Jak napsat bestseller #11 – Devastace tvůrce

Psaní je sedavé zaměstnání. Jestliže se rozhodneme touto profesí se zabývat, pak musí být první důležitou investicí pohodlná židle. Nemám teď na mysli šmejd na kolečkách, prodávaný v obchodech s kancelářským nábytkem. Musíme mít něco opravdu pohodlného a solidního. Doporučoval bych bukové křeslo, nejlépe s opěrkami pod lokty. Důležité je, aby pracovní nábytek nebyl čalouněný, protože za a: materiál na čalounění bude nasakovat potem a za b: na potah se většinou používají nějaká syntetická svinstva. Klávesnice se pohodlně drží na kolenou. Občas je dobré dát něco pod nohy – podnožku nebo nízkou židli. Já si opírám nohy o skříň druhého počítače.

Druhým důležitým orgánem, který může být naší prací poškozen, je zrak. Bohužel – jestliže chceme trávit několik hodin denně u počítače, je plochý LCD monitor nezbytný. Ohledně poslouchání hudby během práce je pro mě těžké se vyslovit – jedněm pomáhá, druhé rozptyluje. Mě někdy ruší a jindy je tomu úplně naopak. V každém případě bychom měli pracovat pohodlně a zdravě. V učebnici psaní na stroji jsem kdysi viděl i sestavu cvičení pro sekretářky. Nemám teď na mysli rozštěpy na šéfově stole, ale jenom procvičování dlaní a zápěstí. Nikdy se mi ale nestalo, že bych měl tak unavené ruce, že by mi to bránilo pracovat.  

Občas se, po několika hodinách práce, stávají nezbytností různé povzbuzující prostředky, jako je káva (já ji však nepiji), čaj nebo doušek čerstvého vzduchu. O co více není toho posledního nikdy dost, o to pečlivěji a s rozumem je třeba dávkovat první dva. Káva v příliš velkém množství škodí srdci, čaj také. Jestliže se předávkujeme těmito – zdánlivě neškodnými – nápoji, bude nás oblévat studený pot, budeme mít bolesti hlavy, závratě a jiné nepříliš zajímavé legrácky. Zapálení cigarety zvýší hladinu dopaminu v mozku, což způsobí, že kuřák může po zašlukování dostat nějaký nápad. Tato cesta však nikam nevede, protože se rychle ukáže, že nápady přicházejí výhradně po potáhnutí, a z vykouření čtyřiceti cigaret denně nic dobrého nemůže vzejít. Podobně špatné výsledky dostaneme, když zkusíme použít jako doping alkohol. Pivo funguje jako uspávadlo a při použití mocnějších truňků nám hrozí rychlá devastace a konec kariéry. Většina spisovatelů “středního proudu” a určitá část našich jsou částečně vyléčení notoričtí alkoholici (Stephen King by mohl vyprávět – I.P.). Nemá smysl opakovat jejich omyly.

Nedobře se také píše nalačno a po probdělé noci. Ovšem destruktivní vliv na tvůrčí proces má i plný žaludek. V podstatě se dá říci, že je třeba se dobře vyspat, sníst lehkou snídani, napít se čaje a dát se do práce. Ohledně doby, ve které se pracuje nejlépe, se nemohu jednoznačně vyjádřit. Rád vstávám ráno a systematicky pracuji do odpoledne. V noci se také pracuje příjemně – okolo panuje klid a ticho. Lidé spí a jenom my – jejich sluhové – se ještě trápíme se svými “arcidíly”… Samozřejmě, na naší cestě nás čekají ještě různé jiné “radosti”. Popišme si tedy nejčastější psychická onemocnění, abyste zavčasu věděli, co vás může potrefit…

Deprese – dlouhodobé duševní vypětí má za následek depresi. Těžko soudit, zda vzniká následkem psaní, nebo je jeho příčinou. Já jsem utíkal do svých světů, když se mi ten reálný úplně zhnusil. Už vícekrát jsem slyšel názor, že to není jen můj případ.

Melancholie – je už od úsvitu dějin nezbytnou součástí tvůrčího procesu (stačí si přečíst biografie našich národních básníků). Objevuje se a mizí, je silnější nebo slabší. Občas se objevuje v podobě klasických výkyvů nálady. Zhruba v osmihodinovém intervalu přechází od nejčernějšího zoufalství až k euforii a pocitu obrovské tvůrčí síly… Tak nebo tak, vyčerpává. Deprese dobře zahání Coca–Cola. Bohužel, toho jara, kdy jsem objevil spásné účinky tohoto preparátu z rozmačkané americké kůry, mě nenapadlo dočíst až do konce etiketu. Díky neznalosti kalorického obsahu tohoto produktu mi léčba depresí zvedla nadváhu o dobrých osm kilo…

Neuróza – práce spisovatele z vnějšku vypadá jako selanka. Člověk si sedí pěkně v teplíčku, pracovní místo je od postele vzdálené sotva tři metry, nestojí nad ním vedoucí s hodinkami v ruce… Bohužel, i když je tohle všechno pravda, nese s sebou tato práce i nervové vypětí. Při psaní se vydávám všanc nejistému osudu. Bude se to, co zplodíme, líbit vydavateli, nebo ne? Vydají? Nevydají? Kdy to vydají? Jestliže to vytisknou, bude se to líbit čtenářům? Bude to krok vpřed, nebo zpět? A zaplatí nám to vůbec? Kdy zaplatí? Kolik zaplatí? Bude to stačit na činži? A na pivo? Pracuji už přes osm let, takže jsem se naučil množství takových situací minimalizovat. Píšu pro více vydavatelů, takže mám příjmy z více zdrojů. Píšu různé věci, takže mě jeden nezdar zabolí, ale nezabije. Nervy je možné uklidňovat tabletkami, ale lepší je zdroj trápení zlikvidovat.

Obsese – občas se (obvykle u grafomanů, příliš dlouho čekajících na svůj debut), objeví obsese – chorobná, utkvělá představa. Obvykle má postižený člověk komplex nedoceněného génia, považuje své výpotky za arcidíla, která ti odporní redaktoři nepublikovali pouze a jedině za závisti. V takovém rozpoložení s chutí poslouchá a rozšiřuje drby o vydavatelích a konkurenci – spisovatelích, kterým se podařilo prorazit. V některých výjimečných případech má obsese jakýsi reálný základ, například…, ale, to je jedno.

Posttraumatickým šokem nazývám stav, ve kterém se nachází spisovatel, když se předávkuje prací. Organismus je s to vydržet opravdu hodně, ale naše psychika není přizpůsobená na dlouhotrvající zátěž. Příznaky úrazu jsem na sobě pozoroval už mnohokrát po ukončení práce nad knihou, zvláště u pokračování cyklu příhod Pana Auťáka. Několik až několik desítek dnů jsem pracoval tempem 10 – 30 stran denně. Průměr byl okolo 12 – 15 a rukopis mající 180 – 200 stran vznikal asi 2 až 3 týdny. Po dopsání posledních řádků díla se upadá do stavu podivné apatie. Objevuje se melancholie, totální lenost, člověk přestane být schopen pracovat a normálně fungovat, přestane být schopný jakékoli námahy fyzické i psychické. Nemá chuť psát, nemá chuť číst. Nechce se mu ani dívat na televizi… Tento stav může trvat několik dnů nebo týdnů. Mám takový dojem, že u některých spisovatelů z naší branže trvá neustále. Po napsání několika lepších nebo horších věcí usnuli, aby se již neprobudili. Vlečou se teď po conech jako zombie. Jsou to relikty předcházející epochy… Poslední knížku nebo povídku udělali před pár lety, na ničem novém nepracují a většinou ani nad ničím neuvažují.

Chybějící dřina. Jako katolík se snažím v neděli a o svátcích nepracovat. Volné dny se objevují dost neočekávaně a úplně mi rozbíjejí tok práce. Člověk sedí, píše si po pár stranách denně, dodělává poslední povídku a najednou ťuk – je tu neděle. Ráno se jde do kostela a potom… potom nevíme, co máme dělat. Bylo by dobré si odpočinout, rozvalit se u televize, schrupnout si po obědě… Místo toho se však objevují utkvělé myšlenky, že přece práce leží, že by bylo třeba hodinku psát, nadehnat alespoň pět stran. Tato chuť je někdy výjimečně silná – takže zkazí celý den.

Finišový blok se objevuje těsně před dokončením práce – ve chvíli, kdy nám do žádaného objemu chybí hloupých 5 až 10 stran. Najednou se z psaní stanou galeje, místo patnáct stran denně se píší dvě nebo tři, z hlavy nám najednou mizí všechny nápady… Zakončení, plánované na dvacet stran, se najednou vejde na čtyři nebo pět.    

Krok stranou – je to přirozená obrana organismu přetíženého prací. Po deseti dnech namáhavého psaní tří povídek současně dostaneme najednou strašnou chuť dělat něco úplně jiného. Já v takové chvíli diskutuji na chatových stránkách o politice (ze dvou mě už při této příležitosti vyhodili), nebo se zaobírám manuální prací. Tu se lopotím s renovací staré skříně, tu vytáhnu z brašny kus kůže a řežu z ní řemínky, potřebné k opletení pochvy šavle… Pár dní piplačky dovoluje odpočinout si, vnitřně se očistit a znovu se dát do práce.

Syndrom vyhoření – objeví se po několika měsících intensivní práce. Syndromy jsou dost udivující: člověk sedne před klávesnici a tupě zírá na obrazovku, marně se snaží vykřesat z ospalého mozku alespoň jednu jiskřičku talentu. Najednou se ukáže, že napsaní další povídky o Vandrovci je zcela a absolutně nemožné. Přitom nápad je – a to dobrý, člověk zná reálie, má čas, aby si s tím pohrál, a nic –  je to úplně k ničemu… Tehdy je třeba napsat něco úplně jiného (“and now something completly diferent”, jak řekli klasici – I.P.). Třeba nějaký fejeton pro internetový magazín.  

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník