Memento mori aneb Pomni tradice – úvaha nad jednou antologií

Například na její koncepci, vztah českého národa k historii, na to, co od podobných povídek čekáme a jak koexistují v širším literárním rámci (případně jakém). Zaobírat se totiž u této knihy pouze jednoduchou čtenářskou recepcí by byla škoda. Ale popořadě.

Kniha se hlásí k následujícím skutečnostem, které Jireš také zmiňuje: tradici české historické prózy, nadstandardnímu vztahu našeho národa k historii a naší schopnosti si vymýšlet. Z tohoto hlediska se náhle stává pro případného čtenáře zajímavým samotné autorské složení antologie. Narazíme zde na zástupce několika generací, na jména známá i relativně neznámá.

Jakoby tím chtěl editor naznačit, že historická fantasy skutečně není pouze módní záležitostí několika málo jmen či jedné generace autorů, ale něčím, co v domácí tvorbě rezonuje dlouhodobě a čemu se konečně otevřela cesta k vyjádření. Historická fantasy se tak stává pouze jedním (a dílčím) výstupem tendence, která zdaleka není pouze žánrová. Vědomí a reflexe historie (bez ohledu na to, zda objektivní a komplexní či nikoliv) je jedním z klíčových témat české literatury a ne nadarmo se mimo okruh fandomu těší velké pozornosti projekty jako Imperium Bohemorum.

Jireš se navíc historií a její reflexí tím či oním způsobem zabýval i v dalších ze svých antologií. Vrcholu zatím dosáhl v Legendách české fantasy, které jsou pro českou fantasy tím, čím je zvuk pro film: nejen završením určité etapy vývoje, ale především definitivním přiznáním si určité historie. Fantastická historie pravděpodobně takový význam mít nebude, ale na druhou stranu má nakročeno být na dlouhou dobu nejvýznamnějším kolbištěm tvořivosti, přežívajících i nově se rodících historických mýtů, různých přístupů (vážných i nevážných) k historii a nepochybně prestižní záležitostí pro zúčastněné autory.

Z tohoto hlediska nezbývá než konstatovat, že koncepce celého cyklu – vztahování se k historii a tradici českého historického (a literárního) vědomí – dává smysl. Otázkou je, nakolik ji naplňují samotné povídky a jakým způsobem budou vymezeny dílčí koncepce jednotlivých svazků. Rozhodně přitom nejde o to, nakolik jsou jednotlivé příběhy věrné historickému rámci a kolik detailů autoři nastudovali. To je pouze příjemným bonusem, nikoliv podmínkou dobrého příběhu. V podstatě jde jen o to, abychom se autorem nechali obelhat, že takhle to opravdu bylo. A to se všem zúčastněným daří.

Více by mě opravdu zajímalo, podle jakého klíče jsou (a budou) dělány jednotlivé svazky. Memento mori totiž zahrnuje historii českou, italskou i španělsko-americkou (rozhodně tedy klíč nebude geografický), období pak od patnáctého století až kamsi do první poloviny století šestnáctého. Zase problém. Z tohoto zdánlivě nepodstatného hlediska totiž dělá historie mnohem větší paseku, než kdo, kdy, kde a jak dlouho vládl, kázal či vraždil a jaké zbraně bylo lze možné použít. Je tedy vymezení pomocí epochy nebo prostě časové?

Antologie nám tvrdí, že vypráví o prolínání středověku a novověku, ovšem toto období je možné natáhnout v podstatě oběma směry někdy až o dvě staletí (například v českém kontextu je éra tzv. raného novověku vymezena léty 1526–1618). Nepomůže ani nabízející se renesance, protože renesanční jsou v knize vlastně pouze dvě povídky (Barva a Kanál mistra Leonarda), tedy stejný počet jako povídky odehrávají se v době plus minus husitské. Navíc i renesance se Evropou šířila postupně a rozhodně ne kontinuálně (v zemích Koruny české částečně za Matyáše Korvína na Moravě, posléze od sklonku vlády Jagellonců dvěmi směry ze severního Německa a severní Itálie).

Pravda, toho, že výsledné vymezení časovým úsekem je v podstatě náhoda a nedává moc smysl, si asi všimne málokdo a mnohem důležitější je ona koncepce celého cyklu, ale zde nepíšeme klasickou recenzi a můžeme si proto dovolit poukázat, že i to souvisí s vnímáním historie v českém prostředí. Ano, známe spoustu pojmů, spoustu dat, ale přesto jsme připraveni bez námitek převzít vedle sebe postavené prostředí Florencie velkého Lorenza Medici a Husovu Prahu. O indiánech ovládajících krakeny ani nemluvě.

Přestože už jsme dávno seznámeni s tím, že historie je plná mýtů a velká část moderní literatury (a nejen jí) se tváří jako objektivní, nepodléhající ideologiím a předsudkům, bojující proti tmářství, no prostě poučeně, stejně jsme pořád v jejich zajetí. Hned ve dvou povídkách se například setkáme s inkvizicí. A rozhodně se nejedná o obraz nemytizovaný. Spíše zde máme co do činění s čtenářsky vděčným obrazem fanatika, který je navíc často posedlý nejen touhou po moci, ale i chtíčem.

Čímž se dostáváme k oněm tradicím české historické prózy. Především inkvizice Petry Neomillnerové, to je jen drobně zmodernizovaná inkvizice Kaplického (a Vávry). Je naplněním představ, na kterých jsme všichni vyrůstali a v nichž se mísí komunistické učení (že se svého času jednalo o metaforu právě pro totalitu obecně nehraje roli) s rétorikou volnomyšlenkářů a mnoha dalších směrů.

V náruči boží, jinak jeden z vrcholů sbírky, je tak zajímavé krom jiného i tím, jak vedle sebe staví moderní obraz vesnické čarodějky (léčitelka, praktikantka přírodní magie, zástupce přirozeného řádu) a veskrze tradiční obraz zástupce moci (nepřirozený, reagující násilím, v zajetí vlastních dogmatů – Machar by měl radost). Ne že by inkvizice zasloužila kdovíjakou glorifikaci, ale zdá se, že se jí nepřiznává jakýkoliv vývoj, vnitřní rozvrstvení a variabilita ve vztahu k vrchnosti a poddaným.

To Renčín, u něhož na inkvizici v příběhu Memento mori narazíme též (ovšem pouze okrajově) se ve své povídce odkazuje přímo na Jiráska, ovšem převládající atmosféra jeho příběhu, to jsou spíše čapkovské apokryfy (opět tedy mix tradičního a relativně moderního). Dozvuky epického pojetí historických příběhů pak je možné najít i v Kaltenštejnské nevěstě Leonarda Medka, a především v Červenákově Turkobijci.

Ten je zajímavý především proto, že se jedná o naprosto přímočarou fantasy povídku, v které se každý fanoušek Howarda bude cítit jako doma. Nejde teď o nějaké vypočítávání napodobování stylu, jazyka, postav či scén, ale o prosté schéma: hrdina narazí cestou na zlo, bojuje s ním, pokračuje v cestě. Co činí povídku výjimečnou, není pozadí moháčské bitvy a jména historických osobnost, ale že si čtenář onen jednoduchý vzorec vychutnává plnými doušky a v jediném okamžiku nemá dojem, že by dostával nějakou náhražku, něco obyčejného či že by bylo v příběhu něco zakomponováno křečovitě (v což započítávám i osobu Ludvíka Jagellonského). Takhle nějak by měla vypadat práce s historií pro účely dobrodružné fantasy.

K úplně jiným zdrojům se hlásí Alexandra Pavelková a do určité míry i Jana Jůzlová. Obě povídky se odehrávají v renesanční Itálii a do určité míry reflektují tento časoprostor stejnou optikou (vždy však pouze vybrané segmenty) jako pravděpodobně nejvýznamnější český historický román, Kámen a bolest Karla Schulze. Ostatně, Pavelkové Barva vrcholí událostí, kterou se slavný román otevírá.

Především je však příběhem, který se sice tváří jako mystický thriller, ale především je niterným dramatem umělce – její vrchol netvoří akce či odhalení zla, ale konfrontace s ohromující silou obrazů a v symbolické rovině žen. Je zajímavé, že v dosavadních recenzích se této povídce, kterou osobně považuji za vrchol antologie, dostalo tak malé pozornosti. Možná je to minimálním podílem toho, co vnímáme jako fantastické motivy. Podivuhodné obrazy, s nimiž se setkáme, mohou být prostě vrcholným uměním stejně jako magií. Co posouvá povídku za hranice šedého realismu je vědomí, že fantastickým je samotný prostor minulosti, umění a jeho prožívání, z něhož se vhodnými slovy učiní cosi čarovného.

Mimochodem, v podstatě stejně funguje i povídka Neomillnerové (co se vnímání historie a žen týče). A ani ona není z těch, o kterých by se v rámci knihy nejvíce mluvilo. Přesto je však, pravděpodobně díky klasickým autorčiným atrakcím (násilí a sex), stavěna nad Pavelkovou. Mohli bychom z toho vyvodit, že čtenáři historické fantasy jsou ochotni oželet onu fantasy složku svého čtiva, pokud se jim dostane jiné zábavy, která je s historií spojována (což není zdaleka problém pouze literatury, stačí si vzpomenout na vlnu odporu či nezájmu, která doprovázela výjimečný film Sophie Coppolové o Marii Antoinettě).

