Vítejte, drazí grafomani, v dnešním dílu si povíme pár slov o tom, jak začít a jak skončit. Takže: vymysleli jsme hrdinu a soudíme, že už je připravený na to, abychom ho ukázali světu. Nakreslili jsme mapku našich zemí a máme nápad na dobrodružství. A co dále?
V době okolo roku 1985 vlastnilo těch pár počítačů jen několik, rovněž nepočetných milionářů. Ačkoliv, při sledování filmů made in Hollywood, se bylo možné přesvědčit, že tam je počítač něčím normálním a přirozeným – jenom další kus domácího vybavení… Psací stroje byly velké, těžké, nebylo na nich možné opravovat chyby, při jejich obsluze byla nutná fyzická síla a při soustavném rachotu stroje měly pracovní podmínky do komfortu dost daleko. Navíc byly v té době problémy s papírem. Milovaná vláda se starala, aby tento artikl, používaný k tisku letáků, nebyl všeobecně dostupný. Psací stroj jsem doma měl. S papírem byl problém. Kvůli nedostatku zručnosti navíc napsaní čehokoli trvalo hodiny.
Začal jsem s linkovaným sešitem. Psal jsem propiskou. Během následujících deseti let jsem ručně napsal okolo 2500 stran. Některé byly písmenky pokryté řidčeji, jiné hustěji, ale řekněme, že průměr by vyšel stejný, 2500 stran normalizovaného strojopisu. Potom, hezkých pár let po začátku kapitalistické epochy, jsem přesedlal na počítač.
Na začátku jsem neuměl nic. Chtěl jsem zapsat své myšlenky a přání. Vytvořit zemi, do které jsem utíkal od reality. Navíc jsem si nemyslel, že by tuhle knihu kdokoliv kdykoliv vydal. Pojednávala o vzpouře proti socialismu, a ten se v té době zdál být nezničitelným monolitem. První verzi jsem vyhodil – dnes toho lituji. Pár citátů by vám ukázalo, jak dlouhou cestu jsem musel ujít, než jsem se naučil formulovat své myšlenky způsobem stravitelným i pro jiného člověka.
Takže si vezmeme oblíbenou propisku, sešit a otevřeme na první straně. Nahoru napíšeme název, pod něj první odstavec. Zdá se to být prosté, ale není tomu tak. Proč má povídka nebo román název? Inu – zazní to brutálně – proto, aby upoutala čtenáře. Pouze a výlučně. Člověk, který přijde do knihkupectví s hrstí – často s obtížemi – našetřených peněz, většinou neví, pro co se rozhodnout. Jestliže mu někdo – třeba známí – nedoporučí, co by si měl přečíst, stane před policemi, na kterých leží tisíc knížek. A má dilema, co vybrat.
Náš příchozí čtenář se řídí převáženě zrakem – vybírá si knihu s nejzajímavější obálkou. Teď jeho zrak klouže na název a začíná hlubší stupeň analýzy. Název je, vedle obálky, to, co ho má přimět k tomu, aby sáhnul po našem díle. Musí být jednoduchý, přiměřeně stručný, upoutávající pozornost a snadný k zapamatování. Dobrým příkladem je Mlčení jehňátek. Jestliže jsme neviděli film, tak nás udiví – co to, k čertu, má být? Román ze života pastýřů? A proč ty ovce mlčí místo toho, aby bečely? Anebo Čekajíc v temnotě – kdo čeká, na koho, proč potmě? Jiný příklad: Vlčí hnízdo. Opět cítíme, že to je nějaká metafora. Vlci přece nežijí v hnízdech – vlčí hnízdo se nám asociuje s bandou zbojníků, loupežnickým románem anebo s něčím podobným. Obrázek ošuntělého zemánka na obálce jenom pomáhá domyslit si, v které době se to odehrává. Občas může název prozradit hodně. Například román Člověk z Petrohradu, vydaný ještě v dobách, kdy se Petrohrad nazýval Leningrad. V tomto případě nám název jasně ukazuje, že jde o historický román. K názvům typu Nástroj rozkoše, Sladké sestřenky nebo Zpověď čínské kurtizány asi nemusím nic dodávat. Tam máme hned karty vyložené na stole…
Zásadně bychom neměli v názvu používat jména, zvláště taková, která nikomu nic neříkají. Například román s názvem Pan Wolodyowski potencionální čtenář mine. O chlapovi nikdy neslyšel, tak ho nezajímá. (Tady se dovolím vetřít s dalším negativním příkladem. Je mi líto, že román G.R.R. Martina Jak umíralo světlo vyšel u nás pod názvem Soumrak na Worlornu. Podle mě přejmenování na poněkud tradičnější a obyčejnější název naprosto nerespektuje tajuplnost a poutavost původního názvu a ještě je polovina nového názvu zcela bez vypovídací hodnoty (Worlorn). – pozn. OJ) Ale už Ohněm a mečem může jeho zájem vzbudit. Vím. Moje první kniha, publikovaná pod mým vlastním jménem, nesla název Kroniky Jakuba Vandrovce. Rozhodl jsem se pro něj z velice prozaického důvodu. Moje povídky četlo na stránkách Fénixe okolo patnácti tisíc potencionálních kupců. Bylo to už pár let a já měl strach, že už zapomněli, kdo je napsal. Ale jméno Vandrovec je natolik charakteristické, že se jim musí vybavit asociace.
