Jak napsat bestseller #7 – Archetypy

Archetyp je, vědecky řečeno, soubor představ vyplývajících z kolektivního podvědomí společenosti, uváděných do pohybu pomocí konglomerátu klíčových slov. Ve slovnících je možné najít také jiné definice (Co třeba tahle: Archetyp je Jungův termín pro nejstarší a typické zkušenosti a postoje lidstva, které lidé nevědomě opakují, pravzory lidského jednání. Jednotlivé prvky se skládají v kolektivní nevědomí lidstva. – IP). Nyní si udělejme překlad tohoto termínu do jazyka srozumitelného pro průměrného bělocha.

Tedy: existují výrazy, které okamžitě odpalují v mysli čtenáře celé řady asociací. Jestliže se v první scéně našeho díla bude děj odehrávat v krčmě, tak se čtenáři při zvuku slova “krčma” okamžitě připomene děj třiceti filmů a patnácti knížek, jejichž části se odehrávají právě zde. Čtenář si přečte dvě věty popisu a jeho představivost mu okamžitě vygeneruje celý zbytek – stovky elementů. “Hrdina vešel do krčmy…” a čtenář si už představuje strop z trámů, stoly pořezané noži, bradaté trpaslíky, opilé chlápky připravené se porvat. Co více, spuštění tohoto myšlenkového procesu funguje také na autora textu. Scény v krčmě najdeme v každém druhém fantasy románu a většinou jsou si podobné jako kapky vody – mohou se lišit jen drobnostmi.

Archetypů je samozřejmě celá spousta. Jmenujme několik nejdůležitějších. Cesta – prašná silnice, kterou jdou hrdinové plnící misi nebo hledající dobrodružství. Při cestě jsou samozřejmě krčmy, aby bylo kde to dobrodružství najít. Les – a zvláště les za soumraku. Oheň na mýtině, družina se ukládá ke spánku, plamínky vlčích očí, křoví plné zbojníků…
Jsme měšťáci, jen nevelké procento lidí čtoucích tato slova strávila noc u ohniště v lese. Stačí použít tyto dva elementy – temnotu a les – aby se v mozku čtenáře odkryla ložiska atavistického strachu před nekrytým prostranstvím. Další archetyp: dům – bezpečné útočiště, místo, kde bydlí rodiny hrdinů a kde si oni sami mohou odpočinout po těžkostech výpravy. Pěkně využila archetyp domu Tove Jansonová v “Mumíncích” – ať se stane cokoli, je možné vrátit se domů. Tam se nachází bezpečné útočiště, dobrý oběd a ustlané lůžko. Občas je ohrožen i dům a je třeba, jako v jednom románu, vyrazit a házet prsteny do sopek… Trochu jinou obměnou je tvrz – je to stále dům, ale opevněný, připravený na nadcházející útok nepřítele. Podívejme se na popis dvorce z románu Vlčí hnízdo od Jacka Komudy. Kamenná podezdívka, která vydržela už nejeden požár, na ní stěny ze silných dubových trámů, malá okna opatřená solidními okenicemi. Střecha krytá šindelem, který je odolnější vůči ohni než došky. Ode dveří se skrz celou budovu táhne síň, jejíž stěny jsou ověšeny zbraněmi. V případě poplachu se tu seběhnou obyvatelé, aby popadli, co jim padne pod ruku a odrazili útok. Jestliže tvrz padne, bude archetyp pošlapán, rodinný dům znesvěcen nepřítelem. V čtenářově mysli se objeví vlna silných emocí. A o to nám jde. Čtenář má naše dílo prožít, a ne jen přečíst!

Hraním na archetypy a jednáním vyvolávajícím silné reakce čtenářů si zajistíme, že kniha bude dobře zapamatovatelná. To je nejdůležitější zásada – o ní se literatura opírá. A teď se podíváme, jak věc vypadá v praxi. Otevřeme první díl Ságy o lidech ledu Margid Sandemové.               
Trondheim v Norsku, konec XVI. století. Konec podzimu. Ve městě řádí epidemie. Nadchází večer. Uličkami se toulá sedmnáctiletá dívka, nachází ztracené tříleté děvčátko, jejíž rodiče pravděpodobně zemřeli. Bere ji sebou a jde za město, aby se ohřála u ohně, ve kterém se pálí těla zemřelých. Tam nachází ještě odložené nemluvně, které také vezme k sobě. Do rána pravděpodobně všichni tři společně zemřou hladem a zimou. Konečně potkává muže, pomůže mu a on ji z vděčnosti vezme sebou na vesnici a nechává ji na statku u přátel.

Tahle scéna dohromady zabírá snad několik desítek stran, ale je zatraceně silná. Připoutává pozornost čtenáře, nutí ho zakousnout se do knihy. Proč? Autorka mistrovsky využila archetypy. Samota. Osamocená dívka – zbavená domova a ochrany. Je úplně na dně. Bez příbytku – jakoby popření všeho, co dům dává! Její rodina zemřela, ji vyhnali z chalupy, dům byl zneuctěn. Je tma, město je cizí a vylidněné – začínáme se o ní bát. Temnota pro nás představuje hrozbu! A je to temnota nadcházejícího zimního večera. V Trondheimu řádí nákaza a to ne lecjaká – mor. A to je další element vzbuzující instinktivní hrůzu. Tma, samota, zima, hlad, nákaza. Zpoza každého řádku kouká zubatá. Autorka ji odsouvá, nikdy přímo o smrti nepíše, ale cítíme, že je to sebeklam. Dívka nemá šanci. Ještě jde, ale už je mrtvá. Může ji zachránit jenom zázrak a čtenář se na tento zázrak začíná zoufale spoléhat.

Pamatujete si, co jsem psal o kopání hrdiny do zadku? Tady hrdinka dostává pořádně – stane se jí všechno, čeho se bojíme nejvíce. Dívka jde do lesa, na setkání se smrtí, v noci… Potkává tam cizince, navíc v dosti dramatické situaci. Ale tři dobré skutky změní její osud. Přijde mezi vlídné lidi. Do domu, který ji zajistí ochranu. Do vsi, kde epidemie vyhasla. Vyspí se pod teplou dekou. A tak byla hrdinka vyrvána takřka smrti z náruče a doprovozena do bezpečného místa. Z temnoty ke světlu. Je to jednoduché jako drát a přitom to tak skvěle funguje. Čtenář se z jedné strany učí mít – díky soucitu – hrdinku rád, z druhé se spolu s ní účastní pouti od s mrti k novému životu… A je svědkem zázraku.
 
Samozřejmě existují také archetypy postav. Jestliže napíšeme, že je hlavní hrdina mágem nebo alchymistou, tak čtenář jaksi automaticky uvěří, že je to moudrý chlapík. Potom postačí jedna scéna pro potvrzení. Archetypových postav je celá spousta… Vesnický lékař, kat, indián, atd. Autorka citovaného románu to také uměla dobře rozehrát: hrdinka je sirotek, což automaticky budí soucit, za druhé má sedmnáct let a je ještě dítětem. Samozřejmě, v XVI. století by už byla dospělou ženou a to navíc povážlivě ohroženou staropanenstvím – autorka moc neznala dobové reálie. K tomu je hezká, plná tepla, má dobrý charakter a když je třeba, je i odvážná.
Archetypy postav se tvoří i mění velice rychle. Objasněme si to na příkladu upírů. V klasických strašidelných románech je vampír ďábelskou entitou, hnanou zvířecími instinkty.Vampír je strašlivý proto, že i když vypadá jako člověk, je jeho charakter dokonalým popřením lidství. Byl člověkem, ale rezignoval. Odmítnul dar, jakým je spasení, i za cenu zatracení si koupil novou existenci. Znaky lidství neztratil, nýbrž je vědomě odvrhnul. Dnes se může zdát pohled na vampíra ze strany teologie směšný, ale před 150 lety, když se objevil v literatuře, to čtenáři viděli jinak. Celé další století pochopitelně zaséval hrůzu… Bohužel, v současnosti byla tato postava obludně zkažena bijáky, jako je Interview s upírem. Dnešní upíři jsou nešťastní, zakomplexovaní, žijí v nějakých brlozích. Chybí jim radost ze života. Prožívají deprese z důvodu ztráty lidství. Ztratili znaky charakterizující chlapa: stali se rozplizlými, nemotornými a melancholickými. Sají krev, protože musí a ne proto, že chtějí.

