Jak napsat bestseller #1 – Dveře jsou otevřené

Čas od času se na conech setkávám s mladými lidmi, kteří nečekaně pocítili mocný příliv inspirace. Oběť probuzených tvůrčích sil se zpravidla snaží něco napsat nebo nakreslit, eventuelně spojit jedno s druhým a vytvořit komiks.

Ty, kdo se rozhodnou psát, často po zplození několika nebo několika desítek stran napadne, že by nebylo špatné to někde uveřejnit. Pošlou text do redakce nějakého specializovaného časopisu nebo vydavatelství a tím to taky pravidelně končí. Redakce většinou odpovídají jen velmi neochotně a pokud ano, pak je převážně odpověď negativní. Cílem této rubriky je právě snížení počtu obětí, tfuj… Tedy, chtěl jsem říci, že si tady budete moci přečíst, co je třeba udělat, abyste zvýšili své šance na to, že prorazíte. V řadě fejetonů se vám budu snažit dát pokyny, které jistým způsobem usměrní vaši tvůrčí energii.

Tedy: co uděláme s napsaným textem, který se podle našeho mínění hodí k zveřejnění? Ano, je třeba ho zanést k potencionálnímu vydavateli. Do redakce časopisu je nejlépe vpadnout mezi dvanáctou až patnáctou hodinou – tehdy máme nejlepší šanci zde někoho chytit. Je třeba respektovat stanovený postup. Vrátného u dveří informujeme, že se chceme setkat s redaktorem, který má na starosti domácí prózu, pokud není přítomen, tak s redakčním sekretářem, sekretářkou. Až poslední možností je předat rukopis vrátnému s prosbou, aby ho položil redaktorovi na stůl. Pokud se redakce nachází daleko od našeho místa bydliště – např. na druhém konci země -, pošleme náš výtvor poštou. (U nás hodně vydavatelů fantastiky nemá sekretářky, natož potom vrátného, takže se nenechte odradit a nebojte se oslovit přímo vydavatele nebo některého redaktora, který je podepsán v tiráži jejich knihy. – pozn. O.J.) Co se s ním děje dále?

Před několika lety, když ještě existoval časopis Fenix, jsem v něm vykonával čestnou funkci člověka, majícího na starost korespondenci. K mým úkolům patřilo čtení dopisů od začínajících grafomanů, pardon, tvůrců, zkoumáním k dopisům náležících povídek a psaní výtahů z nich pro hlavního redaktora. Zhruba řečeno, má práce spočívala v prohledávaní záplavy braku, abych v ní našel texty hodící se k tisku. Práce měla svůj půvab, neboť jsem při té příležitosti narazil na řadu opravdu otřesných výplodů lidské fantazie… Začneme tedy od dopisů a potom si přestavíme několik takových inspirujících prací.

Pokud se rozhodneme někam poslat náš text, je jedno, zda elektronickou poštou, nebo tradičně v obálce. Je třeba k němu připojit kousek papíru nebo pár bitů s informací, proč jsme to vlastně poslali… První velkou chybou je špatné nasměrovaní dopisu. Většina jich začíná slovy “Vážená redakce”, eventuelně vynalézavěji “Hej redaktoři” (nádeníci, chlapi, pánové, vrahouni, mistři) atd, atd.

To je první omyl. Dopis do redakce nasměrujeme a adresujeme hlavnímu redaktorovi nebo redaktorovi, který má na starosti domácí prózu. Jeho jméno si najdeme v redakčním sloupku. Psát je třeba stručně. Klíčem k úspěchu je vyvarovat se několika typických chyb. Proto nepíšeme, že:

1) napsali jsem to už před mnoha lety, když jsme byli mladí a neuměli jsme ještě psát tak dobře. Posílání raných čmáranic bez jejich nového přepsání a svědomité úpravy se míjí účinkem. Jestli chceme, aby nám to publikovali, tak to musíme napsat, jak nejlépe umíme a dopilovat vše, co se jenom dá dopilovat. Neposíláme něco, co měsíce leželo v šuplíku a několik měsíců na to padal prach. Posíláme to, co jsme zrovna dodělali.

2) v šuplíku máme mnohem lepší kousky. Redaktorova reakce je okamžitá: vypadni, kámo. A pošli to lepší. Dávej to nejlepší, co máš.

3) napsali jsme ještě pár věcí, které jsem poslali ke konkurenci – tím probudíme u čtoucího nepříčetnou zuřivost. Lepší pro konkurenci, a pro nás odpadky? Máš smůlu, milý autore, ať si tě vydá konkurence.

4) umíme psát lépe. Jestli umíš, tak to dokaž, tímhle nebudu ztrácet čas…

Při čtení hromady dopisů jsem si povšimnul jisté pravidelnosti. Dobré texty byly většinou opatřeny krátkými a stručnými průvodními dopisy. Texty slabé – vyumělkovanými epištolami. Tady je další problém. V redakci “papírového” časopisu většinou nabízejí jednotnou sazbu – honorář – vymezenou kvótu, kterou dávají za stranu textu. Pokud se člověk nejmenuje Sapkowski, tak se mu nepodaří vyhandrkovat víc (nepodařilo se to dokonce ani mě…). V případě dobrých textů autor udával zpáteční adresu, občas telefonní číslo – elektronická pošta byla ještě v plenkách. Autoři textů slabých připojovali všechna svá osobní data, nezbytná podle jejich názoru k uzavření smlouvy. Autoři nejslabších přidávali ještě čísla svých bankovních kont, na které se mají poslat honoráře. Autoři těch úplně marných přidávali k číslům kont i výši částek, jenž bylo třeba, podle nich, poslat za autorská práva za jejich výpotky. Z tohoto pravidla v podstatě neexistují výjimky, proto pohled na kompletní osobní údaje a číslo konta okamžitě vyvolává u většiny redaktorů dávivý reflex nebo nával paniky… A o tohle nám přece nejde. (Přesně tohle musím potvrdit i za Fantasy Planet. Opravdu zdaleka nejhorší práce jsou doprovázeny okecáváním zpravidla dlouhým jako povídka sama a na konci je napsané, ať to vyjde ještě dneska, nejpozději zítra, a dotaz na výši honoráře – pozn. O.J.) Odložíme problémy s dopisy a přejdeme k dílům k nim připojeným.

Jaký by měl být ideální rukopis? Od doby, kdy se všechno muselo pracně vyťukávat na stroji, je zvykem zachovávat standard takzvaného normalizovaného strojopisu. Co to znamená? Na stránce musí být 30 řádků po 60 znacích. Potištěná může být jen jedna strana. Strany musí být číslovány. Na první stranu uvedeme své jméno a příjmení a vedle nich adresu, e-mail, telefonní číslo. Tyto údaje je třeba zopakovat i na poslední straně pod textem (občas se stane, že se první strana ztratí). Použité písmo (fonty) by mělo být jednoduché a dobře čitelné (např. Times New Roman). Jako ohni se vyhýbejte všem ozdůbkám. (Přídávat do textu ozdůbky a text podkládat texturami je přiděláváním práce redaktorovi, který se s tím můsí odstraňovat, což není zrovna zábavná činnost. – pozn. O.J.) Nezapomeňte na zarážky odstavců i dialogů. Pokud nevíte, oč jde, podívejte se na stránku z knihy a snažte se zachovat její uspořádání.
Na strojopisu by neměly být stopy čtení po předchozích redaktorech či mladších sourozencích, čtení ve vaně nebo odhození do koše a také ručních oprav. Měl by být panensky čistý – vytištěný speciálně pro tuto příležitost, speciálně pro tohoto redaktora. Jinými slovy – musí vypadat dobře.

Velmi špatný dojem dělají zásadní pravopisné a interpunkční chyby. Takové rukopisy vůbec nejsou čteny.

Takže … 90 % vytvořených děl se pravidelně nehodí k ničemu. Statistika je neutěšená. Z deseti textů poslaných do Fenixe se k tisku hodil jeden. Hodil, ale ne vždy byl publikován! Běžnou praxí, používanou např. v redakci Fantastyki, je ukládání textů na hromádky. Ty, které splňují podmínky a jsou vhodné k tisku, jsou hromaděny na pyramidky. Nejlepší přijdou nahoru. Průměrné doprostřed. Nejhorší – ale ještě se hodící k tisku – se dávají dospodu. Při kompletování obsahu čísel (časopisu) se vždy berou texty od shora – ty nejlepší. Delší nedostatek způsobuje, že se vrstva nejlepších vybere a odhalí se vrstva horších. Ty nejslabší ze dna hromady v podstatě nemají větší šanci na otištění. Ty, jenž se nekvalifikovaly na hromádku, míří do koše a k autorovi se vrací výhradně v podobě toaletního papíru.

Běžnou praxí je, že redakce naváže kontakt jedině s autory, jejichž texty byly kvalifikovány jako publikovatelné. Pokud redakce neodpoví do jednoho měsíce, je možné tam zavolat a zeptat se. Redakce odmítnuté texty neposílá zpět, neopatřuje je komentáři, neudává důvody, proč byly odmítnuty ani co by na nich bylo možné opravit… Tato politika je podle mého názoru hloupá, poněvadž se k nám občas dostaly texty, které měly dobrý nápad, jen byly trochu nešikovně napsané. Eliminace chyb byla možná, ale redaktoři raději pracovali s texty, které byly dobré hned. Nu což, já tam nebyl šéfem, moje rady byly ignorovány. (Na druhou stranu je pravda, že u těch nejhorších povídek je často hrozně pracné odpovídat, co všechno je na povídce špatné, když vykazuje snahu žáka základní školy okopírovat Sapkowského, to mi věřte. – pozn. O.J.)

Jaké srágory přicházejí redaktorům do rukou? Během mého několika měsíčního úřadování jsem narazil na pár takových “výkvětů”. Například vyprávění, které se snad jmenovalo “Dobrodružství skvělého chlapa v skvělé zemi”. Text začínal ošklivým výrazem na ‚k‘. I když je toto slovo rodu ženského, stanovilo také jméno hlavního hrdiny! No a tenhle K**** se s kocovinou probudí ve zdemolovaném pokoji a potom jde městem, demolujíc, těžko říci proč, různé věci. Na zakončení výletu se vyzvrací do kiosku. Inspirující, že? Na druhou stranu je zajímavé, proč to bylo poslané zrovna do Fenixe, když v textu nebyl ani gram fantastiky.

Jiná perlička mě porazila hloubkou neznalosti o historii. Dva “partyzáni” v ní filmovým stylem skáčou z větví na křižáky projíždějící pod stromem a zručně jim poltí hlavy… pazourkovými sekerami! No co, sice jsem se na studiích dozvěděl, že doba bronzová začala na našem území okolo roku 1800 př. n.l., ale asi se našla nějaká slušně opožděná osada…

Následující otřesný výtvor začínal scénou, při které mi spadla čelist. Král Popel (legendární zakladatel polského státu) vypije skleničku vodky a přiloží rozpálené čelo k okennímu sklu… Co se mi tu nelíbilo? Za prvé, vodka mohla dorazit do naší země spolu s mnichy nejdříve v XI. století. Za druhé, sklenička – nejstarší “sklenička sv. Jadvigy” – byla přivezena jejím otcem z křížové výpravy. Byla to tak drahocenná věc, že když byla ve XIII. století darovaná klášteru v Nise, byla zasazena do stříbra a používána jako mešní pohár (a to vypadá jako sklenička od Nugety, více méně). Třetím detailem nepasujícím do epochy bylo sklo v okně. Okenní sklo začali jako první vyrábět Benátčané. Bylo to v XV. století. K nám dorazilo o dvě století později…

Chyby tohoto typu způsobují okamžitou diskvalifikaci textu. Tedy, milí autoři, předtím, než se rozhodnete, zda poslat nebo ne, se na chvilku zamyslete a třeba některé drobnosti zkontrolujte v učených knihách.

Pokračování příště

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník.