Jonathan Carroll

    Největšími fantasty – ne umělci – všech dob jsou pro mně velikáni vycházející z germánské jazykové oblasi. Máme Hoffmanna, bratry Grimmy a Franze Kafku a ještě několik dalších. Například Günter Grass. Pokládám ho za fantastického spisovatele – ne v tom smyslu, že je vynikající (i když je), ale proto, že to je jeden z mála velikánů fantastické literatury konce dvacátého století. Grass je pokládán za autora politického románu. Zcela se přitom podle mého názoru pomíjí všechno to, co je u něho nádherné a neopakovatelné. Jedna má přítelkyně zrovna čte Plechový bubínek a říká, že Grass je takový nádherný právě díky fantastickým prvkům., které používá. Oskar je hrdina, který nepochází z této planety. Fantastika začíná tehdy, když buď hrdina nebo scenérie nejsou pozemské. A není důležité, o jaké fantastice se hovoří, zda je řeč o kosmických lodích nebo zda jde o Kafku. Gregor Samsa se jednoho dne probudí jako moucha. Nepochází z této planety.

    Tito velcí spisovatelé se otevřeně hlásili ke germánským tradicím. Bohužel, je to už hodně dávno, kdy žili a psali. Díváme se na ně a říkáme: Mon chapeau. Sundávám před vámi v hluboké úctě klobouk, pánové, přestože se to dnes již nedělá.

    Přiznávám se, že mě nejvíce děsily knihy, ve kterých hrdina klade tytéž otázky, co já, ale nezískává na ně žádnou odpověď. Velice pádným příkladem je v tomto směru kniha, kterou sice nemiluji, ale která mi okamžitě v této souvislosti tane na mysli. Kafkův Zámek. Můžeme se na ni dívat jako na metaforu, ve které se její hrdina snaží nalézt Boha. Proto se stále usilovně snaží dostat do zámku, ale nikdy se mu to nepodaří. Celý svůj život myslím na Boha, na to, o co tady vlastně jde – vídat Ho, ale nikdy se k Němu nedostat, což pouze zvětšuje už tak velkou frustraci. To mě děsí.

    Na jednom konci poledníku máme Kafkovo neoodiskutovatelné existenciální předurčení a na druhém – Kingovy dramatické bestsellery. Osobně se domnívám, že jestliže je někdo tak populární, tak se opravdu musí dokonale vyznat ve svém řemesle. Nečetl jsem sice všechny Kingovy knihy, ale pochopil jsem, proč má takový úspěch. King vytváří horory z obyčejných věcí. Používá k tomu takové věci, jako chladnička nebo chléb se sýrem. Je to úplně něco jiného než běžné produkty hororového průmyslu plného umělé krve a šablonovitých klišé. King je často velice vzrušující a hluboký.

    Horory se mi vůbec nelíbí, a to jak knihy, tak i filmy, protože jaksi zcela prozaicky nevěřím na příšery. Největší příšerou, kterou znám, je smrt. Zhruba asi před hodinou jsem ve své nejnovější knize napsal scénu, ve které umírá pes. Nehledě na to, zda někdo má rád nebo nemá rád zvířata, to je – jak by řekl Richard Pryor – to, oč jde. Z cesty zvedáte přejetého psa, kterého milujete a nevíte, co si počít, protože on nežije. Začínáte přemýšlet o takových věcech, jako: “Co mám teď udělat s jeho tělem?” Náhle se zvíře, které ještě před několika minutami bylo živé a tolik pro vás znamenalo, stalo “tím něčím”. Přemýšlíte o tom, jak se ho pozbýt. Spálit ho? Nebo zahrabat do země? Co ještě bych měl pro něho udělat? To je opravdový horor.

Celkem třikrát jsem stál tváří tvář smrti. Poprvé to bylo, když mi jeden maník přiložil pistoli ke spánku a odjistil posjitku. Onen muž byl v takovém rozpoložení mysli, že klidně mohl stisknout spoušť a zabít mě. Něco vám řeknu, není nic, opravdu není nic horšího na světě, než vědomí, že během následujícího okamžiku zemřete. Asi takhle… (Carroll silně luskl prsty). Jeden ruský spisovatel říká, že pořád spíme. Probouzíme se jen ve vypjatých životních situacích. Měl jsem ve svém životě okamžiky, kdy jsem byl absolutně šťastný. V hlavě se mi zapalovalo světýlko, což znamenalo, že to není sen, ale holá skutečnost. Druhou stranu mince je možné spatřit tehdy, když nějaký maník přiloží druhému maníkovi ke spánku magnum, slyšíte tři výstřely a říkáte nevěřícně: “To je ten nejdůležitější okamžik v mém životě? To je opravdu všechno?”

Kdysi jsem asi rok vyučoval tvůrčímu psaní. Mí posluchači s maniakální úporností produkovali brutální, děsivé příběhy plné useknutých hlav, násilí a předávkování drog. Nakonec stejně nebyli schopni vybřednout z bahna krve, které povolali k existenci, než tak, že napsali: “Kate se obrátila na druhý bok a dotkla se vlasů vedle ní ležícího muže. Díky Bohu, byl to jen zlý sen!” Jejich horor se dal celkem bez problému ovládnout a eliminovat. Ve skutečném životě, po nějakém násilí nebo smrti, se to nedá udělat. Jedná se o nikdy se nekončící horor. Ve své knize Voice of Our Shadow jsem do úst jedné z postav vložil větu:
“Něčí smrt je jako stoupání po známém schodišti, ve kterém náhle chybí jeden schod.” BUM. Celý svůj zbývající život právě na tomto místě pravidelně klopýtáš. To je skutečný, opravdový život. Schodiště s chybějícím schodem. A jak řekl Italo Calvino, jednou v životě se člověk dostane do takového bodu, kdy mu umírá více známých než kolik jich chodí po světě. Čím více člověk stárne, tím větší musí dělat kroky, aby se vyhnul místům, ve kterých chybějí schody. Toto je pravý, nefalšovaný horor.

Můj otec zemřel po dvou letech strašlivých bolestí. To je úděsné. To je opravdový horor. Jediným opravdovým hororem je bolest nebo smrt milované osoby. Konec. Tečka.

Velice často mi mí čtenáři říkají: “Velice se mi líbila první polovina knihy. Byla vynikající. Příběh byl nádherný. Ale když začaly ty šílenosti, ztratil jsem se.” Určitě to je velice cenná kritika, jen s tou připomínkou, že čtenář čekal romantický příběh nebo realistický román a dostal mluvící psy. Myslel si: “To není možné. V realistickém příběhu psi nemluví. Proto to je fantastika. Nemám rád fantastiku, proto to nebudu dál číst.”

Když čteme nějakou knihu, tak obvykle zavěšujeme svůj svět na hřebík a přijímáme za vlastní svět knihy. Nemůžeme však v tomto světě používat své zásady a pravidla, protože tato kniha tvoří svou vlastní skutečnost. Nezáleží na tom, zda to je Tolkienova skutečnost s hobity nebo Tolstého s Annou Kareninou. Svůj svět jsem opustil, nemohu do něho přenášet své zásady a pravidla.

Jestliže tedy někdo čte mou knihu, ve které děti vylétávaji z okna a přitom říká: “Ale děti přece nevylétávají z okna!”, tak já mu odpovídám: “Stop. Nemluvíme o tvém světě. Mluvíme o světě této knihy a pouze to je důležité.”

Velice často je mi také vytýkáno, že podléhám různým módním trendům. Kdysi mi někdo řekl něco opravdu hodně směšného. Možná, že jsem se měl nad tím zamyslet, já jsem se však tomu zasmál. Bylo mi řečeno, že píší horory ve stylu yuppie.

 Kdysi mi jeden můj známý řekl něco, co mi navždy utkvělo v paměti. Zeptal jsem se ho: “Existují lidé, kteří dovedou chodit po vodě?” On mi odpověděl: “Samozřejmě.” “A takoví, kteří dovedou létat?” Odpověděl: “Jistě.” Zeptal jsem ho: “Proč se neukazují? Proč o nich nevíme?” A on na to odpověděl: “Proč by někdo s takovými schopnostmi ti měl ukazovat, že umí chodit po vodě?”

Děj knihy Sleeping in the Flame se odehrává ve Vídni. Vychází z příběhu, který se mi opravdu stal. Někdo, kdo na jednom ruském náhrobku spatřil podobiznu zemřelého, si jí vyforografoval, protože muž na oné podobizně vypadal přesně jako já.. Přeběhl mi tehdy mráz po zádech. Velice podivné. Jen však s tím rozdílem, že ve Sleeping in the Flame se podobizna nachází na náhrobku na Centrálním hřbitově ve Vídni.

Domnívám se, že bez ohledu na to, zda lidé věří či něvěří na duchy, pokračují neoddiskutovatelně po smrti ve svém životě, a to i kdyby jen v myslích jiných lidí. To znamená, že jestliže máme děti, tak ony si nás ještě dlouho po naši smrti pamatují. Mé knihy jdou vždy minimálně o jeden krok dále – lidé se v nich často doslovně vracejí ze záhrobí.

    Nikdy jsem neviděl žádného ducha a nemám žádné ponětí o tom, co se s námi děje po smrti, ale domnívám se, že tím, jak se snažíme pochopit, co to je smrt, postupujeme pravděpodobně tak, jako kdyby jedna buňka našeho těla se snažila pochopit, co to je celé tělo.

    Když jsem pobýval v Americe, byla mi nabídnuta tři učitelské místa v zahraničí. Jedno v Bejrútu, druhá v Teheránu a třetí ve Vídni. Děkuji Bohu, že jsem si vybral Vídeň.

    Jako osoba, která žije zcela skrytě a nezabývá se věcmi a problémy, které ho obklopují, zcela otevřeně vyhlašuji, že se mi zde žije stále lépe. Co je zajímavé, je skutečnost, že čím více jsem populárnější, tím víc jsem spokojen s tím, že jsem tady, protože jiní mí přátelé, kteří dosáhli úspěchu jako spisovatelé, jen s velkými obtížemi existují v kulturách, které je nechtějí nechat v klidu.

    Jestliže žijete ve Spojených státech, tak Američané mají ve zvyku říkat, že když jste známý, tak k nim patříte. Jestliže vidí někoho takového v televizi anebo o něm čtou v nějakém článku v časopise nebo ho potkají na ulici, jsou přesvědčeni o tom, že se jim za to musí nějak odvděčit. Naproti tomu v Evropě, kde jsem více znám a uznáván než v Americe, to vypadá zcela jinak. Jsem rád, že si mě nikdo nevšímá.

    V The Land of Laughs jsem umístil citát, který se neobjevil v německých překladech této knihy. Je od Flauberta a říká: “Buď maloměšťák v životě, abys mohl být šílený v práci.” Já sám jsem ve smyslu tohoto rčení maloměšťák. Jsem člověk, který vysedává doma a píše knihy. Nelétám na rogalu, neskáču padákem, nešňupám čistý kokain pokaždé, když se mi k tomu naskytne příležitost. Jsem přímo posedlý tím, co je pro mě důležité. Jsem příliš pohlcen psaním, abych se vrhal do jiných dobrodružství.

Většinu nebezpečných situací, které jsem zažil, jsem prožil v mládí. Když jsem byl chlapcem, byl jsem mladistvým delikventem. Měl jsem stále potíže s policií. Měl jsem také kámoše, který byl tím nejmagičtějším zlým duchem, kterého jsem kdy poznal. Později zahynul při přestřelce s policií.

 Musel jsem o něm něco napsat, protože byl až příliš fascinující na to, abych se o něm nikdy nezmínil. Byl opravdu velice zlý a fascinující. Tato kombinace je opravdu velice nebezpečná. Já jsem byl také zlý chlapec, ale on byl šílený zlý chlapec.

   Zní to opravdu šíleně, ale v době, kdy jsem byl malý chlapec, ve mně zvláště v jeho přítomnosti opravdu dřímalo něco, co mi říkalo: “Pojďme si zastřílet do lidí na Main Street!” Malinkatý, malilinkatý záblesk nadšení… Hned však mizel a já jsem si říkal: “Šílíš? To přece nemůžeme udělat!”

Ale můj přítel neříkal jen tak do větru: “Pojďme si zastřílet do lidí.” Říkal: “Pojďme si zatřílet, ale jen do hezkých dívek. Budeme si dívat, jak se budou tvářit, když uvidí, jak vypadají.” Slyšel jsem se, jak říkám: “Páni, to je něco!”, ale naštěstí se hned zapojoval normální rozum. On to však všechno podal tak fascinujícím způsobem! V tom spočívala jeho genialita. Právě to mě na tom přitahovalo a vzrušovalo.

Už nežije. Byl zastřelen policií. Nedotáhl to se svou genialitou přílis daleko.

Do určité míry jsem velice spřízněn s hrdiny svých knih. Během psaní přepouštím přes filtr své vlastní zážitky a zkušenosti. Například v Child on the Sky vypravěč říká o tom, jak jako malý chlapec našel mrtvolu. Prostě jsem jen popsal to, co se ve skutečnosti stalo. Jen jsem nepatrně pozměnil fakta, aby přesně odpovídala popisovanému ději.

Často je tomu ale právě naopak. Ve skutečném životě si občas hraji takovou hru : představuji si : “Co by ten a onen tady dělal?, maje na mysli hrdiny mých knih. Co by udělal Lennox? a Thomas Abbey? Anebo Walker Easterling? Velice často bych já sám udělal totéž, co oni (někdy to opravdu dělám). Někdy však mí hrdinové mají více odvahy – nebo méně – podle dané situace

Nedávno jsem se velice dlouho a patřičně nahlas přel s jistým Američanem, který řekl něco, co nikdy nezapomenu : “Vídeň je bezpečné, příjemné a hezké město, opravdu nádherní místo, ale to není opravdový život. Opravdový život je jen v New Yorku nebo Los Angeles, kde máš pořád do činění s nebezpečím, představivostí, strachem a chtivostí…” Obrátil jsem se k němu a řekl jsem mu: “Stal ses obětí dvacátého století. To, cos řekl, je lež. Toto je skutečný život, takový, jaký má být. Má žena může večer vyjít na procházku, aniž by ji někdo napadl. Občas zapomenu zamknout vůz, ale nic se mi neztratí. Domnívám, že právě takový život by se měl žít. Ne žít ve strachu a s chtivostí. A má představivost zde také nijak nepokulhává.”

Dostávám velice podivné dopisy. Je jich opravdu hodně. Ty nejzajímavější si schovávám. Zhruba jedna třetina mé korespondence je úplně, absolutně šílená. Když vyšla má kniha Bones of the Moon dostal jsem dopis, který začínal slovy: “Ty oplzlý prďolo! Ty svinský šovinisto a kurvo!” Pak bylo ještě hůře. Autorka onoho dopisu mě obviňovala, že jsem odpůrcem aborce a že jsem strašlivá bestie. Samozřejmě, bylo to na úrovni chovance blázince, ale pro mě, proč to nepřiznat, více než děsivé.