Jak napsat bestseller #8 – Jak s časem a leností

Tato instituce zabírá každému z vás minimálně šest až sedm hodin denně a když připočteme ještě čas potřebný pro dojíždění, čas promarněný psaním domácích úkolů a přípravou, rychle zjistíme, že velká část našeho života bude bezúčelně promrhána učiteli. Po škole a období relativní volnosti na studiích musíme jít, bohužel, do práce. Práce v podstatě zabírá stejné množství času jako škola a také ji si někdy nosíme domů. Jak z této pasti uniknout? Možnosti existují.

Za prvé, můžeme se vykašlat na učení a zabývat se psaním. Tuto metodu však zásadně nedoporučuji. Když pominu rodinné potíže, vyvolané tímto rozhodnutím, tak se také střetáváme se státním aparátem. Učitelé si, v obavě z masového útěku nevolníků, zařídili, že každý má povinnost učit se do 15 let. V naší zemi (myšleno Polsko – IP) je bohužel také třeba získat maturitu. Čert ví proč – ale bez toho růžového papírku se daleko nedostaneme… Za druhé, můžeme přijmout bolestné rozhodnutí a po vyučování zasvětit svůj volný čas zdokonalování řemeslného umu. Píšeme, upravujeme, publikujeme první texty. Potom se dostaneme na vysokou školu. V tomto období máme trochu více volného času – musíme tedy rozvinout kariéru, tisknout na více místech současně, vydobýt si renomé a vydat první knihu, nejlépe několik. Jestliže do toho vložíme odpovídající množství úsilí, budeme mít ve chvíli, kdy získáme diplom, možnost volby.  Buď půjdeme do práce a ve volných chvílích budeme něco škrábat, anebo se rozhodneme živit se psaním na plný úvazek.

Jak tedy vidíme, ve většině případů se neobejdeme bez toho, že musíme obětovat svůj volný čas. K tomu je třeba mít hodně silnou vůli. Je třeba omezit sledování televize na dvě až tři hodiny týdně. Je třeba rezignovat na hraní počítačových her. Musíme změnit svůj denní rozvrh tak, abychom měli minimálně hodinu na čtení a dvě – tři hodiny na psaní. Není to jednoduché, ale v tomto momentu se rozhoduje o vaší budoucnosti. Naučíme se vážit si času. Každá chvíle má cenu zlata. Číst je možné cestou do školy. Číst si můžeme o hlavní přestávce, ve vlaku, v tramvaji.  

Vymýšlet a zapisovat si nápady lze takřka v každých podmínkách. Díky tomu, že jsem psal, sedíc na pláži, jsem poznal Pawla Siedlara – spisovatele, který mě přemluvil, abych spolupracoval s časopisem Fenix. První povídky jsem napsal na archeologické praxi v Plocku, při odpočinku po sedmi hodinách máchání  lopatou. Několik prvních nápadů na „Vandrovce“ jsem si zapsal na lístek vytržený ze sešitu v knihovně, když jsem čekal na objednanou knihu. Skoro dvacet jsme jich vymysleli společně s mojí snoubenkou, nejprve při ležení ve stanu smáčeném deštěm a pak během cesty z Bodo do Galivare, jedním okem hledícím do sešitu a druhým sledujícím vichrem bičovanou pustinu nejprve norského a pak švédského Laponska. Pár dobrých nápadů mi přišlo do hlavy, když jsem seděl ve Vojslavicích nad sklenicí piva „Perla“. Scénář komiksu o trpaslících jsem vymyslel ve vlaku z Varšavy do Krakova.          

Druhým zákeřným nepřítelem každého grafomana je: lenost. V podstatě jsme národem, který pracuje nárazově. V různých dobách jsem párkrát vykonali udivující a zvláštní činy. Vícekrát jsem rozbíjeli početnější cizí armády, obnovovali jsme zemi zničenou řadou válek. Vykonali jsme gigantický skok vpřed a potom jsme se uspokojeni váleli jak prasata v blátě břichem nahoru, až zase všechno šlo k čertu. Energie nám stačila jen na pár let horečné rachoty. Nějaká mentální deformace způsobuje, že pokud nedosáhneme úspěchu bleskově, nedosáhneme ho vůbec. Jsme národem bojovníků, kteří musí dobýt kořist hned a v ohromném množství. Namáhavé budování blahobytu, stojícího na masivních základech, nás vůbec nezajímá. 
S psaním je to podobné. Když jsem měl …náct let, myslel jsem si, že napíši Norský deník a za tento geniální výplod svého ducha zinkasuji balík peněz, ze kterého budu moci žít několik let. Potom mě napadlo, že toho napíšu dvanáct dílů a vydělám na tom úplně nepravděpodobnou spoustu prachů. O několik let později jsem seděl v jistém velkém a bohatém nakladatelství a díval se na smlouvu, ležící přede mnou na stolku. Jasně z ní vyplývalo, že za první díl sbírky povídek dostanu „šílenou“ zálohu ve výši dvou tisíc zlotých (asi tak 15 000 Kč – IP), kniha bude vydána během pěti let (po dvou letech ještě nebyla udělaná ani redakční práce)  a za každý prodaný exemplář dostanu až … 85 grošů (tedy asi 6 Kč – IP). Deník je vůbec nezajímal. Už dříve jsem věděl, že výdělky v této branži nejsou velké, ale až teď mi došlo, jak jsou mizerné. V tom okamžiku jsem měl dvě možnosti. Buď nad tím mávnout rukou, anebo si strhat žíly a nějakou dobu psát opravdu hodně v naději, že se v budoucnosti honoráře zvýší.       

V roce 1999 jsem začal psát pokračování Pana Auťáka. V průběhu následujících pěti let jsem jich napsal devatenáct pokračování. Ve stejném čase vzniklo několik desítek povídek, dva romány – Princeznička a Sestřenky a dva dosud nevydané díly cyklu Operace den vzkříšení. Tímto jsem pravděpodobně překonal polský rekord. Ale můžeme to spočítat i jinak. Pět let je, po odpočítání nedělí, asi 1500 dnů. Během nich jsem napsal okolo 4500 stran strojopisu. Až zaráží, jak nízký průměr to je – sotva tři strany denně, 45 minut efektivní práce. Jsem lenoch. Jsem patologický lenoch, který dává přednost čtení knih před prací nad jejich psaním. Z takovou produktivitou je možné napsat tři solidní, třistastránkové romány ročně. Znamená to, že zbytek literárního světa není s to mě dohonit – tři strany denně, to je pro ně moc… Národ líně leží v bahně. Spisovatel nemusí být workoholikem. Ale jestli chcete něco dosáhnout, musí přijmout minimální program – tři strany denně. Den za dnem, po prvních deset let.

Třetím naším nepřítelem je hmotný nedostatek. Bohužel, nezáleží na nás, zda určitá věc bude vydaná hned, nebo za několik let. Nezáleží na nás, jestli vydavatel investuje hloupých pár desítek tisíc do reklamy. V mnoha případech nemáme vliv na způsob vydání našeho díla (např. Vandrovce chtělo jisté nakladatelství vydat v edici… „Současná polská próza“). Je těžké s tím bojovat, ale nechť to pro Vás není výmluva. Po pěti letech dřiny se mi podařilo vydat první knihu. A vydat teď prvně napsanou knihu je podstatně snadnější.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník