Po delší době jsme si pro vás připravili další tématický den, který se tentokrát ponese v duchu vřele přijatého románu Mágové Lva Grossmana. Příběh vypráví mimo jiné i o škole kouzel, ale nečekejte druhého Harryho – Mágové jsou pro dospělejší čtenáře. Přečtěte si recenzi a ukázku a určitě se nezapomeňte zúčastnit naší nové soutěže. Hraje se, jak také jinak, o tři výtisky tohoto románu…
Quentin Coldwater je nadaný, ale nešťastný. Chodí na střední školu, je stále obklopen fantasy příběhy, které četl jako dítě, příběhy zasazenými do magické země jménem Fillory. Představte si jeho překvapení, když se náhle nečekaně dostane na velmi tajnou, velmi exkluzivní školu kouzel v severní části New Yorku, kde získá skvělé vzdělání v moderním čarodějnickém řemesle. Ale kouzla Quentinovi nepřinesou takové štěstí a dobrodružství, o jakém snil. Ukazuje se, že země Quentinových snů je mnohem temnější a nebezpečnější, než si vůbec dokázal představit. Jeho dětské sny se stanou noční můrou… * V mistrovsky napsaném příběhu se fantazie stává realitou a naopak. Pozoruhodné dílo amerického spisovatele a novináře drží čtenáře v napětí od první řádky po poslední větu.
BROOKLYN
QUENTIN UDĚLAL KOUZLO. Nikdo si toho nevšiml.
Všichni opatrně našlapovali po studeném, nerovném chodníku: James, Julie a Quentin. James s Julií se drželi za ruce. Tak se teď věci měly. Quentin se vlekl za nimi, cítil se a i vypadal jako nevrlý kluk. Radši by byl sám s Julií nebo jenom sám, ale člověk nemůže mít všechno. Přinejmenším pro to jednoznačně svědčily všechny dostupné důkazy.
„Tak jo!“ řekl James přes rameno. „Q, musíme probrat taktiku.“
James měl zřejmě nějaký šestý smysl, kterým poznal, kdy se Quentin začínal litovat. Quentinův pohovor měl začít za sedm minut. James přijde na řadu hned po něm.
„Pevný stisk ruky. Pohled přímo do očí. A potom, jakmile se bude cítit bezpečně, ho praštíš židlí, já zlomím jeho heslo a pošlu mail do Princetonu.“
„Prostě buď sám sebou, Q,“ ozvala se Julie.
Tmavé vlnité vlasy měla stažené do uzlu. Chovala se k němu vždycky moc mile, čímž to všechno bylo ještě horší.
„Čím se to liší od toho, co jsem právě řekl?“
Když tohle Quentin říkal, provedl svůj kousek znovu. Byl to jenom drobný trik, základní manipulace s niklákem jednou rukou. Dělal to v kapse kabátu, takže to nikdo neviděl. A znovu, a zase zpátky.
„Možná bych jeho heslo uhádl,“ pravil James. „Napadá mě TygříHrátky69.“
„Nebo TvojeOškliváČíča.“
„Kdeže, tomu chlápkovi je přes padesát,“ prohlásil Quentin. „Z toho plyne, že jeho heslem nemůže být nic jiného než heslo.“
Vlastně je skoro neuvěřitelné, jak dlouho už to takhle táhneme! pomyslel si Quentin. Bylo jim teprve sedmnáct, ale jemu připadalo, jako by Jamese s Julií znal odjakživa. Osudová záležitost: brooklynský školský systém měl tendenci vytřídit nadané a vehnat je do jednoho hloučku, potom oddělit ty absurdně vynikající od pouze talentovaných a zase je přitlačit k sobě. Následkem toho do sebe už od základní školy naráželi při každé řečnické soutěži, při regionálních zkouškách z latiny a ve speciálních hodinách vysoce pokročilé matematiky. Ti největší šprti ze všech. Teď, v posledním ročníku, už Quentin Jamese a Julii znal lépe než kohokoli na světě, rodiče nevyjímaje. A oni znali jeho. Každý z nich věděl, co ten druhý řekne, ještě než to stačil vyslovit. Každý, kdo se chtěl s druhým vyspat, to už udělal. Julie – bledá, pihovatá, zasněná Julie, která hrála na hoboj a z fyziky toho znala ještě víc než on – se nikdy nevyspí s Quentinem.
Quentin byl hubený a vysoký, i když se obvykle hrbil v marné snaze čelit nějaké ráně z nebe, která zákonitě jako první postihne ty vysoké. Vlasy sahající po ramena mu zmrzly zcuchané v chomáčích. Měl se po tělocviku radši zdržet a usušit si je, obzvlášť když měl dnes před sebou ten pohovor. Nízké šedivé nebe věstilo sníh. Quentinovi připadalo, jako by mu svět nabízel drobné obrázky bídy čistě jen pro něj: vrány na elektrických drátech, psí hovínko, do kterého šlápne, smetí ve větru, mrtvolky mokrých dubových listů hanobených nespočetnými způsoby, nespočetnými dopravními prostředky i chodci.
„Bože, to jsem ale najedený,“ poznamenal James. „Moc jím. Proč se vždycky tak přejím?“
„Protože jsi takový hltavý vepř?“ navrhla vesele Julie. „Protože už tě unavuje vidět si na nohy? Protože chceš mít břicho až k penisu?“
James si založil ruce za hlavu, prsty si zajel do vlnitých kaštanových vlasů, kabát z velbloudí vlny rozepnutý i v listopadovém chladu, a mocně říhl. Zima mu nikdy nevadila; jako by ji ani necítil. Quentinovi bylo chladno pořád, jako by byl neustále obklopen svou soukromou zimou.
James začal zpívat na melodii někde mezi „Dobrý král Václav“ a „Bingo“:
Žil v dávných časech mladý hoch
Rád mečem zamával
Rád na koně si vyskočil
A Dave se jmenoval
„Bože!“ vykřikla Julie. „Přestaň!“
Tyhle verše James kdysi sepsal pro školní besídku. Pořád si tu písničku rád zpíval; teď už ji všichni znali zpaměti. Julie ho postrčila ke kontejneru na odpadky, on ale zpíval dál; když to nepomohlo, chňapla po jeho pletené čepici a začala ho s ní mlátit po hlavě.
„Moje vlasy! Můj krásný účes na pohovor!“
Král James, pomyslel si Quentin. Le roi s’amuse. Král se baví.
„Nerad vás ruším,“ upozornil, „ale zbývají nám už jen dvě minuty.“
„Ach jémine, jémine,“ zašvitořila Julie. „Vévodkyně! Přijdeme dočista pozdě!“
Měl bych být šťastný, napadlo Quentina. Jsem mladý, zdravý, jsem naživu. Mám oba rodiče v celkem dobrém stavu – otce, redaktora lékařských učebnic, matku, reklamní ilustrátorku, která se marně snažila stát malířkou. Jsem příslušníkem solidního průměru střední třídy. Moje bodové hodnocení je o třídu vyšší, než si většina lidí dokáže představit.
A přesto všechno, když v černém kabátu a šedém obleku kráčel po Páté avenue v Brooklynu, Quentin věděl, že šťastný není. Ale proč by neměl? Snaživě dal dohromady potřebné složky štěstí. Provedl všechny nezbytné obřady, vyslovil patřičná slova, zapálil svíce, vykonal oběti. Ale štěstí se jako neposlušný duch odmítlo dostavit. Nevěděl, co by měl ještě udělat.
Šel za Jamesem a Julií, míjeli bary, prádelny, módní butiky, prodejny mobilních telefonů orámované neony, hospodu, kde staří lidé popíjeli už ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne, prošli kolem Síně válečných veteránů z hnědých cihel s plastovým zahradním nábytkem na chodníku. Všechno tohle ho jen utvrzovalo v přesvědčení, že jeho skutečný život, ten, který měl žít, byl zásahem nějaké vesmírné byrokracie nesprávně umístěn.
Odkloněn někam jinam, přidělen někomu jinému, a jemu přiklepli zrovna tuhle odfláknutou napodobeninu.
Možná se jeho opravdový život objeví v Princetonu. Zopakoval si v kapse svůj trik s niklákem.
„To si to děláš takhle cestou?“ zeptal se James. Quentin zčervenal.
„Nedělám si to.“
„Na tom není nic špatného.“ James ho plácl po rameni. „Aspoň si vyčistíš hlavu.“
Vítr profoukl tenkou látku Quentinova obleku, ale jemu se stejně nechtělo zapínat si kabát. Nechal chlad pronikat až na tělo. Nezáleželo na tom, stejně tady nebyl doopravdy.
Byl ve Filorii.
Pentalogie Christophera Plovera Do Filorie a dál vyšla v Anglii ve třicátých letech. Popisuje dobrodružství pěti sourozenců Chatwinových v kouzelné zemi, kterou objeví o prázdninách u svého výstředního strýce a tety. Vlastně ve skutečnosti nejde o prázdniny – jejich otec je po kolena v blátě a krvi v bitvě u Passchendaele a matku odvezli do nemocnice se záhadnou chorobou, jejíž podstata je patrně psychologická. A tak se děti musely rychle sbalit a odjet na venkov do bezpečí.
Ale všechny tyhle tragédie se odehrávají v pozadí. Hlavní příběh vypráví o tom, jak děti po tři roky vždy v létě opouštějí své základní školy a vracejí se na sever Anglie a pokaždé nacházejí cestu do tajného světa Filorie, kde prožívají dobrodružství, podnikají průzkumné cesty po kouzelné zemi a brání její mírumilovné obyvatele proti zlým silám, jež je ohrožují. Nejpodivnější a nejúpornější z nepřátel je zahalená postava, známá jako Budíčka, jejíž kouzlení hrozí zastavením samotného času, kdy by se celá Filorie zastavila v pět hodin jednoho obzvlášť bezútěšného, sychravého odpoledne v pozdním září.
Quentin, stejně jako většina dětí, četl knihy Filorie už na základní škole. Na rozdíl od ostatních – na rozdíl od Jamese a Julie – z toho ale nikdy zcela nevyrostl. Uchyloval se do nich ve chvílích, kdy nedokázal snést skutečný svět (Knihy Filorie pro něj představovaly současně útěchu, že hoJulie nemiluje, a pravděpodobnou příčinu, proč tomu tak je). A popravdě z nich skutečně byla silně cítit anglická školka a Quentin se v nitru styděl, když se dostal k částem s Přátelským Koněm, obrovským láskyplným koňským stvořením, které po nocích poklusává po Filorii na sametových kopytech a jehož hřbet je tak široký, že se na něm dá spát.
Jenomže Filorie v sobě měla něco ještě svůdnějšího a nebezpečnějšího, a toho se Quentin nedokázal vzdát. Tyhle knihy – obzvlášť první, Svět ve zdi – jako by byly o čtení samotném. Když nejstarší z Chatwinových dětí, zádumčivý Martin, otevře skříňku stojacích hodin v temné úzké chodbě strýčkova domu a proklouzne tudy do Filorie (Quentin si vždycky představoval, jak nemotorně odstrkuje kyvadlo jako čípek obřího hrdla), podobá se to otevření knihy, ale takové, která skutečně dokáže to, co knihy slibují, a nikdy úplně nesplní: vezme tě s sebou ven, doopravdy pryč odtud, kde jsi byl, na nějaké lepší místo.
Svět, který Martin objevil ve zdi strýčkova domu, je světem čarovného soumraku, krajinou černou a bílou a strohou jako tištěná stránka, s pichlavými strništi na polích a zvlněnými kopci, kde se kříží staré kamenné stěny. Ve Filorii je každý den v poledne zatmění a roční doby mohou trvat klidně celé století. Holé stromy škrábou o nebe. Bledě zelená moře šplouchají o úzké pláže z rozdrcených lastur. Ve Filorii na mnoha věcech záleží úplně jinak než v opravdovém světě. Když se ve Filorii něco stane, máte ty správné pocity. Štěstí je skutečné, je dosažitelné. Přijde, když zavoláte. Nebo ne, spíš vás nikdy neopustí.
Lev Grossman – Mágové
přeložila Jana Rečková
váz., 408 stran, 299 Kč
vydalo nakladatelství XYZ
