Město Ember

V Hollywoodu si nedají pokoj a po dalších knižných adaptacích přichází na řadu dětský dystopický příběh. Již v předcházejících recenzích jsem přizvukoval americké obsesi s apokalyptickým i postapokalyptickým tématem. Ani nevinné dětství nebylo ušetřeno. Film dle předlohy stejnojmenné knihy Jeane Duprauové nás zavádí do podzemního komplexu ulic vybudovaného jako poslední naděje lidstva. Blíže nespecifikována událost vymítí lidský druh z povrchu zemského, proto je jedinou možností zalézt co nejhlouběji to jde.

Po předlouhých dvě stě let se lidská rasa nevyvinula v krtčí lidi, ani v morloky, ale psychicky vrátila se o několik set let zpět. Vytvořila zdánlivě autokratickou společnost vedenou pomazanou hlavou – starostou. Hierarchie posledního hnízda lidstva se dělí dle pracovních pozic. Aby se udrželo správné fungování společnosti, každému občanu je přiděleno pracovní místo. Přidělení pozice je velký svátek a zároveň i vstupem do dospělosti. Právě v tento den se setkáváme se hlavními protagonisty – Doonem Harrowem (Harry Treadaway), novopečeným instalatérem, a Linou Mayfleetovou (Saorise Ronan), čerstvým Emberským poslem.

Lidský duch je obdařen přirozenou zvědavostí a chtíčem probádat a poznat i ti nejzazší meze. A to je případ obou hrdinů, zarážející apatie rodičů a ostatních občanů ještě více posiluje podezření, že za hranicemi města ,,něco“ je. Začíná dobrodružné pátrání a snaha dostat se za limity vytyčené hlavní autoritou. Děti postupně pronikají za oponu spořádaného života a pronikají i do politického zákulisí. Vzepření se společenským konvencím je i revoltou vůči zkorumpované autoritě a neodmyslitelná součást dospívání, uvědomění si reality, což jenom reflektuje současnou dobu, kdy nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Jediným světlem v temném věku je elektřina. Celá společnost je životně závislá na elektrickém proudu, který produkuj gigantický chátrající generátor. Pulzující srdce města Ember, jehož cévy drátů pronikají i do nejposlednější pídě, přinášejí blahodárnou energii. Nejdůležitější tekutina se dostává na druhou kolej, elektřina se stává vodou i krví lidského ducha. Metafora výstižně demonstruje závislost na technice. Generátor je i v pozici totemu, kolem kterého se sdružují elektrikáři pečující o jeho neustály chod. Být elektrikářem a obsluhovat generátor je snem každého občana a první příčka v pracovních kastách. Pečování o generátor je pasováno do pozice rituálu. Od jeho fungování závisí i psychická stránka lidí, generátor funguje – lidé jsou šťastni, generátor nefunguje – lidé panikaří a propadají hysterii. V mysteriózním postavení jsou i ,,stavitelé,“ elita americké inteligence, která naprojektovala a vystavěla poslední baštu lidství. Je k nim vzhlíženo jako k bohům a jejich odkazy nahrazují bibli. Přímá narážka na popularizaci různých sekt i navzdory tendenci proklamovat konservatismus a křesťanské pozadí Amerického národa.

Celý příběh je zabalen do rodinné akční podívané se spoustu napětí, přirozeně v měřítku desetiletých potomků. Režie Gila Kenana, známého i díky animáku V tom domě straší, se daří kombinovat prvky pro dětského i dospělého diváka, stejně jako se mu to povedlo v dětském hororu vycházejícím z městských mýtů o strašidelných domech. Pro rodiče je snímek reflexí doby a poukazováním na stinné stránky, zatímco děti potěší ústřední dvojice a její mise hledání svobody prostřednictvím detektivky. Rodinný aspekt rámuje vzájemný vztah mezi rodiči i ambiciózními dětmi. Zatímco hrdinka je sirotek žijící se senilní babičkou, její mužský protějšek má problémy s tátou – vynálezcem. Oba protagonisté se podobojí svým rodičům, mají stejný cíl jako oni a tam, kde jejich předchůdci selhali, se snaží uspět.

Vydařené dobrodružství se sympatickými dětskými hrdiny v orwellovské vizi budoucnosti. Obstojná rodinná zábava s nedotaženým závěrem čekající na kasovní úspěch, aby mohlo být natočena pokračování

55%