Hojně chválena a do nebe vynášena je naopak povídka Nový svět Františka Novotného, která je z hlediska oněch atrakcí ve své podstatě jejich pouhým sledem. Několik časových rovin, množství postav, celosvětový dopad, moderní i tradiční konspirační teorie, lykantropie i templáři, něco Akt X a starých mýtů. Teoreticky opojný mix nápadů a vtípků, prakticky za povídku se vydávající koncept potenciálně geniálního románu. V zatím publikované verzi však chybí vše, co činí povídku silnou: postava, kolem které by byl příběh vystavěn, cokoliv, co by vzbuzovalo emoce nebo alespoň nějaký atmosféru či styl jednotící prvek. Z hlediska počtu nápadů ovšem nejbohatší dílo.

I když jen těsně. Je zde totiž ještě Jana Jůzlová. Její Kanál mistra Leonarda mixuje nejen vzrušující (a krutou, násilnou a v mnohém bestiální) dobu první poloviny 16. století v Itálii, ale i její populární ohlasy v současné populární kultuře. Název se zdá odkazovat trochu posměšně k populární brownovské literatuře, což je ve výsledku trochu škoda, protože s obsahem povídky nakonec vůbec neladí a i sám Mistr velice rychle ze stránek příběhu zmizí (ovšem zůstane motiv střetu konspirace a reality, magie a racionality, vše s příchutí tragické frašky).

Na rozdíl od Novotného má ovšem Jůzlová silnou postavu, kterou je možné jak konfrontovat s nadpřirozenem, tak skrze ní referovat o kolotoči zrad a vášnivých činů oné doby. Jestliže Pavelková využila ve své povídce renesanci z hlediska umění, Jůzlová k ní přistupuje skrze politiku a světské touhy. Rozdíl v obou povídkách je však ten, že motivy, na kterých staví Jůzlová, jsou dnes vnímány jako atraktivnější – i když se třeba povídka některým lidem nelíbí tolik jako jiné, dostane se jí přesto příznivějšího přijetí.

Memento mori je tedy nejen antologií povídek historické fantasy, ale může nám posloužit i jako antologie různých čtenářských očekávání a zrcadlo toho, jak náš fandom k historii přistupuje a s jakými díly ji má spojenou. To je ostatně vidět i na povídkách z této knihy, které byly nominované na Ceny Akademie scifi, fantasy a hororu za rok 2009 a které v podstatě říkají: od historické fantasy očekáváme velká dobrodružství (Turkobijce), spoustu nápadů a souvislostí a historických jmen (Nový svět), případně tradiční české téma podané s tradičně českou lehkostí s tradičně českými „obyčejnými“ lidmi (Memento mori).

Což (stejně jako případně osobní preference jiných lidí) pochopitelně neznamená, že by zmíněné povídky byly receptem na úspěch – klíčové je především to, že se bez výjimky jedná o díla elitních autorů. Pochvalou knize Memento mori však určitě je, že ona trojice nominovaných z jejích řad by klidně mohla znít úplně jinak (například ode mne: Barva, V náruči boží, Kaltenštejnská něvěsta). Zajímalo by mne, zda se v dohledné době podaří podobný kousek nějaké další antologii. Myslím, že těžko.

Článek vyšel v Interkomu 4–5/2010.

Tehdy se středověk prolínal s nástupem novověku – inkvizice vedla procesy s čarodějnicemi, vznikl pražský orloj, u Moháče se střetly armády dvou náboženství, objeven byl nový zámořský svět, zrodila se úchvatná díla renesančních umělců… Nejen tato témata se stala základním kamenem příběhů plných napětí, temné atmosféry, charismatických hrdinů, ale také humoru a poutavých nápadů. Špička domácí spisovatelské scény se ukazuje ve vynikající formě a předkládá zbrusu nové, dosud nepublikované povídky. Vedle textů Petry Neomillnerové, Františka Novotného, Pavla Renčína a dalších zde najdeme také samostatný prolog k chystané sérii Kapitán Báthory od Juraje Červenáka. Povídková antologie Memento mori je prvním příspěvkem do volného cyklu Fantastická historie, který spojuje velkolepou tradici české historické prózy s moderním přístupem současných tvůrců podivuhodného žánru fantasy. (anotace)

Povídky:

Pavel Renčín: Memento mori
Alexandra Pavelková: Barva
Leonard Medek: Kaltenštejnská nevěsta
František Novotný: Nový svět
Petra Neomillnerová: V náruči boží
Jana Jůzlová: Kanál mistra Leonarda
Juraj Červenák: Turkobijce

• Editor: Ondřej Jireš
• Formát: hardback
• Počet stran: 296
• Cena: 298 Kč
• Nakladatel: Triton, 2009

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz