Jak napsat bestseller #17 – Investujme!

Dnešní část bude pojednávat o investicích. V dřívější socialistické epoše bylo velice fajn být spisovatelem. Každý, kdo vykázal byť jen stopu talentu, nebo měl ten správný pohled na současnost, mohl spoléhat na štědrost státu. Pěvci budování socialismu dostávali domy, poukazy na automobily, právo nakupovat ve speciálních obchodech, atd. V době pozdního socialismu už spisovatele čekal značně menší  vejvar, ale pořád bylo možné po pár vydaných knihách očekávat solidní bydlení, možnost koupit si západní automobil, nebo dostat domácí zadarmo, a jiné luxusní věci. Honoráře stačily na klidný život na mnoho měsíců. K tomu mohli spisovatelé počítat s péčí ve speciálních sanatoriích a zahraniční dovolenou.

Samozřejmě, vláda všemi těmito věcmi šetřila, a k jejich získání bylo třeba dovedně podlézat. Vstoupit do strany, podepisovat protesty proti intelektuálům, plivat na určité osoby v otevřených dopisech v novinách atd. Stát očekával panáčkování na dvou tlapkách a radostné vrtění ocáskem – což se mnoho umělců bleskově naučilo. Psaní samé pak už v podstatě byla vedlejší věc. Kromě rozličných tvůrčích stipendií mohli „literáti“ spoléhat na vysoké zálohy na ještě nenapsané knihy a slušné honoráře za ty již publikované. Stávalo se i to, že díky vhodným smlouvám už nebylo po obdržení zálohy potřeba knihu psát… Pracovní tempo bylo mizivé. Nová kniha pravidelně vznikala několik let. Psaní se vleklo hlemýždím tempem. Ale proč by vlastně měli pánové literáti spěchat? Měli za co žít, kde se bavit, z toho, co dělali, se nikomu nezodpovídali. Zbigniew Nienacki psal svých sedmnáct „Panů Auťáků“ více než třicet tři let. Já (nesrovnávaje kvalitu) jsem sedmnáct dílů téhož napsal za… čtyři.

Na literatuře, skoro jako nádor, bujely novotvary literárních časopisů, které pravidelně vydávali literární kritici pro jiné kritiky, větší část nákladu šla do stoupy a platilo to ministerstvo. V těchto časopisech svou ekologickou niku obývali tzv. kritici – chlapi znalí literárních experimentů, avantgardních románů, a jiných zákrut literatury, kteří však neměli ponětí o opravdových knihách.

Příjmy a honoráře příslušníků těchto skupin měly dokonce jistou souvislost s prodejem a publikováním, ale byla to souvislost velice volná. Pravidelně se stávalo, že díla považovaná za vynikající ležela na policích knihkupectví celá léta, zatímco jen jako „vedlejšák“ tištěná fantastika bleskově mizela z trhu. Zásadně se nedotiskovala, jelikož nebyl papír. Existovali spisovatelé, jako Nienacki, Szklarski nebo Lysiak, opovrhovaní a vysmívaní kritikou – jejichž knihy vydělávaly na celá vydavatelství a umožňovaly tisk desítek titulů od jejich sice méně schopných, zato v systému lépe zakořeněných kolegů od pera. V letech 1989–1990 se stovkám takových drobných parazitů zhroutil svět. Začala jiná epocha. Epocha pádícího času. Od té doby už neplatí za tvůrčí minimum jedna kniha za tři roky, ale tři knihy ročně.

K věci

Odpusťte mi dlouhatánský úvod, už se dostávám k jádru dnešní lekce. Za komunistů bylo možné být spisovatelem, a přitom nepsat knihy. Anebo bylo možné skvěle žít z psaní knih, které se nedaly číst. Dnes jsou však jiné časy a my se musíme, i když je to brutální a surové, podívat pravdě do očí. Situace je zatraceně jednoduchá. Nikdo nám nedá ani o korunu víc, než si zasloužíme, a o vily, automobily a zahraniční dovolené se musíme zasloužit sami. Je to, jak věřím, možné.

Takže… psaní je investice. Investujeme náš čas do našeho talentu. Ocenit situaci musíme sami. To, čeho dosáhneme, je násobkem času a talentu. Jestliže je náš talent slabší, musíme do psaní vložit gigantické množství času a úsilí. Jestliže máme talent větší, musíme vložit to samé množství času, ale výsledek bude lepší. Jestliže se rozhodneme psát – nebo co více, jestliže se rozhodneme, že se psaním budeme živit – musíme s jistotou počítat, že tomu za prvé: budeme muset věnovat ohromné množství času, a za druhé: že výnosnost naší investice je velice diskutabilní.

Začneme psát ještě na škole. Může to být základka, ale pravděpodobnější je, že to bude gymnázium nebo střední škola. První texty se pravidelně nehodí absolutně k ničemu. Jsou to pokusy, které po přečtení hodíme do šuplíku. Možná se k nim jednou vrátíme a přetvoříme ty první pokusy do nějaké češtinu neurážející podoby. Kolik jich bude? Těžko říci. Počítám, že než jsem začal publikovat, tak jsem napsal cca 1600-2000 stran strojopisu. Kolik let to zabere. Já jsem šel naslepo. V dnešní době je díky internetu snazší nalézt někoho, kdo vám poradí. Řekněme, že dva tři roky vám bude trvat, než si osvojíte základy řemesla. V tuto dobu budete muset investovat hromadu hodin… Napsání jedné strany trvá tak 15-30 minut, 500 hodin cvičení je opravdu hodně.

