Jak napsat bestseller #6 – Sháníme informace

Když jsem začal pracovat na cyklu “Operace Den vzkříšení” (vím, vím, ještě se neobjevil, ale jsem optimista), poslal jsem v prvním díle hrdiny do XVII. století. Teprve v druhém díle trefili zhruba tam, kam měli – do Varšavy okolo roku 1880. Více o tom za chvíli.

Existuje několik kategorií vhodných zdrojů pro poznávání epochy, do které zasadíme děj. První – a ten nejčastěji používaný – jsou populárně naučné práce. Je možné jim věřit? Ano i ne. Musel jsem zasadit děj románu do doby okupace (Ruské. – IP). Jestliže sáhneme po různých pamětech z konce XIX. století, můžeme se dozvědět, že tehdy vládlo v Polsku totální porušťování a žáci dokonce ani během přestávek nesměli mluvit polsky. Je to, obecně vzato, pravda, jenže ne celá. Naprostá většina našich spisovatelů chodila do státních škol. A velká část jejich výuky připadla na dobu vlády generála Hurki – vášnivého rusifikátora… Zákazy mluvení polštinou platily výhradně v krátkých obdobích “zostřeného kursu”. Po několika letech pravidelně nastupovala liberalizace. Školy se dělily na státní a soukromé. Ve státních byla nařízení zaváděna okamžitě, v soukromých nutně ne – stát se do jejich činnosti v zásadě nevměšoval. Panenka z dobrého domu, vzdělávaje se v soukromé škole, mohla získat střední úroveň vzdělání bez plynné znalosti ruštiny. Učebnice byly v té době vydávané bez výjimky v polském jazyce a učitelé byli také převážně Poláci. Nařízení byla ignorována a pro případ kontroly byl připraven fond na úplatky. Vláda s tím v podstatě nemohla moc udělat. Byly pokusy zavést ruštinu “zadními vrátky” – například učitelé, kteří vedli vyučování výhradně v tomto jazyce, dostávali vyšší mzdu…

Odkud o tom víme? Je to velmi jednoduché. Vědomosti jsou rozbité na střípky, utopené v šedém magmatu lidské hlouposti. Většinu knížek píší lidé, jimž se hodně věcí jen zdá. Není možné jim nekriticky věřit. (U nás je typickým příkladem nedůvěryhodného spisu Hájkova kronika. – OJ) Pro získání pravdivého obrazu je třeba přečíst vědecké práce, paměti předků, denní tisk, učebnice. Teprve pak se začíná vytvářet přiměřeně pravdivý obraz.

Je tu ještě jedna otázka, na kterou je nutné zaměřit pozornost. V té blahoslavené epoše již existovala povinná školní docházka, ale zákonné restrikce, přikazující, aby každý žák docházel do svatyň edukace, dokud mu nebude osmnáct let, by našim předkům do hlavy nepřišly! Na studia se chodilo po získání nezbytných znalostí pro překonání přijímacích zkoušek. Člověk, mající za sebou dvě třídy obecné školy, měl právo zaplatit poplatek a jít ke zkouškám…

Samozřejmě, vědecké práce nám určitý kusý obraz skutečnosti dají. Zbytek je otázkou naší zvídavosti a – jak jsem vzpomenul výše – skládání všeho ze střípků informací. Jak jsem tedy rekonstruoval dobu pro druhý díl svého cyklu? Právě z detailů. Prohlížeje denní tisk. (Zkuste si někde půjčit a prohlédnout třeba sto let staré Světozory – to budete koukat! – IP) Narazil jsem třeba na reklamu z let 1898 – 1900: “…van skládacích, při cestách nezbytných”. Co to k čertu bylo? Plachta z gutaperči (speciálního plátna napuštěného kaučukem), opatřená skládacími kovovými nebo dřevěnými výztuhami. Oválný rám se připevnil k plachtě a opřel třeba o dvě židle. Dovnitř se nalila voda. Vzniklo něco na způsob přenosného bazénku o rozměrech metr krát metr a půl a hloubce půl metru. Člověk mající hygienické návyky si tak mohl zařídit příjemnou koupel např. v hotelovém pokoji. Na druhou stranu nám tato informace ukazuje jakousi odvrácenou tvář té doby. V tehdejších hotelech a hostincích nebyly koupelny. Každý, kdo se toužil smočit ve vaně, si ji musel vzít sebou.   

Jiný příklad. Jak nahlédnout do obydlí dělníka? Pamětí lidí z této sociální skupiny se mnoho nezachovalo, trochu informací uveřejnili spisovatelé působící v tomto období,  popisující, obecně řečeno, lidskou bídu. Kde tedy hledat zdroj? Znovu se může ukázat užitečným tisk. V jednom z čísel “Varšavského kurýra” jsem narazil na informaci o založení Wawelbergovské nadace. Rodina bankéřů se v záchvatu altruismu rozhodla postavit osm moderních domů pro chudé dělníky. Noviny uveřejnily popis vylepšení. Hygienici, požádaní o názor během zpracování projektu, se kategoricky vyjádřili, že na jednoho obyvatele musí připadat minimálně osm krychlových metrů vzduchu. To nám umožňuje přesně odhadnout stupeň nahuštění (obyvatel) v těchto bytech. Domy nadace musely mít tekoucí vodu – což vedlo k tomu, že byl na každém patře instalován vodovodní kohoutek. V každém bytě byl také pravděpodobně kýbl, protože jsem při prohlížení těchto budov na dvoře nenašel budky typické pro toto období. Míru luxusu doplňovala sociální budova obsahující prádelnu, sušárnu, opatrovnu pro děti (něco na způsob mateřské školky) a klubovnu, kde dělníci po práci mohli mazat karty nebo se zabývat socialismem, daleko od svých osmi krychlových metrů na hlavu.

Co je ještě třeba vědět. Domy byly moderní, stavěné okolo roku 1900, takže musely být osvětlené. Jak? Samozřejmě plynem. Jak v této době vypadaly lampy? Z jiných reklam a článků vím, že existoval aparát se skleněným stínidlem. Přišlo se k němu, do patřičné štěrbiny se vhodilo dvacet kopějek a otočilo se uzávěrem. Zařízení za tuto sumu vydalo určené množství krychlových stop svítiplynu, který, když hořel v lampě, vydával oku příjemné, jasné světlo. Jaký to byl plyn? Sáhneme po encyklopedii Trzaski a Ewerta (V našem případě raději po Ottově encyklopedii. – IP). Jednou za čas přišel výběrčí s klíčem, kterým otevřel skříňku a vybral z ní mince. Jestliže byly domy nadace moderní, můžeme si snadno představit životní úroveň v těch starších.

Ještě jedno důmyslné zařízení. Naši předkové měli taxametry. Samozřejmě ne v taxících – v roce 1900 bylo ve Varšavě jen pár automobilů – nýbrž v drožkách. Odkud o tom víme? Opět sáhneme po novinách. Je možné tam najít nařízení o povinnosti nainstalovat je…

Další zábavný detail. Jízdní kola byla v té době dosti populárním dopravním prostředkem. V reklamách si je můžeme prohlédnout. Zajímavé je to, že již tehdy byla vybavena svítilnami pro jízdu v noci. Elektřina již byla známa, ale žárovky byly módní novotou. Baterie se prodávaly ve formě stolitrových beček s kyselinou. Čím si tedy cyklisté osvětlovali cestu? Na tehdejších ulicích, plných děr a kočičích hlav, by používání petroleje bylo velmi nebezpečné. Svítili si tedy karbidovými lampami. Tehdejší světlo na kolo se skládalo z kovové plechovky, do které se nasypal karbid, dále nádobky s vodou a trysky vedoucí do reflektorku. Komplet byl opatřen několika otočnými knoflíky pro regulaci. Reakcí vody a karbidu (Odtud rčení “kape mu na karbid! – IP) vznikal acetylén. Tryskou se dostal do reflektorku, kde hořel pěkným, jasným plamenem. Pro regulaci jasnosti se používal knoflík, zvětšující nebo zmenšující množství vody. Tenhle strašně bezva vynález je možné občas koupit na burzách starožitností. Problém je jen s karbidem. Na nejbližší sběratelské burze si lampu hodlám koupit a vyzkoušet ji. Není moc drahá a v našem hornickém kraji se jich zachovalo dost. Háček je v tom, že acetylén při hoření pronikavě páchne po česneku…

Při zkoumání dané doby, do které hodláme zasadit naši prózu, se nám budou hodit:
Za prvé: populárně-naučné práce.
Za druhé: paměti tehdejších lidí.
Za třetí: denní tisk.
Časem je třeba zajít do muzea nebo starožitností a prohlédnout si rozmanité předměty denní potřeby. Mnoho detailů můžeme zpozorovat také na starých fotografiích. Hodně se dozvíme i ze závětí a inventářů.

Vůbec nejlepší je vydat pár set zlotých za starý ruský samovar a sám přijít na kloub, jak pracuje a jak ho rozpálit. Od strejdy havíře splašit trochu karbidu a zprovoznit z burzy přinesenou lampičku z kola. Snést z půdy žehličku na dřevěné uhlí a zkusit na nějakém nepotřebném oblečení, jak pracuje. Zkušenost je lepší než ten nejlepší popis.

Jak ale nahlédnout do časů, kdy ještě nebyl denní tisk, fotografické aparáty a umění číst a psát bylo ještě v plenkách? Opět nám může pomoci archeologie. Příklad ze života: špitál zasvěcený sv. Duchu ve Fromborgu. V archeologických časopisech je možné najít spoustu informací na téma tam provedených vykopávek a analýzy toho, co bylo nalezeno. Ze zahrady náležející ke špitálu byly odebrány vzorky země a byla provedena analýza obsažených rostlinných pylů (jsou s to přetrvat stovky let…). Díky tomu bylo zjištěné, co tam mniši pečující o nemocné sázeli. Z minulé lekce víme, že seli hlavně mák. Archeologové však narazili i na pyly jiných užitečných rostlinek. Nyní sáhneme po herbáři Symeona Syreniusza z roku 1613 (originál sice do ruky nedostaneme, ale od čeho jsou mikrofilmy?). Tam se dozvíme, k čemu byly užívány nejrůznější rostlinky.

V tomto špitále narazili také na značně cennější naleziště. Pár významnějších nemocných bylo pohřbeno v rakvích. Jejich obsah byl pečlivě prozkoumán, neboť nemocný (Spíš už mrtvý. – IP) byl do rakve z pryčny shrnut i s podestýlkou. Z různého smetí byly izolovány například různé zbytky rostlin nebo nožky blech a tělesných schránek štěnic. Nemocniční smetiště obsahovalo kosti zvířat, díky čemuž víme, jak a čím byli nemocní krmeni. Na smetišti také archeologové nalezli zbytky stolního náčiní a příborů. Zachovala se dokonce i směrnice takových institucí. Další informace dovolují poskládat dohromady takřka kompletní obraz. A ještě něco. Zdravější chovanci měli povinnost ptát se (lidsky řečeno, žebrat) ve prospěch nemocnice a vybrané grošíky odevzdávat do špitální kasy. Archeologové se dokonce rozhodli rozebrat špitální podlahu – ve spárách mezi cihlami nalezli více než sto drobných mincí, takže ne každý vyptaný groš zamířil do společného měšce…

A ještě něco – z nalezených zbytků jsme se dozvěděli hodně, ale jak se podívat do ostatních prostor a prohlédnout si jejich vybavení? Kvůli neexistenci fotografií se musíme spolehnout na jiné metody uchovávání reality. Při prohrabávání obrazových publikací zasvěcených umění najdeme bez větších problémů reprodukce grafiky ze sedmnáctého století a obrazů představujících scény z každodenního života. Najdeme na nich všechno, co potřebujeme. Podíváme se do nemocnice, kuchyně, ložnice, salonu. Poznáme způsoby zasklívání oken, porcování masa, druhy pecí. Prohlédneme si polštáře, oblečení, košíky, svícny. Dozvíme se, kdy se objevuje salám – stačí ho vypátrat na obrazech ukazujících hostiny.

Jestliže prokážeme odpovídající zvídavost, naši předkové toho před námi nedokáží příliš mnoho schovat.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník.