Kniha vs. film – Atlas mraků

Duše je nesmrtelná. Jsme navěky spojeni se všemi svými předchozími i budoucími já. Činy jednotlivce mají smysl a sílu rezonovat napříč časem. Takové je ústřední a spojující téma příběhů knihy v Irsku žijícího Angličana Davida Mitchella. A nejinak také snímku Andyho a Lany Wachowských, kteří ji za pomoci svého přítele Toma Tykwera zfilmovali.

Obě díla jsou rozdělena do šesti samostatných linií, prohnutých v arku času – začínají v minulosti, vrcholí v daleké budoucnosti a znovu se do minulosti vrací. Poměrně chaotické přepínání mezi linkami ve filmu je v knize elegantnější – každý příběh, kromě post-apokalyptického na špici, je totiž rozdělen ve dví. A každý, vzdáleně tak upomínaje třeba na Simmonsův Hyperion, ač jeho komplexity nedosahuje, je psán jiným jazykem a stylem, odrážeje svého hlavního protagonistu, jeho dobu a náhled.

První v pořadí je záznam zaoceánské plavby v Tichomořském deníku Adama Ewinga, jehož formu čtenář zajisté uhodne. Naivní právník, notář a hypochondr vracející se z Chatmanových ostrovů poblíž Nového Zélandu zpět do San Franciska za svou ženou při procházce po plantáži náhodou zkříží zrak s pohledem bičovaného Moriorského otroka, jehož později nalezne ukrytého ve své kajutě jako černého pasažéra. Ewing projeví lidskost, když mu zachrání život před hozením přes palubu, díky čemuž posléze sám jen tak tak unikne ze spárů zákeřné choroby a ještě zákeřnějšího psychopata.

Dopisy ze Zedelghemu mapují korespondenci mladého dandyho a začínajícího skladatele Roberta Frobishera jeho milenci Rufusi Sixsmithovi v éře mezi světovými válkami. Frobisher v nich průběžně líčí svůj odjezd z Oxfordu do Belgie a hledaní kdysi slavného skladatele Vyvyana Ayrse, u něhož se chce stát partiturním zapisovatelem a přitom nasát něco z velikánova umu a kdysi blyštivé slávy. Mimo avantýry se skladatelovou mladší ženou a mládencova vzplanutí pro jeho dcera Evu také objevujeme, odkud se vzalo jméno celého díla. Atlas mraků je sextet, který se stane Frobisherovým životním dílem.

V Poločasech rozpadu – První záhadě Luisy Reyové se mladá novinářka hledající svůj první sólokapr setká s již zestárlým Rufusem Sixsmithem a nahlédne do podivných událostí kolem stavby reaktoru Hydra jaderné elektrárny na ostrově Swannekke, kvůli čemuž zjistí, jak může být investigativní žurnalistika zdraví škodlivá. Tato má podobu šestákové detektivky, jaké vycházely v paperbacích v sedmdesátých letech.

Příběhem ze současnosti jsou Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe, a jako jediný je vyloženě humoristický. Utrpení postaršího anglického vydavatele, který vydělá majlant na knize, jejíž autor na předváděcím galavečírku ve svérázném, ale účinném marketingovém gestu vyhodí hlavního kritika z okna ve dvanáctém patře, započne ve chvíli, kdy se pro svůj podíl na zisku u něj v kanceláři zastaví spisovatelovi kumpáni. Cavendish ufrnkne na venkov, kde se na radu svého bratra ukryje v rezidenci Aurora House, z níž se ovšem, protože bratříček má fištróna a smysl pro humor, vyklube pečovatelský dům. A Cavendish je rázem uvězněn v noční můře plné důchodcovských zombií a führera v podobě sestry Noakesové.

V Orison Sonmi~451 je příběh klonované jídlonošky vyprávěn formou záznamu její poslední zpovědi před smrtí Archiváři Svornosti a nese se v Orwellovském duchu nikoliv socialistické, ale korporativistické antiutopie. Podřadnou práci zde vykonávají speciálně geneticky šlechtěné klony, které jsou formou psychofarmak podávaných jim v potravě, udržovány v nevědomosti a podřízenosti, a kterými svobodní, čistokrevní občané, nazývaní Konzumenti, zcela pohrdají. Dokud se u jednoho z nich, jídlonošky typu Sonmi, nevyskytne anomálie ve formě svobodné vůle, která se ukáže být experimentem radikální skupiny protirežimních vzbouřenců. Obzvláště zábavná je forma, jakou Mitchell zdůrazňuje hegemonii megakorporací – některá běžná slova byla jednoduše nahrazena názvy společností – rolex pro hodinky, nike pro boty nebo sony pro elektroniku.