Čas na ně potřebný musíme někde ukrást. Ukrást na úkor čtení knih, sledování televize, učení, odpočinku, zábavy, spánku… A po těchto 500 hodinách teprve začíná naše cesta životem. Čteme naše první čmáranice, skřípeme zuby a začínáme psát nanovo. Výsledky potom zasíláme v plen redaktorům. Jestliže jsme začínajícími spisovateli, nacházíme se na samém dně hierarchie – jsme něco jako „bažanti“ u vojska. Redaktoři (kterým jsme zasvětili jeden díl) nás neznají, nešetří a šikanují. Honoráře (pokud vůbec jsou, některé časopisy debutantům neplatí) jsou nízké a přicházejí s mnohaměsíčním zpožděním. V současné době máme (v Polsku) docela slušnou situaci – na trhu s fantastikou je 5-6 časopisů. Řekněme tedy, že zhruba jednou za dva týdny vyjde jedno číslo nějakého periodika. K tomu je třeba připočítat ještě pár internetových časopisů – které, bohužel, neplatí… Tato území je třeba obdělávat. A opět je to investice, tentokrát dvojitá. Zase: čas a opět čas, který musíme každý den zasvětit psaní, přemýšlení, zjišťování podrobností. Za druhé, nápady samotné.

Nevím, jestli je člověk schopen vymyslet za život nekonečné množství dobrých fabulí, nebo ne. Měl jsem celé měsíce tvůrčí blok, během kterého jsem nebyl schopen ze změklého mozku vykřesat ani jiskřičku. Takže investujeme fabule. Vymýšlíme, píšeme povídky a posíláme je, kam se jen dá. Opět se vnucují úvahy: máme k takové rozmařilosti právo? Děláme dobře, když píšeme povídky? Možná je nápad natolik nosný, že by se na jeho bázi dal napsat román. Pěkně je to vidět na amerických spisovatelích. Přijdou na nápad, napíšou povídku, za nějaký čas začnou litovat, přepracují ji do podoby románu, pak vznikne cyklus…

Za třetí investujeme naši znalost řemesla. Opět nás začínají trápit úvahy. Nahodíme řekněme dvacetistránkovou povídku. Zaplatí nám za ní dva tisíce (mínus daň). Za dvacet stran článků do jakýchkoliv novin dostaneme tři až šest krát krát více prachů. A peníze začínají pokoušet. K čertu s povídkami, je třeba zakotvit u novin a psát fejetony a reportáže, vychválit chlív nás obklopující, jako by voněl po růžích, chyby politiků představit jako ctnosti, a brát za to prachy. Anebo můžeme psát povídky, které sice prodáme mnohem levněji, ale zato doufat, že je někdy vydáme jako knihu v podobě sbírky. A že se kniha stane bestsellerem, čímž se nám naše dnešní ztráty i s úroky vrátí… Takže, když píšeme povídky, opět investujeme. Obětujeme současnost kvůli nejisté budoucnosti.

Do práce!

Skončili jsme školu, začínáme pracovat. Opět se objevují dilemata. Z psaní můžeme mít slušný vedlejší příjem. Má však smysl okrádat se o těžce zasloužené chvíle odpočinku? Nebylo by lepší přistát před televizí a na hodinku nebo dvě vypnout? Čas… Napsání povídky – nemluvě o jejím vymýšlení a shánění informací –, jen to samotné nadatlování textu do počítače zabere minimálně tři týdny dřiny. Opět investujeme čas. Napsání knihy zabere sto hodin. Zdá se to být málo. Ale co když se v polovině psaní ukáže, že se nám změnila koncepce a kvůli přepracovaní celé kapitoly je třeba vyhodit 40 stran? A vezmou jí vůbec, nebo ne? Když ne, ztratili jsme měsíc času. Za komunismu by nám alespoň zůstala záloha a v kapse by nás hřála legitimace.

Já jsem za minulých sedm let (Tento fejeton je dva roky starý – I.P.) napsal osmdesát povídek a osm románů. Vyšly z toho tři sbírky povídek, a další je v tiskárně. Vydal jsem jeden román a jeho pokračování právě dopisuji. Jeden román se nepovedl a nemám chuť ho opravovat. Tři díly jednoho cyklu a dva druhého čekají na lepší časy. Ve volných chvílích jsem napsal sedmnáct dílů pokračování dobrodružství „Pana Auťáka“. Jeden byl odmítnut. Trochu jsem přeinvestoval. Kojím se však nadějí, že se jednou možná podaří to, co jsem napsal, i vydat… Kolik času jsem vložil do učení se a samotného psaní, sám nevím. Možná tak 5000 hodin? Ochotně investuji ještě jednou tolik. Jsem totiž zvědavý, kam je možné s trochou snahy dojít. 

Přečetl, volně přeložil, pro české čtenáře upravil a poněkud zkrátil a poznámkami doplnil Ivo Poledník.