Krvavá hostina II & III

První snímek, točený spíše jako nezávislý projekt, předčil všechna očekávání. Klaustrofobické béčko, kterému se podařilo přenést na obrazovky zběsilé tempo, morbidní hlášky a nefalšovanou zábavu. Po vypečeném úvodním snímku, který stlačil příběh na nezbytné minimum a spíše připomínal adrenalinovou jízdu na horské dráze, se Gulager vrací pod producentskými křídly Boba Weinsteina.

V pilotním filmu si tvůrci stanovili intence, uvnitř kterých se pohybovali. Tím vznikla jakási pojistka umožňující balancovat na hranici zábavného béčka, parodie, sebeparodie a ještě zůstalo nějaké místo pro absurditky (celkem šokující face-fuck a několik bolestivých praktik, ve kterých figurovaly nejcitlivější části lidského těla). Jenže režisérovi se při pokračování megalomansky zvětšily koule a chtěl divákům ukázat, zač je toho loket.

Zatímco první z trojice více inklinoval k hororům, jak současným, tak i ke klasice, v pokračováních se hranice radikálně posouvají. Co si budeme nalhávat, žádné hranice neexistují. Sloppy Seconds a Happy Finish ale můžeme zaškatulkovat k populárnímu žánru exploitation a téměř všem jeho subžánrům. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se vyprofiloval proud exploitation s dvěma výraznými prvky – sexem a explicitním násilím. Tvůrci se snažili nalákat diváky na hrůzostrašné věci, ale nakonec vše, co uviděli, bylo klubko umělých střev a několik ňader. Mezi známějšími exploitation snímky je například Last House on the Left,I Spit on Your Grave nebo cyberpunkový Tetsuo: Iron Man. Explicitnost a snaha šokovat jsou poznávacími znameními.

A tohle heslo si Gulager pověsil nad postel, aby se ho nezapomněl držet. Příběh prakticky pokračuje přesně tam, kde jednička skončila. Jestli tedy chcete nazvat příběhem náhle se objevivší humanoidní příšery a snahu několik přeživších zachránit si život. Devízou jedničky bylo chytré, svěží a vtipné představení postav, které se budou snažit si uchovat všechny vnitřní orgány a příčetnost až do konce filmu. K radosti fanoušků se objeví i ve dvojce a trojce. Jenže tohle je jediný světlý okamžik, od tohohle místa budou kvality jenom klesat. Diváci budou trýzněni rychlostí děje porovnatelnou s důchodcovskou štafetou. Vynikající klaustrofobní atmosféra je poslána tam, kde slunce příliš často nesvítí, jelikož zápas o životy bandy idiotů se odehrává v otevřeném prostoru provinčního městečka a za bílého dne s azurově modrou oblohou.

Po popravě všech pozitiv je připraven exkurz do Gulagerova muzea úchylnosti. Kvalita byla nahrazena egoistickou exhibicí estetiky hnusu. Přirozeně, něco se objevilo i v jedničce, jenže v rozumné míře. V dvojce jsou všechny výměšky tělních tekutin, většina v jedné samoúčelné scéně pitvání. Přirozeně to je jenom začátek, objeví se všechny druhy dostupných hnusů, počínaje detaily explicitního násilí (mnoho střev), přes otevřené rány, hektolitry krve, zaživa rozleptávanou stařenku až po exkrementaci lidské hlavy.

Režisér se snaží kombinovat různé druhy podžánrů výše zmíněného proudu exploitaiton, tzv. Bikers films (kultovní Easy Riders ve feministickém podání), Shock exploitation (lidská hlava výše), Sex exploitation (monstrum nechutně znásilňující nevinnou kočku), Cannibal films (požírání je všedním jevem), Zombie films (zombie jsou prozíravě nahrazeny ještěřími příšerami), Splatter (nezbytnost a samozřejmost), Mexploitation (liliputánští mexičtí wrestlingoví sourozenci)… Z tohohle koktejlu se diváci pozvrací. Snímek dokoukají jenom otrlí, aby se přesvědčili, co všechno se tvůrcům podařilo narvat do téhle nehoráznosti.
Poslední část je mamutí sebeparodie, kde se objeví gigantický robot a potulný mexický zpěvák shrne příběh všech tří filmů do několika málo slok. Tohle není dobrá volba ani na zhulenecké mejdany. Když se chce někdo dozvědět, jak by vypadal film skládající se ze samých WTF momentů, tohle je odpověď. Ale varuji vás, budete nemile překvapeni.

15%