Když vám v krvi koluje uhlí

Se čtveřicí autorů se můžete vydat do Karbonového města v různých dějinných etapách – od dob dřevních, kdy po ulici pobíhali elfové, až k dnešní moderní době. Za metonymickým označením se samozřejmě skrývá Ostrava, jelikož „karbonový“ neodkazuje ke karbonu, tedy ne k tomu geologickému útvaru prvohor, ale k latinskému „carbo“, což znamená uhlí. Ostrava je dějištěm všech příběhů a z Ostravy také všichni autoři pochází. Sáhli k nejrůznějším žánrům, od fantasy přes detektivku až k cestování časem a alternativním vesmírům. A opravdu překvapili. Sbírka má totiž nejen myšlenku, ale i ucelenou kompozici. Podává další důkaz o tom, že i v malé knížce lze předvést velké umění.

 

Karbonová detektivní ústředna pátrá

Sbírku otevírá Eva Juřenová, která dosud psala do šuplíku a toto je její prvotina. Jak se ale říká, že dobré víno musí pomalu zrát v sudu, tady je to podobné. Je sice riziko vsadit na nevypsanou autorku, ale v tomto případě se to rozhodně vyplatilo. Detektiv Carib, oplývající magickými schopnostmi, ale maličko lenivý, a jeho nová kolegyně, do všeho nadšená elfka Strylla, si od počátků získají čtenářské sympatie. Pátrání po zmizelých ženách je sice poněkud naivní a zdlouhavé, aniž by přineslo výsledky, ale můžete se aspoň v mezidobí bavit tím, jak to mezi hlavními protagonisty jiskří.

Ve vyprávění pak pokračuje Roman Bílek, který nás přenese do doby Rakousko-Uherska a počátků průmyslové revoluce, jež změnila i tvář Ostravy (pardon, Karbonového města). Romana Bílka zřejmě není potřeba sáhodlouze představovat, léta publikoval v XB-1, vydal několik hororových povídek v antologiích, věnuje se komiksům a vydává fanzin BubbleGun. Příběh je také napsán zručně a troufala bych si prohlásit, že je za ním i pár hodin studia v archivech. Mladá novinářka se tu s vervou sobě vlastní pouští do investigativní práce, aby přišla na kloub záhadě, jež se odehrává za zdmi přísně střežené Rudolfovy huti. I tady se dočkáme dvojice, když Divana uzavře dohodu o spolupráci s místním králem podsvětí, starožitníkem Hugem, který navíc dokáže nahlížet do mysli mrtvých. Také se rád oddává sexu s liliputkou, ale přišlo mi to tam víc na efekt, než že by to nějak sloužilo příběhu samotnému. Maskované pátrání postupně odhaluje nejen bezpáteřní povahu současné majitelky huti Beatrice Anselmové, ale i ubohé pracovní podmínky dělníků. Jakmile je dvojice vyzvědačů odhalena, přichází tvrdý trest.

Na kolegu navazuje Eva Lesser, kterou možná mnozí také znáte. Publikuje hlavně na vlastním webu, ale účastní se i literárních soutěží, má vydaný e-book, miluje fantasy a cosplay, dokonce si zkusila i práci scénaristky pro finalistku Superstar. A když jí zbyde čas, věnuje se malování miniatur. Ve sbírce má na svědomí nejen příběh třetí, ale také i pátý, závěrečný, ale k tomu se ještě dostaneme. Po výletu do historie si odskočíme na druhou stranu časové linie a rovnou vpadneme do jakéhosi postapa, v němž existují dvě města – Karbonové a Adamasové, tvořící dvě zrcadlové reality, mezi nimiž je možné za určitých okolností procházet. Odhodlá se k tomu velitelka pořádkových sil a princezna Jasna II. Gromejská v jedné osobě poté, co se v „čistém“ Adamasově městě na nebesích začne stále více vyskytovat „havěť“, neboli mutanti se zvířecími rysy. Vyhledá za tímto účelem Mylvika Bumnizola, kterému nikdo neřekne jinak než Lazar, o němž je přesvědčená, že má potřebné znalosti k průchodu do druhého, pozemního světa. Pravda o válce rodů a původu toxického zamoření se jí ale moc líbit nebude a její oddaný fanatismus nebeskému městu dostane pořádné trhliny. Příběhu nechybí nápad a bohatá fantazie – všichni ti slepičané, husané, lesani, koněvané a kunčičané mají i přes odpudivý zevnějšek vážně šmrnc. A díky tomu známe etymologii označení městských částí jako Kuří rynek, Husův sad, Bělský les, Koněvov či Kunčičky! Některé věci si však autorka opravdu hodně zjednodušuje, například průchod mezi světy – podobou upomínající jezero – se objevil tak nějak sám od sebe a otvírá se vroucným přáním – ale musí se to umět! Holt je Mylvik také mutant, i když to není vidět, což jeho porodníka Pitra Bezruče (ano, Pitr, to není překlep, to je autorčina transkripce) prostě zmátlo.

 

Sejdeme se na Landeku

Čtveřici autorů uzavírá Šárka Gongolová, která miluje hlavně turistiku, připravuje tábornické hry, hraje deskovky, hltá sci-fi a fantasy a poslouchá vášnivě filmovou hudbu. Literárně se zatím angažovala hlavně v soutěžích, takže do sbírky skočila rovnýma nohama z cvičiště. Svým příběhem nás přenese do současnosti a opět tu vytvoří „pátrací“ dvojici, tentokrát však se předmět zájmu obrací k rodinné historii mladého Jakuba, který se živí jako učitel hudby. Zdatně mu sekunduje sečtělá antikvářka Andělka. Jakub objeví tajemný vzkaz v notách, které si koupil v jejím krámku, a následně zjistí, že jeho dědeček Dan Smiřičský, který se ho ujal po smrti rodičů, byl vlastně někdo jiný, než se navenek zdálo. Po sérii záhadných úmrtí všech osob, které daly Jakubovi nějakou nápovědu, se mu dostane do ruky tajný deník, odhalující jakousi lóži Strážců. Inspirace kabalou, zednáři a mystickými obřady, k nimž je nezbytný nějaký magický předmět (tady je to medailon), je víc než patrná. Ale čte se to dobře a paralelní romantická linka přidává do výsledného koktejlu to správné koření. Zaskočilo mě jen příjmení Smiřičský, jelikož mi upomnělo jinou literární postavu, a to Dannyho Smiřického z knih Josefa Škvoreckého, navíc mi přišlo pro severomoravský kraj hodně netypické, spíš bych hádala na východní Čechy.

Nejprve jsem po dočtení nabyla dojmu, že všichni autoři se sice hezky rozepsali, ale co jim rozhodně nejde, jsou konce. Všechny totiž byly tak nějak podivně useknuté, dalo by se říct i odfláknuté. Vždycky to totiž končí temným místem v podzemí, kde se dvojice protagonistů ztratí. Taková začátečnická chyba! Vždyť je to taková škoda! rozčilovala jsem se. Z omylu mě vyvedl příběh pátý, který promyšleným způsobem všechny čtyři předchozí uzavírá. Potkáme tu opět všechny ztracené „pátrače“, kteří až neuvěřitelně rychle vytvoří efektivní „údernou jednotku“ a poněkud bláznivě pobíhají mezi realitami podle pokynů podivné rytířky Bory. Záhadami omotaný Landek vydá konečně své tajemství. Za vším zlem stojí Velká uhelná stěna, myslící entita, jež si podrobuje lidi i androidy, aby získala jednu důležitou esenci. Jakou, to si už domyslete sami.

Co všechny příběhy spojuje, je pokus mít v každém aspoň jednu silnou ženskou hrdinku, v některých i více. Strylla, Divana, Jasna, Anděla, a nakonec i Beatrice, jsou všechno ženy činu. Nenechávají se vláčet osudem, naopak snaží se, aby to byly ony, kdo drží otěže. Když je potřeba, vrhají se bez reptání do nebezpečí a čelí mu s klidem až záviděníhodným. Nerozhází je téměř nic, jen Divana si občas ráda popláče v náruči nějakého muže, což je na ženu, co se prosadila v čistě mužském světě, poněkud zvláštní. Není třeba si nic nalhávat, každému autorovi sem tam uteče nějaké to klišé, ať se snaží sebevíc. I tak je potřeba snahu o vykreslení ženských postav jako normálních bytostí náležitě ocenit. Vždy k nim najdeme mužské parťáky, taktéž zajímavé a silné osobnosti, a společně předvádějí skutečný koncert povah. Takto genderově vyrovnaný svět je v literatuře (v té fantastické i v té mainstreamové) zatím poměrně vzácný.

Musím přiznat, že to byla vážně jízda. Dobře vystavěné příběhy, znalost reálií, propracovaná psychologie postav, správné tempo vyprávění, a to parádní finále – skvěle, opravdu tleskám! No a samozřejmě chválím i celý ediční záměr sbírky (a je nutné ocenit, že je vůbec nějaký, protože s bezduchými antologiemi se v poslední době roztrhl pytel). Podobně jako u obou sborníků věnovaných Praze, tak i zde samozřejmě působí „genius loci“, který Ostrava (pardon, Karbonové město) rozhodně nepostrádá. Malý formát je však proti mamutím verzím mnohem lepší do ruky, a když přemluvíte maličko neposlušný hřbet, aby dovolil zůstat na stránce, kde si přejete, stane se ze čtení Karbonového města skutečná zábava. Lakonická obálka, pojatá ve stylu socialistického realismu, láká zraky a zaručuje, že ani na přeplněných pultech knihkupectví knížku nepřehlédnete.