Poslední povídka knihy na vrcholku časového oblouku Jak to bylo u Slooshova brodu a co se pak seběhlo je vyprávěním mladého divocha Zachryho, žijícího na Havaji po katastrofickém Pádu, při němž zahynula většina civilizace. Poslední zbytky technologií znalého lidstva, Osvícení, ostrov čas od času navštěvují kvůli směnnému obchodu s místními. Vedle mírumilovného lidu z údolí, který vyznává primitivní víru v princip dobra, ztělesněný svatou Sonmi, a zla, v podobě stylizovaného ďábla našeptavače, jemuž se říká Starý Georgie, zde žije ještě vzrůstající populace násilnického a otrokářského kmene Kónů, kteří mají ve zvyku napadat a likvidovat ostatní osady. Zachry, který je přirozeně nedůvěřivý ke všemu cizímu, včetně Osvícených, se v průběhu děje nedobrovolně ocitne v pozici hostitele Osvícené Meronym, která na ostrov přijela dělat jakýsi výzkum o jeho lidu. V rámci něj se potřebuje dostat na vrchol Mauna Kea, kde ovšem podle pověstí místních sídlí Starý Georgie.

Zatímco kniha základní myšlenku všeobjímající provázanosti dává najevo prostřednictvím odkazů skrze jednotlivé linie – Frobisher nalezne v Zedelghemské knihovně Ewingův deník, Luise Reyové se dostane do rukou korespondence Frobishera a Sixsmitha, Cavendish čte dramatizaci novinářčina příběhu, kterou mu kdosi poslal, Somni sleduje zfilmovaný příběh Hrůzostrašných muk Timothyho Cavendishe a Zachry a ostrované uctívají Sonmi jako božstvo – film jde ještě o něco dál.

Tým herců se totiž střídá napříč všemi příběhy a každý se objeví alespoň ve třech různých polohách. Nejzábavnější je bezpochyby Hugo Weaving, který si střihl vraha, maskulinní kozatou ošetřovatelku Noakesovou a ďábla Starého Georgieho. Nakonec ale rozhodně není jediný, kdo změnil v průběhu filmu pohlaví (u Bena Wishawa se čeká, kdy to bude oficiální), a o titul nejpodivnější transformace soutěží s Hughem Grantem, který v Zachryho příběhu ztvárnil náčelníka lidojedských Kónů. Překvapí i jindy toporný Tom Hanks, který jednou za čas ukazuje, že má v zásobě trochu více, než jeden beránkovský pohled.

Nedá se říci, že by některý příběh byl změněn nejpodstatněji – upraveny pro filmovou stopáž a způsob vyprávění byly všechny, takže jsou daleko explicitnější. Nejmarkantnější je to u pozměněných konců – poselství zůstává stejné, ale děj je jiný. Mnohdy dalece optimističtější, než knižní předloha (Zachryho linka, kde je u Mitchella i nějaké to znásilnění do ánu), s akcentovanější katarzí a potrestáním padoucha (u Adama Ewinga, v knize žádné neexistuje), nebo byl pro účely plátna ořezán a simplifikován (Sonmiina budoucnost, která je obrána na dřeň a postrádá údernost knižní pointy, která je tak Orwellovská, jak jen může být). Změny však nemají za následek zhloupnutí filmu, jsou možná dokonce vítané. Ne proto, že by vylepšovaly látku, ale proto, že kniha se díky nim může vůči snímku lépe vymezit a neztratit kouzlo ani schopnost překvapení, ačkoliv jste v kině již byli.

Výsledek? Poddejmež se hrabivosti. Každé médium má něco do sebe, každé zvýrazňuje jiné prvky. Neo Soul a post-apo Havaj se vyplatí vidět na velkém plátně, ale Cavendishovy postřehy nebo Frobisherovu hudební posedlost je k totálnímu docenění prostě nutno přečíst. Mitchellův komplexní narcisismus, v němž nenechá čtenáře na pochybách, že asi vážně dokáže napsat cokoliv, a pravděpodobně nejdražší nezávislý snímek všech dob spolu rezonují perfektně a harmonicky. Škoda jenom toho kasovního propadáku.