Jak psát fantastiku 1/2

Úvod

Co je to vědecko-fantastická literatura, každý ví. Zrovna tak ví každý, alespoň průměrně inteligentní čtenář, co je to fantasy nebo horor. Pro ty méně chápavé mám toto vysvětlení: ve fantasy příběhu  dělá chlap s mečem, nadopovaný magií, ze svých nepřátel sekanou. V hororu můžeme sledovat další dobrodružství stejného chlapa, který je pro změnu už po smrti. No a ve vědecké fantastice má  ten chlápek  místo meče laserovou pistoli, eventuelně jinou,  technologicky stejně pokročilou zbraň. Samozřejmě, místo chlapa může v příběhu vystupovat žena, chlapec, dívka, robot… (nehodící se škrtněte), a místo laserové pistole může mít jakoukoli jinou zbraň. Jeho nepřátelé také nemusí být jen  lidé a v některých případech jimi ani být nemohou.  Čtení sci-fi, fantasy, hororu nebo jejich rozmanitých obměn by mělo být příjemné a pokud tomu tak není, pak je třeba knihu odložit a… sáhnout po další. Jestliže se ani při jejím čtení nedostaví příjemné pocity, patříte pravděpodobně k bandě poloidiotů, kteří fantastiku nechápou, anebo k poloanalfabetům, kteří si ji sice pouštějí na videu, ale k psanému slovu cítí nepřekonatelný odpor. K tomu, že se nám tento žánr nelíbí, je lepší se nepřiznávat,  zvláště ne v přítomnosti jeho milovníků. Tehdy vaše nerozumné plácaní jazykem hrozí jeho ztrátou, společně se zuby. Vezměte si příklad ze mě: já se taky nikomu nechlubím tím, že nemám rád fantasy.

V určité chvíli však při čtení dojdeme k názoru, že text je sice dobrý, ale příliš krátký a co hůř, další pokračování neexistuje.  Jestliže se navíc ještě začneme pozastavovat nad tím, co je v daném textu nedopracované a nedodělané, pak to znamená, že náš mozek zdegeneroval. Z čistě vědeckého hlediska se dá říci, že tato choroba je vyvolána nekontrolovatelným růstem té části mozku, jenž je odpovědná za fantazii a imaginaci. Následkem toho se objevují podivné představy, které nejenže se nehodí, ale i stojí v zjevné opozici proti realitě, jenž nás stále obklopuje.  Potom se nemoc začíná rozšiřovat. Představy jsou stále více pošahané a začínají se objevovat v těch nejnevhodnějších momentech, například ve vyučovací hodině nebo na přednášce, v zaměstnání, doma, na rande, v kině… A později, po obzvláště těžkém záchvatu, přijde omámená mysl na nápad, že by nebylo špatné dát neodbytným představám nějakou formu a zaznamenat je písemně. V závislosti na síle choroby to pomůže buď nastálo, nebo jen na krátkou dobu. V krajních případech, například u Jacka Londona, způsobují útoky této nemoci nutkání zapsat až tři tisíce slov denně! Nadměrně rozvinutý literární talent také způsobuje těžké deprese (v případě, když nikdo nechce číst to, co napíšeme) a dokonce může vést (to když sekneme s prací v naivní víře, že se nám podaří přežít z honorářů) i k smrti hladem. Léčba nadměrné představivosti je však velice jednoduchá. Od sousedky, milující do nejmenších podrobností vylíčené osudy jiných lidí, si půjčíme, nebo za výhodnou cenu koupíme velké množství magazínů, jenž se jimi zabývají (pro naše čtenáře doporučuji Harlequiny nebo Večery pod lampou – pozn. překladatele). Pokud nemáme sousedku, zkusme je vyhrabávat v popelnicích. Nakupování v  kiosku s tiskem nedoporučuji, léčebná kůra je dost dlouhá a mohla by nás finačně zruinovat. Potom si sedneme a začneme je důkladně studovat. Asi tak po konzumaci stého můžeme zaznamenat první změny k lepšímu. Naše představivost se začíná soustřeďovat na problémy normální, zdravé části populace, tj. rozvedených žen, svobodných matek, nevěrných manželek, mužů terorizovaných tchýní, atd. Efektivita léčby se značně zvýší, jestliže budeme zároveň sledovat televizní soutěže a sympatické mnohadílné seriály, pocházející většinou z produkce států,  jako je Brazílie nebo Venezuela. Zhruba po uplynutí třech až čtyřech měsíců s úlevou zjistíme, že naše představy zmizely, jako by byly vypáleny laserem (i když už asi nebudeme vědět, co to vůbec laser je) a nadměrně rozvinuté části mozku se výrazně smrskly. Tehdy je třeba s léčebnou kůrou přestat. Pokud bychom pokračovali, hrozí úplné zničení centrálního nervového systému!  

I. Název

Existují dvě metody psaní povídek a vůbec delších literárních forem. Podle první je možné vymyslet efektní název a až potom k němu “dopasovat” odpovídající obsah. Druhý způsob spočívá v tom, že se napíše povídka a název se vymyslí až na konci. Také je možné vymyslet pracovní název, napsat k němu povídku a potom název změnit.

Svého času byl na stránkách “Nowej fantastiki” publikován článek “Sedm hlavních hříchů polské SF”. V něm byl tvrdě kritizován v osmdesátých letech všeobecně rozšířený zlozvyk používat jednoslovné, nic neříkající názvy, jako například “Kontakt”, “Invaze”, “Test”, atd. Já se při své tvorbě držím jiného pravidla. Podle mého mínění by název měl být spíš krátký a zvučný, ale dobře zapamatovatelný a zajímavý. Například: “Hyena”, “Hlavice”, “Tunel”, “Čip”. Samozřejmě by bylo možné přidat k výše uvedeným podstatným jménům i odpovídající jména přídavná a vytvořit názvy jako: “Hřbitovní hyena”, “Atomová hlavice”, “Tunel do Austrálie” a “Kontrolní čip”. Jenomže pokud bychom prozradili příliš mnoho už v názvu svého výtvoru, pak riskujeme, že se čtenář předčasně zorientuje v našich  plánech a tím pádem se připraví o velkou část zábavy. Ovšem někdy je složený název nutností, je velice těžké jedním slovem uchopit myšlenku skrytou, opět sáhnu do svých zásob, například v povídce nazvané “Svatý Mikuláš se utkává s Dědou Mrázem”. Tato povídka měla pracovní název “Štědrovečerní zúčtování”, dobrý, ne? Nakonec můžeme zkusit ještě jednu metodu na vymýšlení nazvu. Je sice nanejvýš středně etická, ale může přinést zajímavé výsledky. Jde o takzvané “ohřívání názvu”. Při ní vezmeme název uznávaného literárního díla a vyměníme v něm všechny jeho elementy, zachovávajíc gramatickou konstrukci, počet a druh slov, vyskytujících se v prvotní verzi. Samozřejmě, použité výrazy se musí nějakým způsobem hodit k našemu dílu, a ne k tomu, jehož název jsem ukradli. 

Původní název  –>   Předělaný název
Ohněm a mečem   — >   Srpem a kladivem
Pan Tadeáš   –>   Forrest Gump
Baba Jaga  –>   Marťanská princezna

Et cetera. Metoda je to, jak vidět, jednoduchá a nevyžaduje příliš velké duševní úsilí.

II. Nápad

U povídky je nápad to nejdůležitější. Po jeho vymyšlení je dobré ho okamžitě zapsat, aby neutekl. A to dokonce i tehdy, když se nám zdá, že je málo zajímavý. Za pár let, až v důsledku každodenní otupující práce naše fantazie ztratí svůj původní rozlet, jako když ho najdeme. Po zapsání nápadu je třeba se nad ním důkladně zamyslet. Je totiž dost možné, že už na něj někdo přišel! Existuje vědecká teorie, podle které na vše, co se dá ve sci-fi vymyslet, už přišel Stanislav Lem. Já osobně jsem však vzdálený tomu, abych věřil tak pesimistickým prognózám. Pokud náhodou zjistíme, že náš nápad je úplně nový a neotřelý, pak je třeba tuto udivující skutečnost konzultovat se všemi svými známými. Ovšem z výjimkou těch, kteří sami píší, nebo to alespoň zkoušejí, a všech, u kterých máte podezření, že by je váš nápad k tomu mohl přimět. Takoví by ho mohli jednoduše ukrást! Konzultace nám tedy dovoluje zjistit, jestli na náš nápad už dříve nepřišel nějaký jiný spisovatel, jehož díla jste nečetli. Jestliže je  opravdu autentický a nový, sedneme si k psaní. V případě úplného nedostatku našich vlastních nápadů můžeme postupovat třemi různými způsoby:

1. Ohřívání nápadů. Vezmeme cizí nápad a následně v něm změníme vše, co se dá, tak,  aby se nedal identifikovat. Zachováme jen drobné elementy, mající na svědomí, že je “ohřívané” dílo uznáváno jako geniální. Jako příklad si vezmeme na paškál “Hobita”. Hlavního hrdinu změníme v ufobita, jeho noru v interiér kosmické stanice, magický prsten v artefakt starobylé civilizace, atd. Pokud propadneme grafomanii, hrozí, že nás časem odhalí.

2. Psaní regulérních parodií. Vezmeme uznávané dílo a postavíme ho na hlavu. Nejlepší je, když při tom maximálně využíváme možnosti, jenž nám předloha nabízí. Příklad pro lepší porozumění:

Pracovní název: Hans Kloss
Doba, v níž se odehrává děj: rok 1939
Obsah: V posledních srpnových dnech roku 1939 zjistila polská rozvědka, jaké zrádné plány má Hitler. Aby jim Poláci předešli, zaútočili na nepřipravená vojska Wehrmachtu, shromážděná na hranicích. Do rukou polské armády tak padly shromážděné zásoby munice, zbraní, paliva a proviantu. Němci musí utíkat  pěšky a Poláci je honí s pomocí Tygrů a Panterů, na kterých ještě ani nestačila zaschnout barva.  Někde na předměstí Berlína se Němcům podaří zajmout polského štábního důstojníka Janka. Potom, co ho odvezou do týla fronty zjišťují, že se velice podobá kapitánu Hansi Klossovi. Kloss mluví dobře polsky a proto se ho rozhodnou podstrčit Polákům…

Je také samozřejmě možné napsat ještě jednu veselou povídku, odehrávající se v těchto reáliích. Tentokrát o čtyřech statečných vojácích Wehrmachtu, jenž na tanku Rotekopf s pomocí německého ovčáka Scharika drtí polské agresory…

3. slovníková metoda. Vymýšlení nápadů na povídku je s použitím tohoto postupu velice jednoduché. Vezmeme libovolný slovník nebo encyklopedii (je lepší, když má jen jeden díl), otevřeme na jakékoliv straně a zapíšeme vybrané slovo – nejlépe to, které nám první padlo do oka. Potom otevřeme knihu na dalším náhodném místě, zapíšeme další slovo a postup opakujeme ještě jednou až dvakrát. Řekněme, že jsem získali tento sled slov: atom, Afrika, rozvědka, zákusek.

Při dobře rozvinuté představivosti můžeme na tomto základě vymyslet nejméně šest scénářů pro povídky. 
– Africký diplomat převážel v kufru informace o atomech, ale polská rozvědka ho otrávila zákuskem
– Africká  rozvědka přidala uran (atom) do zákusků, aby někoho otrávila
– Šílený vědec izoloval neznámý izotop ze zákusku, koupeného v Africe
¨ Důvtipní rozvědčíci vyrobili atomovou bombu velkosti zákusku a dali jí sníst Afričanovi. Ve chvíli, kdy ten letěl letadlem, bomba v jeho žaludku…
– Ukrajinská mafie pašovala uran pro africké režimy v podobě prášku do pečiva, který byl použit na výrobu zákusků
– Díky záření zákusků, vyhozených na smetiště, zjistila rozvědka, že ve vile afrického diplomata je ukrytá atomová bomba
Myslím, že tato ukázka možností vystačí k propagaci této metody. Pravda, výše uvedené scénáře se lépe hodí k napsání thrilleru, než sci-fi. Ale stačí ještě jednou použít “ohřívání” a místo slova “Afrika” použít “Mars”, a špiony nahradit bandou malých zelených mužíků. Kdyby během psaní začaly docházet nápady, stačí znovu sáhnout po slovníku.

III. Hrdina

Náš hrdina by měl být sympatický. Jeho osobní profil vytvoříme takto: z barevného magazínu pro domácí hospodyňky nůžkami vystřihneme odpovídající fotografii. Nalepíme ji na kus kartonu. Vedle ní zapisujeme důležité údaje, jako je výška, věk, oblíbené jídlo a pití, fyzické nedostatky, jenž nejsou na fotce vidět, atd. Pomocí takovéto pomůcky můžeme kdykoliv zjistit, jakou má barvu vlasů, očí nebo jaký je jeho oblíbený drink, bez nutnosti namáhavě hledat ve svých vlastních dílech. Chraň vás bůh před tím, abyste důvěřovali vlastní paměti, to opravdu neradím. Stejně tak můžete postupovat při tvorbě hrdinek. Vystřihovací metoda je nezbytná zvláště při psaní děl, v nichž vystupuje celá legie postav.

Hrdina se musí nějak jmenovat. Příjmení vybereme v telefonním seznamu, nejlépe otevřením na náhodném místě metodou pokus-omyl. Jestli se nám jméno nelíbí, zkusíme to prostě znovu. K vybranému příjmení bude patřit i jméno. Je třeba vybrat jiné! Zanedbání tohoto pravidla hrozí soudním procesem kvůli ujmě na cti. Můžeme také vymyslet vlastní originální příjmení, jako třeba Vandrovec nebo Pačenko. Jestliže potřebujeme jméno zahraniční, v žádném případě si je nebude půjčovat z díla nějakého polského autora (a potažmo českého – pozn. překladatele). Ve většině děl našich rodáků se Španělé  jmenují Alvarez. Lepší je podívat se na brazilskou telenovelu a příjmení, jenž potřebujeme, šlohnout ze závěrečných titulků. V Brazílii se sice mluví portugalsky, ale to nevadí, protože brazilská, španělská nebo třeba argentinská příjmení se zas tak moc neliší. U výběru křestního jména postupujeme stejně jako v případě telefonního seznamu. Samozřejmě, pokud je hlavní hrdina Američan, vybíráme z titulků filmu amerického. Stejně postupujeme i v případě jiných národností. Dobrodružství však hrdinovi vymýšlíme sami, nebo si pomáháme slovníkem, což je popsáno výše.

IV. Místo akce

Děj by se měl zásadně odehrávat na místě, které známe. Bohužel, hříchem většiny začínajících spisovatelů je to, že místo děje umisťují do zahraničí, snad v naději, že to tam nikdo nezná. To je chyba. Nemáme-li jinou možnost, shromažďujeme před psaním materiály, tj. městské plány, mapy, fotografie výloh obchodů, telefonních budek, atd. Drobnosti tohoto druhu bychom snad mohli najít i na internetu, i když já to nikdy nezkoušel. Nemáme-li přístup k internetu, shromažďujeme zahraniční časopisy, nebo zajdeme do kina. Tam se budeme snažit ignorovat strhující akční scény a raději zkoumat potřebné drobnosti v druhém plánu. Bohužel, naši pozornost budou rozptylovat i hroutící se těla, hořící policejní vozy a jiné detaily podobného druhu.

Dokončení zítra
Přeložil: Ivo Poledník
Text prošel redakční úpravou