Jak napsat bestseller #3 – Hrdina

Existuje něco, co se odborně nazývá target – což je cílová skupina čtenářů, tedy chlapi a ženské, kteří budou číst to, co naškrábeme. Jestliže píšeme příběh pro mládež, děláme ho trochu jinak, než kdybychom jím mířili na dospělé. Jestliže píšeme pro dívky – bude samozřejmě jiný, než pro chlapce, atd. Náš hrdina by určitě měl být ve věku potencionálního konzumenta. Proč? Hlavně proto, že dobrodružství vrstevníka prožíváme nejsilněji. Identifikujeme se s ním, s jeho problémy. Velice hezky to udělal Niziurski v „Knížeti uličníků“. Je tam skupina chlapců, věkově velmi nesourodá. Jsou v ní třeťáci i sedmáci… což dovoluje rozšířit target na skupinu ve věku 9 – 14 let. Tuto metodu tvůrčím způsobem rozvinul Nienacki, když vytvořil postavu pana Auťáka. Máme tu opravdového frajera, kterého zpravidla obklopuje masa fakanů – „náhodou“ ve věku potencionálních čtenářů. Mnohem hůř to vyřešil např. Alfred Sklarski v cyklu dobrodružství Toma Wilmowského. Parchant vyrostl moc rychle…

Samozřejmě, čtenář si hrdinu buď oblíbí, nebo ne. Opět je tu několik zajímavých triků. Hrdinovi je třeba dát ránu do zad, až se svalí. Zadupat do země a přidusit a až teprve potom mu postupně zlepšit úděl. Hezky to předvedl Marek S. Huberath, třeba v povídce „Větší trest“. Když trápíme naši postavu, čtenář s ní začíná cítit. Když pro změnu popíšeme příběhy supermana, kterému jde všechno jak na drátku, získáme něco na způsob příhod „Divokého mravence“, vydávaného v polovině osmdesátých let a dnes již úplně zapomenutého. „Divoký mravenec“ byl synem námořníka a kupodivu mu lidová vláda vždy dala pas, aby se mohl s kámoši potápěči vláčet tu po Jugoslávii, tu po Andách (Tohle mi vždycky vrtalo hlavou u děl Ludvíka Součka – I.P.). Zvracet se chtělo, jak mu to všechno šlo jako po másle. Minulo patnáct let a tyto knihy jsou úplně zapomenuté. Tohoto hrdinu bylo prostě příliš těžké si oblíbit. Zahrajme tedy čtenáři na city a kopněme našeho frajera do zadní části těla. Čím častěji  a silněji, tím lépe.

Další trik je stejně jednoduchý. Samotný hrdina není všechno. Je třeba mu poskytnout svět, ve kterém bude fungovat. Čím bude svět zajímavější, tím lépe. Samozřejmě, každý začínající autor fantasy začíná kreslením mapky a pojmenováním země, někdy to dokonce tou mapkou i končí. Tolkien, Sapkowski a Kres dosáhli velikosti ne proto, že by si kreslili mapy, ale proto, že si ve svých představách dokázali vytvořit komplexní světy, existující zároveň i v jejich fantasii, i v povědomí čtenářů. Já osobně jsem považoval vymýšlení nějakých zemí z ničeho za úkol nad moje síly. Proto jsem vzal reálně existující zemi a drobet ji deformoval… Jakub si žije na Lublinsku, které je krapet více malebné než to skutečné. Zasazení děje povídky nebo románu do jiných historických epoch s sebou nese riziko určitých chyb – což jsem signalizoval již dříve. Na to je opravdu třeba si dát pozor. Více o vytváření pradávných dob bude v jednom z dalších dílů. Na závěr Vám o tomto tématu dám další radu: svět okolo hrdiny musí být za prvé: kompletní a za druhé: zajímavý. Čtenář ho vidí očima naší představivosti. Pamatujme na to, aby se něco skrývalo v šeru narážek, jako u Krese čerti, druh inteligentních bytostí, který byl několikrát signalizován, ale ještě se neobjevil.   

Samozřejmě zajímavé okolí není všechno. Naše postava v něm musí fungovat – nejlépe zabývaje se nějakou zajímavou činností. Opět se odvolám na svého hrdinu. Jakub Vandrovec je opravdu o hodně starší než čtenář, ale intelektuálně, kvůli technologické zaostalosti, stojí velmi nízko – v mnoha ohledech se jeho počínání jeví dětinsky. Okolí nemá špatné – tu pálenice, tam skladiště partyzánské munice, tu lihovod přes hranici… K tomu jsem mu přidal pár kopanců od osudu (i když mohly být silnější) a dal jsem mu zajímavou práci.

Dalším trikem, který používáme, je opatřit hrdinu vadami. Podívejme se na všeobecně známý komiks o Kajkovi a Kokoczovi (My si třeba vzpomeneme na Asterixe a Obelixe – I.P.). Kajko je hrozně „papírový“ – odvážný, přehnaně poctivý, statečný a chytrý. Kokocz se mi líbil víc. Je tlustý, hloupější než kámoš, rád jí a má kvůli tomu spoustu potíží. Je mnohem víc opravdový. Jestliže popíšeme anděla bez chyb, zbavíme ho tím života. Komu se bude chtít číst o tak šlechetné postavě? Pár drobných chyb postačí k tomu, aby ji dodaly chuť, stejně jako špetka soli změní chuť talíře polévky. Zrovna Jakub je ale složen hlavně z vad – což zrovna v tomto případě není dobrý příklad. Více Kokoczů, méně Kajků.

Ovšem je tu nejdůležitější věc – hlavní hrdina musí vědět, kam směřuje. Mnohem podrobněji to proberu v budoucnosti, teď jen naznačím. Naše postava musí realizovat nějaký úkol nebo hledat způsoby, jak ho splnit. V případě pana Auťáka hrdinové hledají poklady, nebo je vyrvávají konkurenci. U Sklarskieho loví vzácné druhy zvířat. První romány jsou lepší, protože je v nich víc v sázce a z toho důvodu má činnost hrdinů hlubší smysl.
   
Je tu ještě jedna věc – snad samozřejmá, ale přesto důležitá. Čtenáři musíme jasně naznačit, kdo je hlavním hrdinou. V opačném případě nám z toho vyjde něco podobného románu Nikolaje Breszko – Breszkowskiego „Dcera velkého knížete“ – hned jak se člověk s někým sžije, přijdou bolševici a zavraždí ho…  Na začátku je to zábavné, ale ve třetím díle to začíná nudit.

Je jasné, že naše postava nefunguje samostatně. Dříve nebo později se objeví problém s druho- a třetiřadými hrdiny. Je samozřejmě možné vytvořit je na několik různých způsobů. Začneme však určením jejich množství. Jestliže sáhneme pro román Elizy Orzeskowej „Nad Němenem“ nebo pro „Pana Tadeáše“, narazíme na legii rozmanitých individuí. Není známo, kým jsou, co dělají, odkud se vzali, ale motá se jich tam tolik, že se mezi nimi snadno úplně ztratíme.
Tedy jeden, dva hlavní hrdinové, k tomu, řekněme, čtyři až pět druhořadých, zbytek je jen součást pozadí. Během budování scény, zvláště pokud je veden dialog, není dobré používat současně více než trojku hrdinů – čtenář si prostě splete, kdo co říká. Zásadně není dobré množit hrdiny nad potřebu.  
  
Jak sestavit hierarchii postav? Je to velmi jednoduché. Na začátku dost podrobně popíšeme hlavního hrdinu. „Druhou sortu“ umístíme dále a popíšeme ji mnohem méně důkladně. Hlavnímu hrdinovi věnujeme nejvíc místa v každé ze scén, kde vystupuje. Lidé mají zakódováno, že když se o něčem často hovoří, znamená to, že je to důležité.

Je třeba se podívat na funkce hrdinů. Opět sáhneme ke klasice. V „Panu Auťákovi“ máme samozřejmě titulního pana Tomáše a jeho společníky skautíky (mluvím o klasických pracích Nienackého a ne o té imitaci, kterou spoluvytvářím). Pan Auťák je ten, kdo snědl všechen rozum a spoustu věcí vysvětluje svým mladým pomocníkům. Samozřejmě, prožijí spolu rozličná dobrodružství – ale on je tím, kdo ovládá situaci. Někdy dokonce i takový génius jako on něco neví – pokud sáhneme po dílu „Ostrov zločinců“, najdeme tam archeology, kteří mu s radostí poslouží informacemi.  
 
Zařazení jedné méně chápavé postavy mezi hrdiny má na dílo spásný vliv. Takovému oslíkovi budou všichni odpovídat na ty složitější otázky, a spolu s ním se poučí také méně bystrý nebo nevzdělaný čtenář. Kde je možné to dobře sledovat? Opět se odvolám na klasiku – knihu J. Verna „Tajuplný ostrov“. Postavy a vztahy mezi nimi jsou budovány podle velice průhledného schématu. V čele pětice trosečníků stojí inženýr. Všestranný génius. Věrně mu sekunduje novinář, který překládá poučení do srozumitelného jazyka. Bratranec novináře je tím, kterému je třeba vysvětlovat ty složitější otázky – předurčené pro středně bystrého čtenáře. Až na spodku hierarchie stojí dva dělňasi na špinavou práci – námořník a černoch. Jejich postavy jsou nezbytné k uctívání inženýra a je skrz ně možné vysvětlovat určité věci i úplným idiotům. Román vzniknul už před sto dvaceti lety, ale schéma je stále živé a je možné ho nejenom používat, ale i tvůrčím způsobem rozvíjet.
 
Sáhněme do knih pojednávajících o dobrodružstvích jakéhosi Jindry Hrnčíře (Harryho Pottera, pokud někdo nemá rád překlad). Máme tam okamžitě identifikovatelné okopírované schéma. Je tu málo poučený Harry, kterému je třeba po lopatě vysvětlit základní věci ze světa magie. Většinou se tím zabývá Hagrid, méně často Ron Weasley (Míněn je samozřejmě první díl. –  I.P.). Roli inženýra hraje ředitel té veselé školky. To on je tu fontánou moudrosti a skálou, na které všechno stojí. Spolu s Harrym vejdeme do světa čarodějů. On zadává otázky, které se nám hrnou do úst, on poznává a prozkoumává nový svět…

Je třeba probrat ještě jednu otázku. Hrdinové se zásadně dělí na kladné a záporné. Fabule se většinou zakládá na boji dobra se zlem, řidčeji na boji zla s ještě horším. K úplným kuriozitám patří případ, kdy jde o mírovou rivalitu pozitivních hrdinů. Nejčastěji tedy jde o vztahy mezi naším hlavním hrdinou a jeho protivníkem – nepřítelem. Nepřítel většinou bývá velmi inteligentní – někdy dokonce o hodně více než hrdina. Střetnutí těch dvou nám vyznačuje osu děje. Stejně jako hrdina má i jeho nepřítel své přátele, pomocníky a společníky. Hierarchii sestavujeme obdobně. Mezi kladnými hrdiny je jeden nejdůležitější, a také mezi zápornými je jeden pomazán na vůdce krví zbrocené hordy…

V Nienackého románech se objevuje nepřítel pana Auťáka, nějaký Jiří Batura. Toto individuum je nebezpečné hlavně díky tomu, že jeho inteligence není menší než inteligence hlavního hrdiny. Souboj je velmi těžký a konečný výsledek – i když předvídatelný – je vykoupen vysílením a prohrami. V ranných Verneových románech se nepřítel v podstatě nevyskytuje. Hrdinové zápasí většinou s nezkrocenou přírodou, občas s divokými domorodci, branými spíš jako živel. Nepřátelé z masa a kostí se objevují v pozdějších dílech – převážně to jsou šílení vynálezci nebo bezskrupulózní zbohatlíci. Od Verneových časů jsme ušli dlouhou cestu. Přibližme si tento problém na příkladech z mnohem novějších děl. Doporučuji přečtení „Mlčení jehňátek“ a „Hanibala“ (Bohužel film totálně zkopali…). V „Mlčení jehňátek“ máme klasickou situaci – dobrá policistka bojuje s maniakálním vrahem, doktor Lecter je v pozadí, setkání s ním jsou body obratu pro celý děj. Boje dobra se zlem se neúčastní, je nad věcí a s úsměvem z ústraní sleduje střetnutí dvou sil. V „Hanibalovi“ se situace mění. Vyšinutý milionář planoucí touhou po pomstě loví doktora. Klasické střetnutí zla a ještě horšího, viděné částečně očima Clarisy Starling, která se nachází hlavně v roli pozorovatele. Je třeba se do toho podívat a vyhledat elementy klasické verneovské hierarchie a stanovení hrdinovy role. Hanibal zaujímá pozici inženýra – ví všechno, policistka je ztracené dítě – jejíma očima se díváme na situaci. Její nadřízený občas s úsměvem vysvětluje, že doktůrek vůbec není tak mazaný, jak by chtěl vypadat – a nachází prostá vysvětlení jeho paradoxních nápadů… Okopírování tohoto schématu – a ještě lépe jeho tvůrčí rozvinutí – nám dovolí získat poměrně hutný děj bez nutnosti používat několika stránkové poznámky.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník. Publikováno se svolením autora.