Archetypy postav vznikají a mění se, procházejí evolucí – je třeba na to pamatovat. Občas pár nových filmů nebo knih zničí předešlou kolektivní představu. Já bych si chtěl přečíst něco o veselém vampírovi, který létá a s radostí saje krev z hloupých blondýnek. A ať ten vampír saje krev přísavkou, kterou má podle legend ze Sedmihradska, Ruska a Balkánu pod jazykem, a ne zuby, které se narodily ve fantazii západních grafomanů 19. století.

Když už jsme u tohoto tématu – existují díla, stanovící body obratu v literatuře nebo umění. Originální, a při tom vhodně načasované dílo je s to zbořit stereotypy. Občas bývá vyhození dané větve literatury z vyjetých kolejí vhodné, jindy přináší obrovské škody. Vedle vampírů jsou druhým příkladem zombie. Před pár lety se ve fantastice objevila revoluční, geniální povídka Pracanti z krchova, ve kterém majitel servisu zaměstná zombíky. Napsané vtipně a s vervou, bylo tedy dílo dobře přijato. Bohužel, další díly Noci živých mrtvých postrčily tento žánr na jinou stranu. Do Fenixe přišla během několika měsíců spousta povídek – všechny šablonovité, opakující schéma – svět ovládnutý zombiemi, nepočetná hrstka zachráněných je krouhá jak zelí… Rozpaky. Publikovat takové zpotvořeniny samozřejmě nemělo smysl, ale samotný fakt, že tohle smetí bylo stvořeno, odhalil hlubší problém. Objevil se nový archetyp – jestliže jsou v díle zombie, bude jeho autor popisovat, jak bojují s lidmi a pro čtenáře se stane samozřejmé, že zombie je zlá potvora žeroucí mozky. Hollywood roztříská na kousky všechno… Zombie se chová jako ghůl, funguje tak trochu jako kdysi vampír. Vampír je zakomplexovaný kretén, ghůl se chová jako kdysi zombie. Doktor Lecter je bezva, ale když se na to podíváme důkladně, tak se ten chlapík chová tak, jak se před třiceti lety choval filmový vampír. Jestliže se zkusíme odvolávat k dřívějším představám, tak se náhle ukáže, že se snažíme zbytečně. Přišla změna, lidé ji přijali a akceptovali.

Takže další postulát. Archetypy je třeba umět využívat, ale současně nedovolit, aby archetypy využívaly nás. A v žádném případě se otrocky nedržet toho, co už vymysleli jiní. Užívejme archetypy, ale pokud se začnou proměňovat ve stereotypy, tak je zničme. Jestliže zbytek tvoří podle obvyklé fabule, neváhejme ji zničit, zesměšnit nebo zparodovat. Na nás záleží, jak to bude vypadat za dvacet let. Můžeme se podřídit trendům a produkovat historky o upírech v depresi, anebo se ji můžeme stereotypům postavit a předhodit lidem, jak to vidíme my. V prvním případě bude náš text snadněji přijat, protože se odvoláme na archetypy, stereotypy a snadno identifikovatelné fabule, v druhém získáme originalitu a časem možná i velikost. První cesta je pohodlná a široká, druhá je úzká stezka pnoucí se ke zledovatělým štítům. Co z toho vyplývá a kterou si vybrat, to se zeptejte kněze v hodině náboženství (Tak to u nás nehrozí 🙂 – pozn. OJ).

Jsou podle obecného mínění vampíři strašliví, nesmrtelní a naplnění melancholií? No tak pišme o veselých krvepijcích, kteří, když vysáli na diskotéce dívku, dostali AIDS. Lezou zombie jak mouchy v medu a žerou lidem mozky? Můžeme třeba popsat zombíka, který jde k plastickému chirurgovi protože hledá práci v reklamě a chce vylepšit vzhled. Nebo takového, který vypadá jako člověk, ale chce být jako zombie z filmu, protože chce vystrašit tchýni.

Co je ještě třeba vědět? Čtenář, který má něco načteno, při trápení nad naším výtvorem náhle učiní objev. Tohle fabulační schéma se mu už někde mihlo před očima. Jasně – tenhle nápad už využil Shakespeare v Hamletovi. Klidně můžete přísahat na všechny svaté, že jste Hamleta dokonce ani nečetli a vzpomínáte si jen to, že je to nějaký kus, kde herec nosí v ruce lebku a mudruje nad bytím či nebytím… Proč se to stalo? Existuje jen omezené množství fabulí, ale nekonečné množství jejich variant. V podstatě jakékoli chování člověka je založeno na silných a základních citech. Láska, nenávist, lhostejnost, zrada, pomsta… Moc se tu vymyslet nedá. Když bude Harryho Pottera číst náš anglický vrstevník, narazí na odkazy např. k Oliveru Twistovi a francouzský zase v rivalitě mezi skupinami chlapců a bezdůvodné nenávisti mezi nimi najde ozvěnu románu Dva roky prázdnin. Jestliže píšeme knihu, tak bude jejím konzumentem fabulační schéma dříve nebo později identifikováno. Vtip je v tom, abychom se zorientovali dříve, nežli dopíšeme. Stala se dějová linie podobnou té z třetího dílu Hvězdných válek? Hmmm. Tam to skončilo tak a tak, takže to uděláme jinak. Díky tomu bude čtenář, který narazí na známé schéma, přesvědčen, že odhadnul konec. A tehdy ho převezeme! Sejmeme hlavního hrdinu a ať si teď čtenář hryže rozčarováním nehty.

Můžeme z toho taky udělat totální guláš. Alan Moore složil v Lize výjimečných tým výhradně z hrdinů ukradených jiným autorům. Každému nechal jeho originální jméno a charakterové znaky. Byla z toho skvělá zábava. (Přiznáváme bez mučení, že jsme zcela zaměnili původně uváděný titul a autora knihy za něco, co většina z nás zná lépe. Věříme ale, že Pilipiuk se u Ligy výtečně bavil také. :)) – pozn. OJ) Anebo to pojmout se smrtelnou vážností, jako japonský režisér Akira Kurosawa, když předělal Shakespearův kus Macbeth na velice podařený film za života samurajů Krvavý trůn.

Ovšem pokud budeme využívat klasický nápad, tak si musíme dát pozor na to, abychom nepřekročili hranici oddělující výpůjčku od plagiátu, jinak musíme počítat s tím, že nás dříve nebo později někdo obviní z “nadměrné podobnosti”.

Ještě pár slov jako rekapitulaci. Nezávisle na tom, co uděláme, co budeme napodobovat a co jsme využili a změnili, si musíme uvědomovat, že archetypy existují. A že občas může jediné slovo spustit v mozku čtenáře rozsáhlé myšlenkové procesy, ať už chceme, nebo ne. Jestliže se naučíme s archetypy dobře žonglovat, tak sice možná nedostaneme Nobelovu cenu za literaturu, ale naše knihy budou určitě čteny s chutí.       

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník

Poznámka k seriálu – záměrně jsme vynechali jeden díl, v kterém se Pilipiuk zabývá konkrétními možnostmi publikace povídek v Polsku, což je pro naše čtenáře zbytečný článek. Nebo se snad chcete pokusit prorazit rovnou v Polsku? 🙂