Tak tuhle pohádku byste na Disneye netypovali. Už z plakátů na vás vyloženě „čumí“ příšerka, kterou jakoby si Disneyova studia vypůjčila z Pokémonů. Takže revoluce u největšího výrobce animovaných filmů? Do jisté míry ano, ale i tak je to tradiční Disney. Nikoliv kulisami a příběhem, ale vyzněním.
Genetický experiment
I do pohádek se už začínají dostávat genetické experimenty. Výsledkem jednoho takového je podivná mimozemská příšerka, která má ve svém genetickém kódu naprogramovanou neustálou chuť něco ničit a devastovat. Takže je jasné, že nejvyšší soud Galaktické federace tenhle nechutný experiment odsoudí z záhubě. To si však potvůrka nenechá líbit a zdrhne. Její kroky, lépe řečeno let, nemůže mířit nikam jinam, než na naši matičku Zemi. Konkrétně na Havajské ostrovy, kde bydlí malá holčička jménem Lilo.
S Lilou se její spolužačky nebaví a mnozí si o ní myslí, že je hloupá a ztřeštěná. My však víme, že je všechno možné, jenom ne hloupá. Je tak trochu podivín a baví se na svůj věk nepříliš obvyklými činnostmi (třeba amatérské praktiky woodoo). Žije pouze se svou starší sestrou, se kterou se sice mají rády, ale často se hádají a znepříjemňují si tak svůj nelehký úděl života bez rodičů. A právě do téhle neúplné rodinky se ono příšerné monstrum z vesmíru dostane. Lila si ho totiž pořídí v domnění, že jde o podivného pejska, a dá mu jméno Stitch.
Nebojte děti, je to pohádka
Co se dá očekávat od této zápletky, když je v pohádce? Samozřejmě se Stitch vydá na tu správnou cestu. Pod vlivem holčičky poznává, že ničení věcí je špatné a že také potřebuje někoho blízkého. Už od prvních scén s Lilou je nám předkládána svatá pravda, že rodina je pro každého jedince důležitá. A poté se k tomu přidává i postupný vývoj Stitche, který ke stejné pravdě nakonec také dospěje a protože jsme v pohádce, nakonec dopadne všechno dobře. A tak u Stitche, řečeno odborným jazykem, dojde k silné převaze fenotypu nad genotypem, když se z demoličního pruďase přerodí v sice trochu hyperaktivního, ale věrného společníka Lily. Ti z vás, kteří by místo toho raději uvítali například Stitchův brutální masakr své adoptivní lidské skoro-rodiny, poté Havaje a nakonec celé Země, ať na tento film opravdu nechodí. Hrozí unudění xmrti. Sice se Stitche snaží zneškodnit vyslanci Galaktického senátu poněkud nevybíravým způsobem, ale jejich role je jen vedlejší, aby ještě více zdůrazňovala, jaké je to nikoho nemít a jak je potřebné si najít někoho, kdo vás má rád.
Pohádka pro všechny
Lilo a Stitch je zábava jak pro nejmenší děti, tak pro jejich rodiče. A právě proto se střídají zdlouhavé pasáže například s písničkou o lásce a o tom, jaké je to mít někoho rád, které jsou určeny zvláště nejmenším dětem, s převažujícími ztřeštěnými groteskními gagy pro trochu starší, doplněné poněkud drsným humorem spíše pro puberťáky („Tuhle panenku jsem si udělala sama. Já vím, že má moc velkou hlavičku a tak jsem si řekla, že jí jako nějaký brouk nakladl vajíčka do hlavy a ona teď už jenom čeká, kdy umře“), vtípky a parodiemi pro dospělé, které zvláště nejmenší děti nemohou být sto pochopit.
Výtvarná stránka je v běžném standartu klasických disneyovek. Žádný Shrek, z kterého kouká počítač na první mrknutí. Atmosféře pomáhá i pěkná stylizace ostrovních obyvatel, různorodost mimozemšťanů a v nepolední řadě Stitchův pohyb a mimika, na které se animátoři opravdu vyřádili. Vykreslit všechny emoce na hlavičce, která vypadá jako půl roku zapomenutá halloweenská dýně, asi žádná prča není.
Když jsem na film vyrážel do kina, opravdu jsem nevěděl, co od něho mám očekávat. Nakonec mě tahle disneyovka novodobého střihu docela mile překvapila. Ač ji doporučím spíše dětem v doprovodu rodičů, bez úhony ji mohou sledovat i zkouření teenageři. Je to příjemná zábava s roztomilými ničemy a morálním poučením. Prostě pohodová pohádka.
