Jak čtenáři FP k fantastice přišli? (5. a 4. místo Velké letní soutěže)

Cesta k fantastice Lucie Horákové (5. místo, 20,5 bodů)

Už první věta, kterou jsem sama přečetla, naznačovala, že pro mě asi klasická literatura nebude. Jak jinak si vysvětlit, že z obsahu novin nabitých spoustou skvělých zpráv a hlavně tučných titulků, velkého to pomocníka čtenářů – samouků, jsem si vybrala nápis „Pozor, zlý pes“ z Garfieldovského stripu? Jistě, můžeme to svalit na obrázky macatého kočičáka, ale já jsem dodnes přesvědčena, že v tom bylo něco víc.

Mé první čtenářské kroky pak vedly i nadále po stezkách komiksových. A věřte nevěřte, mým odrazovým můstkem k fantastice nebylo nic jiného než klasika českého klukovského čtení – Rychlé šípy. Když jsem zatoužila po sérii knih o dobrodružství téhle party správňáků, maminka odvětila: „Na to jsi ještě malá, budeš se bát, můžeš si je přečíst až za rok nebo dva.“ Ale na mě si nepřišla a se slovy: „No tak si to půjčím v knihovně, bléééé!“ jsem poprvé propadla opravdové knižní mánii spojené se čtením do pozdních hodin, samozřejmě skrytá pod peřinou s baterkou. Uvažovali jste někdy nad tím, že foglarovky jsou vlastně návod, jak si přinést trochu fantastiky do všedního života? Nejenom, že vytyčují ideály správného (fantastického) hrdiny, ale také se snaží nacházet v každodenním shonu trochu té romantiky a dobrodružství. A o čem jiném fantastika je?

Ale mou první opravdu fantastickou knihou nebylo nic jiného než Harry Potter. V České republice ještě zdaleka nikdo nešílel po černovlasém obrýlenci, a tak mí drazí rodičové, tou dobou již poučeni, že kniha je pro mě zdaleka nejlepší dar, sáhli právě po nevinně vypadající knize o magickém učni. Bláhoví, netušili, co tím do budoucna napáchají. Nejenom, že byli nuceni mi postupně dokupovat každý nový díl série, ale navíc od té doby museli snášet mé rozjívenosti, jako byla hra na kouzelnickou školu, kreslení velké deskové hry inspirované vsádkami prvních několika knih a dokonce je jednoho pěkného dne čekal ve schránce i mnou vlastnoručně psaný zvací dopis do Bradavic.

Rodičové, poučeni svým předchozím kardinálním omylem, už mi knihy příliš nekupovali. A tak bylo na mě, abych prošmejdila místní oddělení dětské knihovny a našla Harrymu Potterovi důstojného nástupce. A tak jsem se postupem času seznámila s dalšími dětskými hrdiny a zjišťovala, že ta kouzla a čáry jsou stejně dobré jako dobrodružství v zemi Nikoho nebo hrátky poblíž Bobří řeky. Postupně jsem se doslechla o jménech jako Tolkien, King, Pratchett, Gaiman nebo Renčín a zjistila, že právě u podobných příběhů bych ráda zakotvila natrvalo. Za ta léta, co se moje mysl krmí právě fantastikou, jsem poznala mraky inspirujících autorů a právě jejich knihy stojí za leckterým mým přátelstvím. Pravda, pro okolí jsem se stala trochu podivínem, který čte jakési nerealistické pitomosti a otravuje se jmény, které nikdo nezná, a navíc utrácí každou druhou korunu za knihy. Ale řekněte, není právě tohle na fantastice to nejlepší? Že za pestře pomalovanou paperbackovou obálkou můžete na celý nechápavý svět ukázat výmluvně vztyčený prostředníček?

Lucie Horáková

Cesta k fantastice Dušana Vindiše (4. místo, 21,5 bodů)

Musím přiznat, že moje cesta k fantastice byla opravdu krkolomná. Odkud to vzít? Hm, od začátku. Takže na počátku byl Bůh a ten stvořil … ne, tohle můžu přeskočit, stejně jako těch několik milionů let evoluce a skočím rovnou do roku 2001.

Byl to rok opravdu pamětihodný; arabští fundamentalisté se učili bezúspěšně létat s dopravními letadly a já šel na střední školu do vzdáleného a velkého města, kde jsem měl i žít na internátě (a samozřejmě měl premiéru film Pán Prstenů: Společenstvo prstenu – ale o tom až kousek dál). Tak nějak jsem byl zmaten zdlouhavou cestou hromadnými prostředky a koupil si v trafice měsíčník Ramax. Na futuristické obálce se skvěl nápis Chyby ve Star Wars IV. A jak říkám, byl jsem tím vším novým trošku zmaten a, ech musí to ven, prostě jsem si myslel, že je to nový díl ságy. Ano, můžete mě kamenovat.

Jedno pozitivum to ovšem mělo. Tenhle časopis se mi zalíbil, díky čemuž jsem si koupil i další díl. Pamatuji si to naprosto přesně. Ramax 2001/9. Minotaurus na obálce a mega recenze o DragonLance. A taky dvě povídky; Fanoušek od Miroslava Žambocha a Špagety od Otomara Dvořáka. To byly první povídky, nebo vůbec texty z ranku fantastiky, které jsem kdy četl.

O sci-fi jsem samozřejmě slyšel, televize jí byla zaplněná – Star Trek, Star Wars, Hvězdná Brána, Vetřelec, Terminátor, … Ale fantasy? Co to je? Na všechny tyto otázky mi dal Ramax odpovědi. Jenom díky němu jsem si pořídil knihu Zabíječ trollů, která pro mě do té doby byla splněným snem všech mých představ.

Bohužel nic nemůže trvat věčně, a v případě Ramaxu to byl rychlý konec. Co dál? Vzniklou díru jsem se snažil zaplnit Ikarií (která na mě v tu dobu byla ještě příliš černobílá, nepochopitelná a těžkopádná), Dechem Draka a Legendou (u obou časopisů jsem ve většině případů nevěděl, o čem se tam píše, ale měly fakt pěkný obrázky). Až nakonec vznikla Pevnost. Světlo mého temného tunelu. Můj druhý učitel, který mě trpělivě poučoval a formuloval mě. Díky ní jsem poznal spoustu skvělých knih a komiksů. Dozvěděl se mnoho teorie. Taky jsem měl poprvé možnost alespoň na fotografiích vidět tváře těch, jejichž příběhy jsem četl.

A pak už to bylo rychlé. První con, první sf-klub, první porotcování v soutěži, první odeslaná povídka … první nevyhraná literární soutěž, a potom další a další a další … až se z toho stal zvyk.

Ale přesto nelituji. Někde jsem zaslechl rozhovor dvou fanů, jak si povídají, čím jsou. Jsou rodiči, děti, manželi, přáteli, zaměstnanci, plátci daní … ale především právě těmi fany. A to se mi líbí. Proto doufám, že moje Cesta k fantastice bude ještě dlouhá, tak dlouhá, dokud budu žít.

Dušan Vindiš