Literární matematika (a ještě něco navíc)

Nechme stranou vysokou matematiku; ta se dá – a zvlášť ve fantastice – vždycky nějak ošidit. Když přistálo na Měsíci první Apollo, obratem se objevily rozbory, uvádějící, že spousta jeho parametrů (velikost, váha, rychlost, doba letu atd.) se příliš neliší od příslušných cifer, uváděných Julesem Vernem ohledně obyvatelného dělového náboje v „Cestě na Měsíc“. A jak je to úžasné, že byl Verne tak pečlivý a nechal si odborníky spočítat, jaké údaje jsou pro podobný projekt potřeba… Fajn. Jenže on existuje další rozbor, mnohem jednodušší, dokazující, že když tentýž Verne v záchvatu megalomanie do Nautilu nacpal k rozlehlé strojovně a luxusní kapitánské kajutě taky salon s varhanami, pro dvacetičlennou posádku mu zbyl příďový kotec velikosti krabičky od sardinek. Neboť tady nešlo o složité výpočty, které by přenechal jiným, nýbrž o jednoduché sčítání – a v tom, jako správný literát, trapně selhal.

Je to tak, spousta spisovatelů neumí napočítat ani do deseti. Důkazy vidíme (a řekl bych, že v posledních asi patnácti letech stále častěji) všude kolem nás. Jen si vemte, kolik už se objevilo „trilogií“, zahrnujících kromě obvyklých tří dílů rovněž čtvrtý, pátý, šestý, a někdy i sedmý! Jistěže, občas to zaviní nakladatelé, kteří z těch či oněch důvodů rozdělí původní knihu do více svazků. Nicméně mnohem častěji ten efekt způsobují sami autoři, neschopní se dopočítat, že už ty tři slíbené knihy napsali…

Nebo jiný příklad, stařičký a stále oblíbený – Alexandre Dumas. Ano, tušíte správně, narážím na tu jednoduchou otázku: kolikže bylo „Tří mušketýrů“? (Až na to, že tohle je chyták. Kdo odpoví „čtyři“, odpoví špatně; d’Artagnan mušketýr nebyl. Tudíž jsou opravdu pouze tři.)

A pak je ještě jeden, podobný, byť ne tak známý: kolik bylo… Jenže tohle je můj oblíbený, a proto, dovolíte-li, proberu jej zevrubně.

*

Edgar Wallace, slovy Jaroslava Žáka „velkotovárník na hrůzostrašné detektivky“, napsal cyklus knih o spolku, nazývaném zprvu „Čtyři“ a posléze „Tři spravedliví“. Občas se v nich objeví motivy, které neváhám označit za sci-fi, a abyste se necítili ukřivděni, cože to sem tahám, kromě počítání „Spravedlivých“ vám je naservíruji také. Uvidíte, stojí za to.

První díl, nejznámější, nese název „Čtyři spravedliví“ (The Four Just Men, první vydání originálu 1905) a byla to kniha, která založila Wallacovu slávu. Titulní Čtyři spravedliví jsou mstitelé, trestající zločince, na něž z těch či oněch důvodů zákon nedosáhne – což v hlavním příběhu knihy vypadá tak, že vyhrožují smrtí britskému ministrovi, snažícímu se prosadit zákon, podle kterého by byli političtí exulanti vyhoštěni z Británie do rodných zemí (Spravedlivým jde hlavně o jednoho, který by tak byl vydán do rukou „zločinné španělské vlády“), a když dotyčný odmítne vydírání ustoupit, taky ho oddělají. To je prvý SF motiv: vražda je spáchána tak, že dotyčnému zavolají, a jakmile zvedne sluchátko, pustí mu do něj místo slabého telefonního proudu vysoké napětí. (V reálu by takový počin skončil roztavením tenkých telefonních drátů a mocným zkratem, ale ministrovi na opačném konci by se nejspíš naprosto nic nestalo.) Druhý, z kategorie polit-fiction, je to, že po oné vraždě britský parlament dotyčný zákon bez cavyků zruší…

Přičemž co se „Čtyř“ týče, zde v prvé knize je to těchto pět:

• George Manfred (hlavní stratég)
• Leon Gonsalez (odborník na Lombrosovu nauku o zločineckých typech; dokáže nejen podle fysiognomie určit, kdo jaké lumpárny páše, ale taky podle vylíčení činů nakreslit, jak dotyčný musel vypadat)
• Raymond Poiccart (chemik, tedy především pyrotechnik)
• Clarice Merel (v době děje již mrtvý, zastřelen před několika lety v Bordeaux)
• Miguel Thery (zločinec, kterého vzali do party jenom proto, že potřebovali elektrikáře; v závěru při páchání atentátu umírá vlastní chybou)

Druhým dílem je „Rada spravedlnosti“ (The Council of Justice, 1908), kde Spravedliví bojují proti velké mezinárodní anarchistické organisaci. Mimo jiné zde dojde k náletu na Londýn, při němž Manfred nasadí proti zepelínům cvičené sokoly s ocelovými ostruhami na nohou… (To už není ani SF, to je čirá fantasy. A taky to prozrazuje, že Wallace neměl o konstrukci zepelínů sebemenší ponětí). Dále se zde vyskytne pozoruhodná chemická látka „podkysličník AuO2“ (nebo AuO3, v knize je to pokaždé jinak), jež zpracována „žíravým čpavkem“ dá „třaskavé zlato“; nakolik je tohle sci-fi, to nechť posoudí ten, kdo rozumí chemii víc než já. Zajímavé rovněž je, že Gonsalez tentokrát ani jednou nepředvede svoji znalost lotrovských typů, navrch Manfred na jednom místě dokonce prohlašuje učení o proměřování hlav za zastaralé… A co víc, Spravedliví tentokrát se španělskou vládou těsně spolupracují, neboť čtvrtým členem (tedy šestým v seznamu) se dočasně stal:

• Carlos Ferdinand Bourbon, princ z Escurialu a vévoda Sedmihradský (v jiné knize zmíněn coby „kníže Asturský“; historicky fiktivní následník španělského trůnu, v lecčem však vylíčený podle skutečného krále Alfonse XIII.)

Třetí díl, „Spravedliví muži z Cordovy“ (The Just Men of Cordova, 1917). Spravedliví už nezabíjejí na potkání a místo toho vysoce komplikovaným způsobem čelí velmi prostému zločineckému spiknutí… (Na druhou stranu, kdyby plukovníka Blacka zastřelili hned na začátku, nebylo by o čem číst.)

Posledním, opět dočasným členem Čtyř se tu stává:

• lord Verlond (popudlivý starší pán, dobrý zjevně pouze k tomu, aby se nechal ve finální bitce postřelit)

Takže Čtyř spravedlivých bylo sedm; tím to však nekončí. Ve čtvrtém dílu – „Muž nad zákon (Zákon Čtyř spravedlivých)“ (The Law of Four Just Men, 1921) – vystupují pouze dva: Poiccart je na odpočinku a pěstuje ve Španělsku cibuli. Manfred a Gonsalez pod jmény „zahraničních kriminologů“ řeší na anglické půdě v deseti povídkách detektivní případy; občas s tím, že pachatele předají do rukou policie, jindy zabijí a někdy třeba jen zbičují, přičemž Gonsalez opět pilně využívá své znalosti zločinecké fysiognomie… Jedna povídka stojí za citaci: Starý vědec má ve zvyku si na konci práce dát v laboratoři sklenku likéru a jeho asistent ho zavraždí tak, že mu a) rozbije brýle, aby nepoznal záměnu, b) přesvědčí jej, aby si oblékl tlusté vlněné rukavice, a c) podstrčí mu panáka „tekutého vzduchu“, tedy vzduchu ochlazeného na minus dvě stě sedmdesát stupňů. Tohle, domnívám se, je nápad hodný samotného Asimova (včetně oné krkolomnosti).

Podle vnitřní chronologie pátý díl, „Detektivní ústav Tří spravedlivých“ (Again The Three Just Men, 1929), vyšel jako poslední. Opět povídky, tentokrát třináct kousků. Poté, co byli Spravedliví za zásluhy z Velké války britskou vládou omilostněni, již nezabíjejí, nýbrž žijí v Londýně pod pravými jmény a podnikají v oboru detektivním… Včetně navrátivšího se Poiccarta; jsou tedy opravdu tři.

Stejnou výchozí situaci má i svazek šestý, „V hadím objetí (Tři spravedliví)“ (The Three Just Men, 1926). Opět román, opět komplikovaný postup proti zločincům, jejichž identitu, motiv i vražednou metodu Spravedliví od samého začátku znají; ona metoda pak znovu patří čistě do hájemství SF. Oběti jsou nacházeny otráveny hadím jedem, s nepatrnými stopami po uštknutí, ale hada nikdy nikdo neviděl. Navíc se k nim nikdo ani těsně nepřiblížil… Vrah stojí několik metrů daleko, nenápadný chodec s nezapálenou cigaretou ve špičce. Špička slouží coby foukačka, falešná cigareta je tepelně isolované pouzdro, obsahující dvě malé jehličky ze zmrzlého jedu; ty se při vyfouknutí zabodnou do kůže, tělesným teplem roztají a zasažený během několika vteřin zemře. Geniální, pravím, padouši totiž zdárně vyřešili hned tři obrovské problémy. Za prvé umíchali jed, zabíjející několikanásobně rychleji než ty přírodní. Za druhé se jim podařilo na kapalině mražené ve formičce vytvořit jehlově ostrý hrot. A do třetice ta falešná cigareta. Nejen s tehdejšími, ale ani s dnešními technologiemi a materiály si nedovedu představit, jak by se potřebná isolace nacpala do tak malého předmětu. A jak by fungovala, když kvůli zamýšlenému použití musí jít o na obou koncích otevřenou trubici…

No a pak se divte, že mám tak rád staré škváry. Tohle už dneska nenajdete ani v bondovkách.