Poslední KOČAS je tak rozmanitý, že rozmanitější snad ani být nemůže. Je to navíc pěkný bumbrlíček, takže kdo má rád povídky, tady si jich užije dosyta. A zároveň dostane příležitost posoudit, zda měly spatřit světlo světa, nebo je naopak dobře, že je porotci CKČ nevybrali…
Jistě se nejeden z mladších fanoušků a čtenářů fantastiky zamýšlel nad tím, proč nese sborník KOČAS tak zvláštní název. Je to totiž zkratka z KOlejního ČASopisu, který v dřevních dobách hlubokého socialismu vycházel pod hlavičkou Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích. Jedině tak, ukrytý ve stínu všemocného Socialistického svazu mládeže měl šanci aspoň na nějakou existenci. Ano, ovšem, mohla jsem vás nechat hádat, nebo si vymyslet, že ve skutečnosti to byl KOoptovaný ČAS, nebo KOČičí hlASatel, nakonec, fantazii se meze nekladou. Ale zpátky. Když už jsem tedy vyzradila, že to byl původně KOlejní ČASopis, asi si umíte představit, jak vznikal a za jakých podmínek asi vycházel. Ne vždy vypadal stejně (podle toho, jak se zrovna podařilo sehnat papír nebo cyklostyl) a úplně dnešní podobu sborníku nepřipomínal. Jedno z jeho mimořádných čísel pak vycházelo vždy u příležitosti Parconu (to byl tehdy náš nejvýznamnější con a conal se překvapivě v Pardubicích) a logicky byl naditý povídkami, obvykle těmi úspěšnými z Ceny Karla Čapka, i když ne nezbytně. Jenže zvyk je železná košile a oboje události se v paměti zafixovaly právě ve vztahu k CKČ.
Mlok, KOČAS a ti další
To, že jsou Pardubice mekkou české fantastiky, je už teď asi zřejmé, a že KOČAS byl původně předchůdcem dnešního Mloka asi také. Tradiční název KOČAS se tak na čas vytratil, dokud administraci CKČ nevzala do rukou Jiřina Vorlová. Ta vdechla starému KOlejnímu ČASopisu nový život. Tradiční název zůstal, účel se ovšem změnil. Už neobsahuje povídky vítězné, ale ty, které se umístily na nižších příčkách, a přesto by bylo škoda, kdyby skončily někde ve skartovači, v lepším případě zapadaly archivním prachem. Jiřina Vorlová si možná často stěžuje na svůj zrak, ale velmi dobře rozpozná publikovatelné povídky a nadějné autory.
Nenechme se však zmást důkazy – ke KOČASu je nutné přistupovat jako ke každé jiné antologii povídek, která odráží literární vkus osoby (osob), které ji sestavila/ly. Přesně takové zrcadlo nastavovaly ve zlatých dobách reprezentativní antologie Jirešovy, retrospektivní antologie Adamovičovy, později i tarotové antologie Lehkého fantazijna nebo nejnovější stinné počiny editorské dvojice Kotleta-Hokr (a mnoho dalších, které tu není prostor vyjmenovat). Je v tom kus zodpovědnosti vybrat to dobré, to s přesahem a s potenciálem, posunout náš fantastický vkus zas o kus dál. Nikdo z editorů přitom nedokáže odhlédnout od osobních preferencí, prostě nikdo nedá do vlastní antologie povídku, která se mu nelíbí, nebo spadá do žánru, kterému nehoví. Ono to dá dost úsilí udělat ze skrumáže různorodých textů nějaký smysluplný celek. Vydávané KOČASy se vykazují stabilně velmi dobrou úrovní, částečně za to může také stabilní základna „oblíbenců“, kteří se ve sbornících objevují opakovaně. Poslední KOČAS je však v tomto ohledu výjimečný. Přináší totiž vedle stálic fantastického nebe i novou krev. Není také divu, když se tu bavíme o téměř 20 povídkách na více než 450 stranách. Uf! Je to tedy pořádný špalek a přečíst ho dalo docela zabrat, aby na konci nezůstal v hlavě jenom guláš.
Kdo dal hlavu na špalek?
Je na jednu stranu potěšující, že ještě slušný počet lidí umí psát a používat český jazyk jinak než na vyťukání SMS (a navíc se objevují stále noví), na druhou nelze popírat fakt, že najít nějaké neobehrané téma je cíl ne vzdálený mission impossible (i když ve stejnojmenném filmu/seriálu se jim to nakonec vždycky povede). Způsob, jakým se pak snaží autorky a autoři náměty ozvláštnit, vede k celé plejádě bizarních nápadů. Takže se pak staneme svědky toho, jak farář z 18. století nahání mimozemšťany a třese se strachy před inkvizicí (Přitáhli to z lesa), spermie vyrážejí do akce na sofistikovaných pohonných jednotkách (Zakladatel) a za svobodu divokých šelem v ZOO horuje umělá inteligence, nesoucí vtipné označení D.Arwin (Ohrožený druh).
Když už někdo zabrousí do minulosti, tak jen do té nedávné, frčí hlavně doba komunistické totality, kam se můžeme vydat ať už prostřednictvím detektivního příběhu o ztracených kopečkářích (Hostitel), nebo panelákové humoresky (Máry). Druhý tematický vrchol představují otázky duchovního charakteru, zkoumající sílu Boží lásky, která pohne i obří sochou svatého Jeremiáše (Malostranská příhoda), nebo trpělivost průvodců z „onoho světa“, kteří vrací život znovuzrozeným a už podeváté vysvětlují zmateným jedincům totéž, takže se vyhořelému Emettovi ani nelze divit, že už toho má plné zuby (Centrála).
