nějakého filmu dopředu pojišťují zájem diváků hláškami „from the imagination of Jim Henson Company“, „It´s a spell-binding fantasy…“, „master story-teller“, „unforgettable journey“ nebo dokonce nechají recenzenta časopisu Hollywood Reporter tvrdit, že kdyby se Čaroděj ze země Oz točil ve 21. století, vypadal by jako MirrorMask, není se co divit, že se jistá část publika začne stavět na zadní. Jinými slovy: Kdo ví, co za šunt se nám pod rouškou velkých slov a referencí na kultovní persóny světa umění zase někdo snaží prodat? A vůbec, takových velkohubých trailerů už bylo. A pak jsme „to“ viděli a bublina s velkou ránou splaskla. Ostatně, už v traileru představená kombinace obrazovo – zvukových složek je natolik „z jiného světa“, že k tomu není třeba co dodávat a diváky, kteří podobné příběhy vyznávají, by jistě přilákal. Přinejmenším čtenáře komiksu Sandman a ty, kteří viděli ony v traileru odkazované kousky Labyrint a Temný krystal. A jistě by se našli i ti, kteří užili třeba podobně vizuálně obžerné filmy Jak přicházejí sny, Alenka v říši divů a další. Kdo má rád tzv. realistické filmy, nechť vyčkává před kinem na další program…

Dva světy

Příběh MirrorMask vychází z duality světů. V reálném světě je Helena Campbell dcerou cirkusáků, kterým se tak tak daří udržet šapitó v chodu. Když pak jednoho dne Helenina matka, atrakce celé show, omdlí a odvezou ji do nemocnice, musí se otec rozhodnout, zda cirkus pojede i bez ní, anebo všechny ty eskamotéry, vrhače nožů a polykače ohně propustí. Co se týče matčina zdraví, není se prý čeho strachovat. Jenže citlivá Helena, která je nadána „šestým smyslem“, tuší, že je to vážné. Jednou v noci ji něco vzbudí, projde dveřmi a rázem se ocitne ve Městě světla, kde je všechno – ale úplně všechno – jinak. Všichni obyvatelé tohoto světa nosí masku (slovy jednoho z nich: „Jak bys bez své masky věděla, zda jsi šťastná, smutná, naštvaná a nebo máš chuť na dortík?“) a strachují se podivných chapadel, které se šíří ze Země stínů. Helena, která masku nemá, se rázem stane středem pozornosti a brzy je tamními strážci pořádku předvedena před ministra, jsa nařčena z loupeže, kterou neprovedla. Po předchozích slovech je zřejmě každému jasné, že po vzoru Čaroděje ze země Oz se v obou Heleniných světech objevují ty samé postavy. Jen takřka k nepoznání stylizované.

Jméno režiséra Dava McKeana jsem před MirrorMask v životě neslyšel. Ale musím říci, že si ho poznamenávám do deníčku a budu jeho tvorbu nadále pozorovat. Při sledování jeho celovečerního debutu MirrorMask vás miliónkrát napadne, že mu zjevně dost podstatně chyběla štědrá kapsa producenta, která by některé věci dotáhla k dokonalosti, ale rozhodně nebyl ukrácen na představivosti, vynalézavosti, schopnosti – myšleno pozitivně – udělat z nouze ctnost a nadchnout tým svých sedmnácti mladých animátorů, aby s ním rok a půl za mizivý plat generovali svět jeho fantazie. Prakticky celý film totiž vznikl metodou bluescreen. Úvodní, jakoby na home-video točený cirkusový svět je ujetý sám o sobě, ale oproti „zemi za“ je to jen slabá káva. McKean si dal velkou práci s tím, aby jeho svět po obrazové stránce působil kompaktně a naprosto vykolejeně.

Halucinace

Jak vypadají obyvatelé tohoto světa, je jasné z okolních obrázků. Chvílemi sice působí jako hrubé skelety, na které budou nanášet další textury, ale s trochou vstřícnosti (vzhledem k potřebám byl rozpočet v řádu mikro) si na to člověk zvykne a pak už se veze. Nejde však jen o postavy, ale i celkové ladění lehce rozpitého obrazu. Ten chvílemi rudě žhne jako při pohledu do kamen, se změnou lokace o chvíli později se topí ve stínech, aby se z něj najednou stala žluto-okrovo-zlatá sahara. V podobném duchu jsou vytvořeny i zvukové plochy – ambientní tóny přecházejí do jazzu, občas stojí svíravá scéna jen na zvuku cimbálu (!) nebo zvoncích v různých tóninách. Zároveň je slyšet, že zvuková složka má mnohem více vrstev, protože v každé scéně zároveň někde něco lupe, praská, píská nebo se kdosi směje. Osobně se přiznám, že tak zvláštně mi u kombinace zvuku a obrazu už dlouho nebylo. Naposledy snad před státnicemi, kdy jsem skoro dva a půl dne nespal a každý zvuk se do mě zasekával jako do másla, a všechno bylo „tak trochu blízko i daleko“. Pocit halucinace či erasmovské „lodě bláznů“ je při sledování MirrorMask takřka permanentní. Sama Helena je na tom v jedné scéně podobně, dívá se z okna a zároveň trochu schizofrenně vidí sebe sama, jak spí v posteli. Její společník v tu chvíli vůbec nechápe, o čem mluví. Já zase nechápu, jak tahle podívaná může mít přístupnost PG. Z tohohle by měly děti za deset minut psotník!

Dave McKean srší opravdu neotřelými nápady. Když tu napíšu, že dokáže udělat zážitek i z návštěvy knihovny, listování svazkem „Úplná historie všeho“, procházky po ulici nad níž létají tresky nebo že zařazuje i takovou „schízu“ jako animaci v animaci, nepochopíte, dokud to neuvidíte na vlastní oči. Je však třeba říci, že jako začátečníkovi se mu značně bortí příběh, který, pomineme-li střídání zajímavých obrazů, je značně stereotypní a až na závěr, kdy se všechno trošku zamíchá, i předvídatelný. Prostě proběhne nějaká akce nebo dialog a přemístíme se jinam, kde to probíhá podle shodného itineráře. Žádné velké zvraty. Také o postavách jako takových se toho na danou stopáž moc nedozvíme. Nejméně paradoxně o Heleně, která je na začátku načrtnuta a pak si s tím musí vystačit až do závěru filmu. Přitom prakticky nesleze z plátna. Nemůžu říci, že bych se u toho nebavil – film je “konstantně dobrý” – ale ohledně příběhu jsem asi očekával stejné nasazení jako u dlouho piplaných vizuálů. Na něm mohl vyzdvihovaný „master story-teller“ Neil Gaiman ještě trochu zapracovat. Naprosto však pomíjím jakékoliv výtky vůči metodě bluescreen, protože za daný peníz to asi lépe dopadnout nemohlo. A nevadilo mi, že postavy byly občas příliš ostře odděleny od pozadí.

MirrorMask tedy navzdory rozpakům z traileru obstál. Bohužel, patří do skupiny těch filmů, které v našich kinech asi nikdy neuvidíte. Ne že bych mu to přál, ale výhled UFD prozatím vypadá neúprosně. Naštěstí jej do distribuce zakoupili mnozí evropští sousedé, hraje se na festivalech a 7. února 2006 vychází v USA na DVD. Možnosti tu tedy jsou. Trochu bláznovství si v našich racionálních časech můžete dopřát, ne?

Recenze převzata z magazínu MovieZone se svolením autora.
Perex by OJ.