Druhý název, Čaroděj Ivanov, jsem netrefil. Tuhle knížku zachraňuje jen skvělá obálka. Třetí díl, Vezmi černou slepici, má asi nejhezčí název. Ukazuje, že to asi bude něco o magii a současně jazyková stylizace tvoří zvláštní atmosféru. (Tak u této knihy se Pavel Weigel trošku netrefil. Správně by se měl jmenovat asi: Vemeš černou slepici. Nebo snad Vezmiš černou slepici? – pozn. IP) Spojení názvu s obrázkem podivně oblečeného chlápka ostřícího sekeru o jeden z balvanů kamenného kruhu funguje jako úder palicí.
V podstatě nejvíc jsem spokojený ne s názvem knihy, ale povídky – 2586 kroků. Proč zrovna tolik? Čert ví, jenom mě to napadlo. Ale vypadá zajímavě a přesně o to jde. Rozluštění tajemství názvu se nachází hodně hluboko uprostřed, podobně museli dlouho čekat čtenáři Mlčení jehňátek… Problém jsem měl s románem Sestřenky, který zdědil název po povídce, ze které vznikl. Na jednu stranu to bylo mrknutí okem na čtenáře, kteří povídku znali a měli ji rádi. Na druhou stranu to mohla být vážná chyba. Nechá se někdo svést k sáhnutí po knize s takovým názvem? Nevěděl jsem, ale nebyl jsem s to vymyslet něco lepšího. Obával jsem se ještě jednoho – můžeme to nazvat nezdravými asociacemi. Sestřenky, Sladké sestřenky… Na druhou stranu to byl název krátký a zvučný – jednoduše zapamatovatelný. Zariskoval jsem. A znovu se podařilo.
Ve chvíli, kdy názvem zlákaný čtenář sáhne po knize, máme tak desetiprocentní šanci na úspěch. V devíti případech z deseti si ji prohlédne, podívá se na cenu a odloží zpět na hromadu. Ale důležité je, že ji vezme do ruky. Zlozvyky čtenářů, kteří místo toho, aby s ní okamžitě běželi k pokladně, naši knihu zkoumají, jsou velmi zajímavé a různorodé. Musíme počítat s tím, že potencionální klient se o ní bude chtít něco dozvědět – proto jsou na zadní straně obálky entuziastické recenze neexistujících zahraničních novin, informace o nominacích na neexistující literární ceny, názory médií a morálních autorit, atd. Já jsem k tomu přidal hrst fiktivních drobných inzerátů. Jiným fíglem je umístění krátkého, dynamického fragmentu – několik desítek řádků majících zaujmout čtenáře. Co ještě dělá náš budoucí čtenář, stojící v knihkupectví s naším dílem v ruce? Když si ho prohlédnul zepředu i zezadu, tak si ho může náhodně otevřít a kousek si přečíst – tady nemáme na jeho rozhodnutí vliv – otevřít může kdekoliv. Těžko zařídíte, aby kniha byla na všech místech stejně dobrá… Ale je třeba se o to pokusit!
Další krok – spousta lidí čte nejdřív první a pak poslední slovo knihy. Doporučuji, skvělá zábava. Pro takové parchanty je možné připravit něco speciálního. A teď se dostáváme k jádru dnešní lekce. První věta, první odstavec, první strana. Tam získáváme čtenáře. Tam ho přesvědčujeme, aby vydal prachy na naše dílo, a ne za nejnovější knížku od Sapkowského. První věta ho musí zadupat do země, shodit mu žaludek do kalhot, musí přimět čtenáře natáhnout si z radosti na hlavu trenýrky… Sáhněme pro Zápisky důstojníka Rudé armády od Sergeje Piaseckého a co čteme? “Noc byla černá jako svědomí fašisty, jako úmysly polského šlechtice, jako politika anglického ministra.” Co vy na to? Je to těžký kalibr, vešlo to do historie literatury. “Jakub Vandrovec se jen lehce zachvěl, když mu bůhvíkým vystřelená kulka utrhla kus ucha a zabořila se do stěny kůlny” Tohle do historie literatury nepřejde, ale může to posloužit jako příklad. Anebo: “Tepajícím srdcem Benátek je náměstí sv. Marka uváděné do neustálého pohybu vlnami turistů.” Tak začíná kniha Petera Arnotta Byzantská civilizace. Věta je pěkná, poetická, slibuje intelektuální hody. Bohužel, začíná čtyřistastránkovou učenou monografii, nudnou jako nudle s mákem. První věta není všechno, po ní musí následovat další. Jak začíná Kontrola od Viktora Suvorova? “A teď mi polib botu.” – silná rána, přesně mířená, mezi oči. Víme, že máme v ruce knihu plnou brutální pravdy. Z následujících vět vyplývá, že jsme svědky exekuce hlavní hrdinky…
Hitchcock kdysi jako radu filmařům napsal, že v první scéně filmu musí být zemětřesení a potom má napětí neustále růst. Při psaní knihy zemětřesení umístíme do prvního odstavce.
První strana je vizitkou naší knihy. Tady ze sebe musíme vydat všechno – aby ji potencionální čtenář stojící u knihkupeckého pultu dočetl až do konce a obrátil list. V tomto momentu si můžeme pogratulovat – ptáček se chytil. Pravděpodobnost, že knihu odloží, je s každou přečtenou stránkou stále menší. Dokonce i ta nejlepší kniha, všestranně geniální, atd. potřebuje “dopéci” – udělat poslední výbrus. Briliant umístíme do rámu, kterým je začátek a ukončení. První a poslední věta, první a poslední strana. Dobrý dojem na začátku, milá vzpomínka po přečtení posledního řádku. Přivítejme a rozlučme se s čtenářem důstojně, pohostinně, po staropolsku (nebo staročesku, pochopitelně – IP). Kupuje naše knihy za své těžce vydělané penízky – prokažme mu úctu.
Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník
super. S pravni vetou a odstavcem z pohledu marketingu naprosto souhlasim.Nazev musi byt take uderny, ale pozor! musi vyjadrovat o cem knizka je, kdyz zvolime nazev historickeho romanu z Vatikanu napriklad Perverzni papez, ale tak to bude uderne a urcite se nam dostane pozornosti, ale nekde tam ten perverzni dedula byt musi, kdyz tam totiz nebude, nastveme tim ctenare. Sice si knihu uz koupil, ale u dalsi uz nam bude verit mene. Oproti mainstreamu ma SFF trh tu vyhodu, ze pocet vydavanych spisovatelu je maly a lide si je dobre pamatuji a tak si jdou koupit noveho Pratchetta, Feista, Gaimana, Kulhanka ci Zambocha, ale nazev je uz toliko nezajima. To ale plati i o autorovy, ktery v SFF vydal prvni knihu – lide ho budou znat z ruznych sbirek, antalogii a casopisu. Tudiz nazev z tohoto hlediska neni zajimavy, zajimava ja obalka – te si vsimnu jako prvni, aniz by kupujici musel zaostrovat, hned jak kupujici zastavi zrak nad urcitou knihou, zacina z praveho horniho rohu zaostrovat (vsechno se odehrava v sekundach) prvni co si precte je autor, zna-li ho vezme knizku a zacne ji studovat blize (vetsinou mrkne dozadu, o cem kniha je, popripade si precte prvni stranku, nazev je ukradeny), nezna-li autora, hned knihu otoci, aby se podival o cem to je a kdo je autor. Stale nejde o nazev. V mainstreamu je situace trochu odlisna, ale uz jsem se rozkecal dost :)btw. byla by zajimava anketka – Co sledujete ve specializovanych knihkupectvi. Obalku? Nazev dila? Autorovo jmeno? Anotaci?
tak takhle mě dostal sapkowski
krev elfů, první věta: město hořelo.a já se na první pohled zamilovala do pětidílné ságy 🙂
Špína!