Najdeme tu i povídky s čarodějkami v hlavní roli, jejichž úsilím je především boj s důsledky magických průsaků do světa normálních lidí a nastolení ztracené rovnováhy, což někdy jde, ale promrhá se zbytečně spousta životů (Pro lepší svět) a jindy ne a hrdinka zůstane navždy vázaná dluhem (A nezapomeň…). Že to bez oběti nejde, to asi není žádný velký objev. U některých povídek se tak dala vysledovat určitá předvídatelnost (Bestie), někdy daná prostě zvoleným žánrem YAF, z jehož rámce se uhýbá jen velmi těžko (Sběratelé snů).
Ani pokus vytěžit kouzlo z archetypálního jádra Erbenovy kytice nedopadl nejlépe (Učedník) a překombinovaná dějová linie nemusí vždy znamenat plus – minimálně u nepozorných porotců ne (Císařský prsten), jindy by zase námět zasloužil rozpracovat, klidně na román ve stylu Josého Samaraga (Krajina věčného ticha). Jistě, v KOČASu nejde o povídky dokonalé, ale o ty, které se mohou stát nějak inspirativní. Vydání povídky v tištěném sborníku představuje pro mnohé začínající literátky a literáty odrazový můstek, povzbuzení do další tvorby, a tuto roli KOČAS jistě plní na jedničku. Špalek tu máme, ale není důvod k žádným popravám.
Zabere pár facek, taneček v lese nebo kotel čaje?
Za vrchol celého sborníku já osobně považuji vojenské postapo Včely Michaely Merglové, byť by člověk nejraději hlavní hrdince za její naivitu nafackoval (trochu mě ovšem zaskočilo, že v budoucnosti místo toaleťáku nepoužívají tři malé mušličky). O tom, že mistrovství mikropovídky ještě nevyhynulo, vás přesvědčí Anděl smrti Kateřiny Vágnerové. Skvěle se budete bavit také u Červené bludičky Vladimíra Němce, který v žádném případě nepodceňuje sílu tzv. sociálních sítí a úsměvnou formou poukazuje na známý fakt, že není zpráva jako zpráva a co je pro jednoho legrace, může být pro druhého povel ke zničujícímu útoku.
Pořádně jedovatou náložku z žánru real prediction pak vmete všem ochráncům lidských práv zvířat do tváře Jiří Novotný v povídce I pejsci mají svá práva. Udělal mi tím velkou radost, stejně jako Linda Sigmundová v Cestě víl, v níž se magie ukazuje i jako možný nástroj řešení sociálních problémů, na něž je zatím sociální práce krátká nebo není dostatečně efektivní (už jsme tu měli pohlavní zneužívání mladistvých v povídce Jak mizí víly Anny Šochové, domácí násilí u Dagmar Lachmanové, jejíž hrdinka se ocitla V pasti, stejné téma podané znovu v hororovém kabátě Svatopluka Doseděla pod nevinným názvem Žena s pastelkami, a tentokrát se mrkneme do azyláku, kde se mladistvá Romka ne/snaží vychovávat dítě s downovým syndromem). Hlasy, že tato témata do fantastiky vůbec nepatří, už tím zřejmě definitivně umlkly.
Závěrem bych chtěla ještě zcela nesmyslně prohlásit, že pití černého čaje jako energetického nápoje se všeobecně přeceňuje. Samozřejmě, je-li v něm dostatečný počet kostek cukru, mohlo by to zafungovat, asi tak jako Red bull nebo Coca cola. O účincích na zuby pro tuto chvíli pomlčíme. Každopádně velký přísun tekutin dobře propláchne ledviny, bohužel vědma neustále běhající na WC jaksi postrádá kouzlo, a tak chápu, že se o tom nepíše. (Kdo chce celé téhle poznámce přijít na kloub, musí si přečíst Mloka. Nakonec, jsou oba ze stejné rodiny a jeden je bez druhého jako duše bez těla).
Naše touha po světě, který vypadá jako dobré místo k životu, neumírá, jen ten svět už dávno zmizel a má tendenci se projevovat – vyjádřeno slovy proslulého filmového antihrdiny, co měl podle jména povstat z popela, ale ve skutečnosti to bylo z ledu – jako svoje vlastní zkurvená karikatura. Takže, pište, milí bardi, třeba jednou nedostanete za ty nehumanistické pamflety lejzrovým paprskem do hlavy. Mimochodem, co jsem psala o vkusu editorů, platí i na vkus redaktorů a recenzentů. Takže i tento článek odráží osobní preference pisatelky a pokud někdo vyhodnotí povídky jinak, může nesouhlasit, příp. o tom můžeme diskutovat, ale to je asi tak všechno, co se dá v tomto případě dělat.
Procentuální hodnocení: 60%
Jiřina Vorlová (ed.): KOČAS 2019 – sborník sci-fi&fantasy povídek
Vydal: Nová vlna, 2019
Obálka: Miroslav Dvořák
Počet stran: 464 stran
Cena: 366 Kč