 

Není všechno zlaté uhlí, co se třpytí

Abych však jenom nechválila, tak si dovolím i malé rýpnutí. Autoři jsou v užívání přezdívky pro Ostravu sice důslední, ale trochu k tomu nehraje zbytek místopisu. Máme tu Karbonové město, ale vedle toho řeku Ostravici, Vítkovické železárny a Slezskou univerzitu, i okolní sídla jako Opava či Český Těšín už přejmenovaná nejsou. Stejně tak i městské části a další typické reálie, ale pozor, nově se říká Karbonsko-karvinský revír! Musím přiznat, že právě posledně jmenované označení mě pěkně zatahalo za oči. Ale budiž, to jsou maličkosti. Ono je takové alternativní pojmenování vždy kontextové a nestačí změnit jen název, má to prostě mnoho souvislostí nejen do místopisu. Jenže to by znamenalo ještě připojit nějaký dekódovací slovníček a čtení by to zřejmě dost komplikovalo hlavně těm, kdo nejsou z tohoto kraje a alternativní názvy by si s těmi reálnými bez složitých nápověd nespojili.

Tím se dostávám k druhé výtce, která se týká matení čtenáře co do počtu stran. Oficiálně je to nějakých 500 stran, ale čtou se mnohem pomaleji, než by člověk čekal. Ono je to ve skutečnosti 5 novel, těžko jim totiž říkat povídky, jednak jsou to texty značného rozsahu (každá má okolo stovky stran malým písmem a úspornou sazbou až k okrajům papíru), jednak jsou i rozšafně pojaté po epické stránce a mnohdy je i cítit, že by se dalo ledacos rozvíjet. K čemuž zřejmě časem dojde, a není vyloučeno, že se někdo z autorského týmu k vytvořenému univerzu ještě vrátí. Zejména další osud měst-dvojčat z pera Evy Lasser zůstává otevřený. A na nějaký další případ, který by řešili Carib se Stryllou, bych byla také docela zvědavá. Jenom Divana to má zřejmě spočítané a Hugovo objetí už nevyzkouší.

Dále jsem trochu postrádala hlubší exkurz do ostravských legend a pověstí, kromě Landeku se jich ještě najde celá řada. Jenom ty samotné by daly námětů na mnohadílnou sérii antologií. A vytkla bych i to, že z příběhů byla Ostrava cítit mnohem méně, než bych u srdce kraje tak „rázovitého“ čekala. Ano, mohli jsme zavítat do různých městských částí, jako je Poruba, nebo populární Stodolní ulice, a představit si je, jak vypadaly v minulosti a uvědomit si, že právě tyto věci se v čase neuvěřitelně mění, domy mizí a zase se objevují, nebo stojí na jiných místech a tam, kde dnes frčí tramvaje v obou směrech, byla dříve jen bahnitá stezka. Svět hrdinům oněch novel takřka mizí před očima a ať se vydají dějinami jakýmkoliv směrem, buď známá místa nepoznávají ti dříve narození, nebo ti z časů nejmladších. Ten úžas je nefalšovaný, jako když se díváte na půlstoletí staré fotografie a nemůžete na něm poznat ani vlastní rodinný dům, ani jiná místa, kudy běžně chodíte.

I dalších prvků typických pro tento kraj je v příbězích Karbonového města docela málo. Místní jadrné nářečí zazní jenom jednou a krátce z úst trpaslíka (jak jinak, od filmového Zaklínače se z toho stává jakási tradice), zato velmi trefně, že se neubráníte úsměvu. Možná mají hrdinové ono „carbo“ v krvi, ale v kontaktu jsou s ním minimálně, dolů do šachet se nevypravíme, nebudeme mít uhelný prach ve všech záhybech, ani podmalované oči. Nenasajeme způsob myšlení, který utváří životní pocit, že jste vlastně nikdy nevyfárali a jste pořád dole v podzemí, a nad vámi masy horniny, která vás může každou chvíli zasypat. Ne, nic takového, kromě pohledu na těžební věže a haldy, tvořící onu děsivou „měsíční krajinu“, nám nic nepřipomene, že právě tohle je hlavní faktor, který dává vzniknout všem palčivým problémům, jimž pouze současná doba nastavuje ostřejší zrcadlo. A nedá se tomu uniknout ani do žádné z alternativních realit. Pokud odtud pocházíte, vždy si ponesete své „carbo“ s sebou. Jakmile vám totiž přejde do krve, nedá se ho zbavit. Má to však i své výhody – upírům obvykle tato „černá“ příchuť moc nejede.

Procentuální hodnocení: 80%

Bílek, R. et al.: Karbonové město – Sanguis carbo

Vydalo: Mytago, 2021

Obálka: Monika Mlčáková

Počet stran: 504

Cena: 450 Kč