Špína! Ano, ten základní problém je ten, že 95% sf&f čtenářů se pravidelně dostává do situace, kdy stojí před regálem plným knih a kupují zajíce v pytli. Je trochu ironií, že jeho následný výběr podle obálky nebo názvu knihy je NAPROSTO STEJNÝM skokem do tmy.Pan AP mě tímto článkem POŘÁDNĚ nasral. Co čteme mezi řádky? Fantasy kniha je zboží. Dle AP není rozdíl mezi fantasy románem a krabičkou sardinek a člověk si většinou koupí ty, které jsou na obalu nejlépe naaranžovány a vypadají nejbarevněji. Z vlastní zkušenosti každý ví, že často se ten obsah žrát prostě nedá, ať je obal jakýkoli.Jo, tohle víme všichni a není to žádné tajemství. Obálka, jméno autora, první věta – to prodává knihu. NECHÁPU ALE, JAK SI TO MŮŽE DOVOLIT NAPSAT JEDEN Z NEJVĚTŠÍCH SOUČASNÝCH TEORETIKŮ ŽÁNRU. I kdyby to byla tisíckrát pravda, tak právě tito lidé by měli bojovat za to, aby se čtenář rozhodl koupit umění a ne nějaké zasrané přízemní zboží. Nabádat k tomu, aby první věta knihy byla čtenáři šitá na míru je umělecký hyenismus, panu AP by měli odebrat vysvědčení ze základky. Kam se doprdele poděla literatura? Kde je umělecký záměr? To už rovnou můžeme psát romány v kancelářích jako v Orwellově 1984. Já nechci čtenáře, který si můj román koupí kvůli hezké první větě. Chci někoho, kdo si koupí knihu kvůli textu, který obsahuje. Hnus hnus hnus. Mám chuť na celou fantasy zapomenout.Čtenář by měl do knihkupectví přijít informován. Z médií by se měl dozvědět o novém autorovi, přečíst si několik recenzí na jeho dílo a podle nich se rozhodnout. Nemusíte mi vysvětlovat, že takhle to asi nikdy nebude, ale je třeba začít alespoň vychovávat ke změně poměrů a ne je ještě podporovat! Tenhle úkol máme my, recenzenti, redaktoři, vydavatelé. Z jakého jiného důvodu tuhle práci vlastně dělám??? Tenhle článek by měl být z FP vymazán nebo alespoň radikálně seškrtán (a přejmenován na Jak prodat knihu) Omlouvám se za silná slova, maximálně jsem se krotil.
No, po tvych recenzich na WarCrafty me tvuj hon za umenim prekvapuje, ale budiz… :)Je mi lito, ale clanek ma pravdu. Kdyz nekdo napise knihu, musi take zaujmout ctenare. A bohuzel, spousta ctenaru je takovych, ze si vybiraji podle druhotnych parametru, jako je obrazek na obalce. Proto pokud nekdo napise knihu, je potreba, aby se snazil vyjit vstric i tuctovemu ctenari, pokud se tim nezmeni puvodni umelecky zamer. Protoze kdyz se kniha nedostane ke ctenari, jako by neexistovala. Jaka je informacni hodnota romanu, ktery cetlo deset lidi? To uz je svym zpusobem pro spolecnost vyznamnejsi roman, ktery ma desetinasobne nizsi umeleckou a vypovedni hodnotu, ale dostane se do rukou stokrat vice ctenarum.Pises: “Kam se podela literatura? Kde je umelecky zamer?” Myslim, ze by sis mel uvedomit, ze dobra prvni veta by mela byt (resp. JE) soucasti umeleckeho zameru. Zkus o tom premyset.
to R.Klčo
no nevím AP je především člověk, který se nějký čas psaním živí a tak se taky na řemeslo dívá a co si budem povídat, jeho styl rozhodně oplivá vším možným jen ne uměním.Sf a f si lidé většinou kupují kvůli zábavě, za velkými knihami si stačí zajít do knihovny.O kvalitních knihách žánru se stejnak člověk dříve či později dozví.Jinak článek se moc líbil, konečně něco vtipného, cehož jsem si v předešlých dílech moc neužil.
To Roman:
Ještě to vezmu podrobněji: Nelibi se ti, že fantasy kniha je zbozi. Je mi lito, ale fantasy je zbozi stejne tak jako socha nebo treba prazsky hrad. A nic na tom NEZMENIS, at se ti to libi, nebo ne. Ukolem recenzenta je, aby ctenar vedel, ktere zbozi je dobre a ktere ne, resp. ktere je urceno pro neho a ktere neni, resp. ktere mu doporucujes a ktere ne. Jak jiste chapes, s podporou komercniho ctiva tohle co rikam nema nic spolecneho, prave naopak.Podle tebe by mel prijit ctenar do knihkupectvi informovan, ale sam hned na zacatku rikas, ze to 95% ctenaru neni. OK. Spisovatel se muze snazit psat pro 5% ctenaru. Nikdo mu nebrani. Z těch pěti procent si jeho knihu určitě par lidi precte. Ale ukolem jeho i recenzenta je, aby to bylo vice nez 5% ctenaru. Tomu ale vubec neodporuje clanek, ktery tvrdi, ze tvy dilo nesmi mit zprasenou prvni stranku a necitelny nazev.
To Roman:
A pak mam konkretni dotaz na navrhovanou zmenu nazvu clanku. Jaky je podle tebe rozdil mezi nadpisem “Jak zaujmout ctenare” a “Jak prodat knihu”? Ze ten tvuj nezahrnuje moznost vypujceni knihy? 🙂
To OJ
Tady se nebavím o tom, jestli má článek pravdu nebo ne (samozřejmě, že má). Jde o to, že tak osvícený člověk jako AP tyhle věci PROPAGUJE a to je na tom to strašlivé. Takové názory se dají pochopit u vydavatele, ale u samotného spisovatele? U šéfredaktora FP? Dále si myslím, že by sis měl uvědomit, že KAŽDÁ věta by měla být (resp. JE) součástí uměleckého záměru, tak proč psát jen o té první, když všechny jsou v díle stejně důležité.WarCrafty se neoháněj, ty dělám jen proto, že mě o to někdo poprosil, svým způsobem z toho něco mám a dělám tím službu veřejnosti. Máš pravdu, že kniha je zboží (pro jisté nevyhubitelné sorty lidí, vlastně většinu společnosti). Já psal ale o něčem jiném. V momentě, kdy je kniha napsána právě proto, aby se stala zbožím, přestává být knihou. Právě k tomu AP nabádá. Jako povinnou četbu si všichni přečtěte od Arthura Shopenhauera malou knížečku s názvem Spisovatelům a čtenářům (Votobia, 1995). Tam je všechno.
Ale no tak. Andrzej Pilipiuk nedělá umění a ani to nepřesdstírá. Andrzej Pilipiuk je člověk, který se odvážně rozhodnul živit se psaním.Kladné ohlasy na jeho knihy ho samozřejmě těší, ale živí ho těch 95% prrůměrných konzumních dušiček. Krasně se o tom vyjádřil Anrzej Sapkowski v jednom rozhovoru. Já ten kousek ted přeložím a umístím ho sem.Je to zajímavé.
Ano, clanek si klidne muzes vylozit tak, ze udava moznost, jak ctenarum prodat zajice v pytli. Ale myslim, ze za timhle ucelem clanek psany nebyl. Cely tenhle cyklus clanku je koncipovany tak, aby poradil zacinajicim autorum, jak docilit uspechu jejich knih. Proto se to take jmenuje “Jak napsat bestseller”, z cehoz je snad nadsazka citit dostatecne. Snaz se to i ty brat trochu vice s nadhledem. AP vysvetluje, co by uspesna kniha nemela postradat. Ne jak prodat tu spatnou.Myslim, ze nema smysl to vice rozvadet. Tyto fejetony od AP svuj vyznam maji, nemam duvod colikov mazat nebo cenzurovat. I AP ma pravo na nazor, stejne jako ty (a diky, zes ho napsal). A nemyslim si, ze by tady AP propagoval cokoliv, co by melo negativni vliv na hodnotu literatury. Naopak si myslim, ze tady prozrazuje neco ze spisovatelskeho umeni (podobne jako drive Sapkowski – velmi dobre si vzpominam na jeho fejetony o nazvech a prvnich strankach), ne z komercializujiciho zastirani praveho stavu veci 🙂
Názor Andrzeje Sapkowského
Jak jste si poradil s otázkou komerce? Pro umělce to asi není jednoduché? Andrzej Sapkowski: Nemám s tím žádné problémy. Možná proto, že nevím, co je to komerce. Polský jazyk takové slovo nezná. Můžeme říci třeba komerční, ale nikdy ne komerce. Mimo to se mi podařilo toto slovo slyšet v televizi, dokonce několikrát, obvykle v nesmyslných souvislostech. Z těch souvislostí například vynikalo, že listonoš, přinášející mi dopisy, dělá komerci, protože to dělá výhradně kvůli penězům, které mu vyplácí Polská pošta. A boty, které nosím, to je taky komerce – firma Salamander SA je vyprodukovala a brala při tom úvahu výhradně jen na svůj obrat a zisk. Ale to odbočuji od tématu, protože se mi jaksi nikdy nepodařilo ‚Komerci‘ potkat osobně.
To: Roman Klco
Jen dve veci:1) Nemam pocit, ze AP propaguje psani knih tak, aby se nejlip prodavaly. Na me clanek pusobi tak, ze popisuje, jaka je realita, a radi autorum, jak teto reality vyuzit. Nerika nic o tom, jestli je to dobre nebo spatne.2) Fantasy je zanr psany prevazne pro zabavu. Az na ojedinele vyjimky si neklade “vyssi ambice” a ani to od nej nikdo nechce. Pripada mi ponekud nesmyslne rozcilovat se nad tim, ze clanek o takovem zanru ignoruje skutecnost, ze cast literatury (ale ne fantasy literatury!) je psana hlavne pro “umeleckou hodnotu”, at uz je to cokoliv.
to Roman Klčo: V jednom rozhovoru s Marquezem se dotyčný vyjadřoval o síle první a poslední věty. Že zvlášť ta první musí mít ohromný náboj, sdělit o celém díle víc než kterákoliv jiná, jinými slovy nakopnout čtenáře. Té se musí věnovat obzvláštní pozornost, ta musí upoutat. Jinak s knihou můžete k šípku. Jak jen si to mohl dovolit? Běžte mu vynadat. Seberte mu nobelovku, protože není umělecký.Kdo to byl, kdo řekl, že název je korunou díla, trešničkou na dortu, a komu nezachutí třešeň, na dort se zpravidla vyprdne, jestliže si není předem jist o dobrotách pod ní. Což nebývá. Tuším že Mike Resnick. Ten sice nobelovku nemá, tak mu jí nemůžete sebrat, ale vynadat mu klidně můžete taky. Při jeho odporné egoistické narcistické povaze a neuvěřitelném úspěchu u kritiky mu to bude úplně jedno. Hezký večer.
to RK
Nemohu s Vami naprosto souhlasit to co rikate je holy nesmysl. Autorovi knihy jde vzdy a jen o zisk, at uz v podobe vetsi popularity, ci vetsiho prijmu penez. A to se nikdy nezmeni, z 90% vsichni umelci sva dila prodavaji, takze nechapu z jakeho duvodu, Vas toto tak rozcililo?
No, to bych zase nerek ze vsichni, spise vice nez o zisk jde podle me o obecnou snahu mit co nejvetsi ctenost, kdyz uz se s tim doma tak dlouho mori.
Pravidlo prvniho dojmu
S tim se nic neda delal, clovek ma tendenci posuzovat veci podle prvniho dojmu (ten muze pozdejsim podrobnejsim rozborem zmenit, ale proc se s tim rozebirat, kdyz tusim, ze je to o nicem, no time Toulousse), v pripade knihy podle prvnich par vet, v pripade filmu podle prvni sceny. Ta musi zaujmout, chytnout, nepustit, vyvolavat zvedavost “co je asi dal”. Nemusi to byt nejaka hollywoodska ohnova akce (BTW peknym prikladem “prvni vety” jsou zacatky Bondovek), ale treba predstaveni (ani ne hlavni) postavy v nejake zajimave (charakterizujici) situaci, treba i obycejny dialog (viz. opet ze sveta filmu Reservoir Dogs (Gauneri)), naznacit, o co pujde, o koho pujde, co je v sazce (kupr. zaporak resici personalni problemy)…BTW jako odstrasujici priklad, jak knihu rozhodne nezacinat, bych oznacil Pana prstenu, toho jsem rozecital minimalne trikrat…
Bohuzel, neumi to taky vetsina ceskych autoru.
Já myslím, že PP začíná schválně tak, jak začíná. Tolkien o popularitu opravdu nestál a jeho dílo to jednoznačně vyjadřuje. Kdyby nedošlo k tomu nešťastnému zfilmování, asi by bylo navždy přístupné jen omezenému počtu čtenářstva (což by mi nijak zvlášť nevadilo… :-)ú.
…
…k některým záporným komentářům: Já nemám dojem, že umělecké dílo rovná se suchopárná, zdlouhavá kniha, která si najde pět oddaných čtenářů (rozuměj – stejných cvoků jako autor), zatímco bestseller = pejskův a kočiččin dort, do kterého autor naháže všechny módní trendy, hezky to promíchá a na úvod hodí údernou větu. Nikde jsem neviděl, že by Pilipiuk psal – s úvodní větou si vyhrajte, zbytek už můžete zaplácat grafomanskými výplody na úrovni opice Bonobo, matlající si výkaly na palmový list… Někomu by se možná líbilo, kdyby se “umělecké knihy” potažmo sci-fi/fantasy s vyššími ambicemi než čtivo do vlaku, tisklo na toaletní papír ve vazbě barvy žlutohnědých zvratků, jen aby si to (chraň bůh!) neoblíbilo širší čtenářstvo. A nejradši aby to rovnou dodávali do antikvariátů, kde s tím podloží nohu u stolu, aby pak byla satisfakce věrného čtenáře o to větší a aby si nemusel zadat s tou hnusnou komercí (fujki fujki!!!). Úvodní větu by pak mohla tvořit pětistránková Azerbajdžanská hymna, psaná v sanskrtu, aby snad náhodou sítem neprošel nějaký běžný čtenář, který (světe div se!) někdy autora posoudí i na základě dvou tří odstavců a pozná, jestli mu tenhle styl vyhovuje nebo ne…
“WarCrafty se neoháněj, ty dělám jen proto, že mě o to někdo poprosil, svým způsobem z toho něco mám a dělám tím službu veřejnosti.” Světec!!! …nic proti WarCraftům, jen jsem prostě nemohl odolat 🙂
Michael Bronec: Nikoli. LotR začíná tak jak začíná protože Tolkien byl lingvista, nikoli spisovatel, což se na jeho díle podepsalo v pozitivním i negativním smyslu.- “WarCrafty se neoháněj, ty dělám jen proto, že mě o to někdo poprosil, svým způsobem z toho něco mám a dělám tím službu veřejnosti.” Buheheheheeee!! Mwahahahaaaa! Tak něco takovýhleho už jsem dlouho neslyšel! A upřímně doufám, že už ani neuslyším, protože je mi z toho na zvracení…Mno, a nakonec všem těm Romanům Klčům a jim podobným: Pokud jste článek skutečně četli a jste alespoň průměrné inteligence (a nezapomněli jste zapnout mozek), zajisté jste zaregistrovali dvě věty, které jdou hned za sebou. Asi takhle: “Těžko zařídíte, aby kniha byla na všech místech stejně dobrá… Ale je třeba se o to pokusit!” Po poněkud větší lopatě: Ve vaší knize *budou* slabá místa. Ale dávejte bacha, aby jedno nebylo hned na začátku.To by vám snad mělo zavřít tu vaši svatouškovskou držku.
Michael Bronec: O tom, proc ho zacal jak ho zacal se muzeme jen dohadovat, spise bych to videl v tom, ze pri prepisovani se soustredil na hlavni dejove casti a uvod pokladal za neco vedlejsiho, co tvori nepodstatnou cast knihy…A co se tyce popularity, tak na tom IMO film v zahranici az tak moc nezmenil, IMO je Pan Prstenu do anglo-americke kultury uz vrostly stejne jako Star Trek, coz bude i tim, ze momentalne jsou “u moci” generace, ktere na techto vecech vyrustaly… u nas tak za 10-20 let…
…no já bych řekl, že styl, kterým tolkien psal, nemá nic společného s prosíváním čtenářstva, aby si tak vypěstoval jakési tvrdé jádro lidí “na úrovni”, kteří by jej chápali. Je to dáno prostě tím, ž Tolkien se snažil vytvořit něco na způsob starověké ságy, jejichž studiem se celý život zabýval. A ty bývají všechno možné, jen ne zrovna záživné (dokud si člověk nezvykne na jejich styl)…
Pravda, pravda. Někdě (možná dokonce i tady?) jsem četl moc pěkný dvojslovný vystižení Tolkienova díla – syntetická mytologie.
Nechtěl jsem už reagovat, protože se tady hádáme o věcech, které každý vnímá individuálně, ale musím se bránit.Napište si, milí petrušáci a sordiďáci, na papír důvody, proč člověk napíše recenzi. Nikdy vám z toho nevyjde nic jiného, než věta, kterou mi předhazujete. Teoreticky byste mohli tu větu ještě obohatit o snahu dostat se do společnosti vážených kritiků, nějakým způsobem se prosadit v literárním světě… ale to bych nesměl psát o fantasy. Uvidíme se na OvaConu, můžete mi tam rozbít obličej.
…takže podle tebe se asi lidé dělí na jakési kasty, z nichž jedna (těch 95%, které bys rád vyhubil, jak jsem si přečetl v jednom tvém příspěvku) se bezhlavě vrhá na knížky a kupuje je zásadně podle obálky s kozatou ženskou a svalnatým hrdinou. Na srdci a v kalhotách je pak nejvíce zahřeje úvodní věta: “Rozpáral zlosyna od hrtanu po koule a pak narazil kněžku Ps´Tchzothova chrámu oděnou jen v průsvitný pléd na svůj mocný nástroj rozkoše”. Zatímco druhá skupina čtenářů si pročítá recenze, sofistikovaně přitom bafá z doutníku a kochá se pohledem na sebraného Tolkiena v knihovničce, vázaného v aligátoří kůži? No podle mne tomu tak není, na lidi většinou působí více faktorů a popravdě řečeno, tyhle povýšenecké snahy o zkultivování “ubohé konzumní většiny” mi celkem lezou na nervy. A hlavně jsou naprosto o ničem a k ničemu… Na OvaCon nejedu, takže si tam prosímtě naběhni obličejem proti futrům, ať nejsi zklamaný, že se ti nevěnuju…
pane Klčo, co takhle udělat službu veřejnosti (týjo, veřejnost je z vás celá odvázaná) a vrátit se z umělecky snobského nebe na zem. Nevím jak vy, většina lidí píše recenze pro peníze… a pokud z toho peníze nemají, tak ze zájmu, jako koníček-což se taky nemusí mlžit slohovými skvosty typu “svým způsobem z toho něco mám”. Petruschka mi mluví z duše, hezky to řekla. Nicméně vám zřejmě nestačilo, že ze sebe děláte fašistického debila, ještě musíte potvrdit, že jste také nevychovaný. Ani se nedivím, že už se nechce reagovat-co ještě tak můžete dodat?
Dej si pohov, Sírwen. To co z tebe pada nejde cist. To, ze Roman podle me ve svem prvnim komentari prestrelil, jeste neznamena, ze mu musis nadavat do “fasistickych debilu”, “nevychovancu” a “snobu”. Takze klidek, jasny?Na FP vsichni do jednoho delame svou praci zadarmo. Jedinou odmeno je nam par recenznich vytisku od nekolika vydavatelu (kterym velmi dekujeme!). Opravdu ty recenze piseme pro vas, ctenare, a delame to proto, ze nas to bavi (i kdyz nam to hrozne zere cas a rozhodne to neni lehka prace, to zduraznuju). Ale je mi jasny, ze zrovna ty asi Romanovu recenzni praci neocenis. Beres to jako samozrejmost. V tom je ten problem.
Roman Klčo: Proč člověk napíše recenzi? Protože je za to placen. Ovšem nějak mi uniká, co to má společného s tím, že se AP snaží pomoci začínajícím autorům k úspěchu?Co se OvaConu týče, u mne je situace podobná…
Těm natvrdlejším 🙂
Znovu opakuji, ze my za recenze placeni nejsme. Z toho důvodu je tudíž asi Roman (stejně jako my všichni ostatní) nemůže psát kvůli penězům. 🙂
…Roman píše recenze, aby vzdělal špinavý dav a pozvedl jej z bahna morálně kulturního úpadku. Zbytek recenzentů je nejspíš píše z fanovského nadšení, ze zájmu o žánr a o komunitu čtenářů atd……jo a za ty nekřesťanské úplatky od nakladatelů! My do vás vidíme :))
Tak já bych se třeba nechával uplácet hrozně rdá…:-). Akorát mi nikdo neche nic dát.Mimochodem, tenhle článek jsem taky přeložil zadarmo. Zadarmo. Fuj, ošklivé slovo. Přeložil jsem ho proto, že mě to baví.
…jestli toho máš hodně, třeba bych s tím mohl píchnout. Jsem odkojený polskou televizí a už jsem i nějaké věci z polštiny překládal. No, kdyby to bylo nad moje síly, tak bych ti to musel vrátit, ale zkusit to můžu…
Dík za nabídku, ale tohle zvládnu. Ono už moc dílů ani nezbývá. Na polském netu jsou zajímavé věci, ale horší je získat svolení k publikování. Jsou tam třeba hodně zajímavé rozhovory se Sapkowskim, na ty jsem měl zálusk, ale nikdo se neozval. Ještě to ale zkusím.Pilipiuk je naopak velmi vstřícný, i rád poradí.
ivo: Vskutku ošklivé slovo. Polsly sice neumím ani slovo, takže nabídku k pomoci předložit nemůžu, ale mé díky máš tak jako tak.
Souhlas
Je pravda, že si tky dost vybírám podle názvu knížky – ať už je to třeba Zločin a trest, nebo Řbitov zvířátek. To, že má název něco říkat a být přitažlivý, není přece nic špatného! Totéž s první větou… když knihu trochu prolistuji, než si ji koupím, podívám se, jak autor píše – to přece neznamená, že vyhledávám komerční kšunty, ale že se snažím o souznění vlastního vkusu a stylu autora…
:-)))Fakt perfektní začátek, plánuješ pokračování? Rád ho koupím, ať se to bude jmenovat jak chce.
upřesnění
ééém, omlouvám se, nevěděl jsem, jak se to tady řadí, dal jsem odpovědět na petruschkuv příspěvek ze 27.7. 19:42 – a ono se to moc nepozná, příště budu moudřejší.
Nechapen co mate proti Warcraftu? Jeho dej je lepsi,(myslim hru) ako dej vacsiny ceskych ci slovenskych fantasy knih.Popravde dobra fantasy,respektive dobry autory pisuci fantasy,sa daju spocitat na oboch rukach.Ostatne knihy su obycajne sracky.Vyznacuju sa takou myslienkovou tupostou az hroza.Myslim,ze fantasy ostane na okraji literatury ak neprejde,ako cela zvysna literatura,ocistnym ohnom realizmu.Jediny Sapkowsky je natolko inteligentny,ze to pochopil a preto jeho postavy neposobia tak plytko.A dej nieje predvidatelny uz po precitani “prvej vety”.Naviac jeho kniha nestoji len na perfektnom deji ,ale je podopierana aj majstrovsky vedenymi dialogmi postav.
Re: To Roman:
Myslim ze zamer kazdeho spisovatele a vydavatele je donutit ctenare aby si precetl prave tu jeho knihu a nevidim nic spatneho na tom ze sahne po veskerych moznostech ktere se mu nabizeji. Mozna je trochu smutne ze se musi dobra literatura prodavat timto zpusobem ale je to tak.
Potencionalne
Sapkowski nikdy nepotkal komerci, ja zase ´potencional´. To je ale hnusne slovo.Ale jinak spica povidani, dik.