Já génius, já Asimov

Zdroj: Doupě, magazín počítačových her

Není pochyb o tom, že Isaac Asimov skutečně BYL zázračným dítětem, malým géniem, intelektuálním fenoménem. Sám sebe naučil číst ještě v předškolním věku. Přeskakoval ročníky. A proto byl také odvrhován kolektivem. Ale začněme pěkně od začátku, od jeho rodičů.

Otec Isaaca, Judah Asimov, se narodil 21.12.1896 v ruské Petroviči. Asimov o něm ve své autobiografii píše jako o “inteligentním mladém muži, kterému se v rámci ortodoxního judaismu dostalo uceleného vzdělání.” Toliko také dosáhl laického vzdělání průměrného ruského občana (číst, psát, počítat), aby mohl pracovat v rodinném podniku jako účetní. Roku 1918 se oženil s Annou Rachel Bermanovou, židovskou ruskou venkovankou. Na Nový rok (1. 1.) 1920 se jim narodil syn – Isaac Asimov (křestní jméno dostal po otci své matky (určitě pro to existuje nějaké krásné české slovo, však ho naneštěstí neznám ;)). I přes všechny útrapy, které Matička Rus skrývala se jim dařilo poměrně dobře, hlavně díky onomu rodinnému zázemí. V roce 1922 však dostali od nevlastního bratra Anny Bermanové nabídku, aby odjeli za ním do Spojených Států. Nabídka byla nakonec po dlouhém rozmýšlení (židovská komunita se zřejmě nikdy ráda nerozpolcuje) přijata. Třiadvacátého února 1923 dorazili Asimovovi živi a zdrávi na území USA. O pět let později se Isaac stává skutečným plnohodnotným americkým občanem. Jak vyplývá z úvodní ukázky, anglicky se naučil velice rychle. Uměl dokonce i částečně hebrejsky, protože jeden čas navštěvoval také hebrejskou školu. A co se týče ruštiny, Asimov vždy přiznával, že neumí ani slůvko a je skutečně naprosto typickým Američanem (popravdě dnes bych se tím příliš nechlubil…). V dobách hospodářské krize v letech 1929 – 1934 se Asimovovi ani jeho rodině nevedlo nijak moc špatně, a to zejména díky malému cukrářství, které si za úspory pořídili.

Isaac od raného dětství hltavě četl cokoliv, co mu zrovna přišlo pod ruku. Jednoho dne dokonce zjistil, že prostě už nemá co číst, a tak se vydal do knihovny, která mu otevřela doslova brány do nových světů. Četl skutečně všechno možné, od řecké mytologie po anglické realisty. A samozřejmě také tzv. “pulpové magazíny”, které pro něj byli zřejmě jakýmsi “literárním základem” (ačkoliv sám přiznával, že to byl povětšinou brak – ale co jiného byste čekali od PULPových magazínů) – doslova říká “Ve své nevinnosti jsem se domníval, že je to ten pravá literární styl”. Pulpové magazíny zahrnovaly i oblast science fiction, která Isaacovi naprosto uchvátila. Proto také podniká ve svých jedenácti letech (tedy kolem roku 1931) své první literární pokusy. Mezitím dokončil střední školu a roku 1935 poprvé vstoupil na univerzitní půdu, jednalo se tenkrát o Kolumbijskou univerzitu. Bohužel však nebyl přijat a byl nucen absolvovat jakýsi “předvysokoškolský výcvik”. Po nejrůznějších peripetiích, daných zřejmě houstnoucí atmosférou antisemitismu, nakonec získal titul bakaláře přírodních věd.

Od poloviny 30. let se horečně zajímá o sci-fi dění, píše dopisy do časopisů (zejména slavný Astounding Stories, jehož duchovním vůdcem byl neméně slavný John Wood Campbell) a sám zkouší psát povídky. Pravidelně nosí do redakce své nové kousky a pravidelně odchází slušně odmítnut s kupou užitečných poznámek a rad od pana Campbella. Až jedenadvacátého října 1938 se mu podaří prodat svou první povídku nazvanou “Ztroskotání u Vesty” (Marooned off Vesta). Věřte nebo ne, ale neprodá ji Campbellovi do Astounding, nýbrž jistému Raymondu A. Palmerovi, a to do časopisu Amazing Stories (v té době se údajně jeho vydavatelství rozhodlo snižováním kvality zvyšovat náklad :). První povídkou, kterou se Asimovovi podařilo prodat Campbellovi do Astounding, byly “Trendy” (Trends), a to v polovině roku 1939.

Právě v té době, v době svých prvních úspěchů, a možná ještě chvilku předtím, se začal seznamovat s budoucími špičkami oboru, v té době však, stejně jako on, pouze začínajícími pisálky či dokonce ještě pouze fany. Patří mezi ně taková jména jako Robert Anderson Heinlein, Cyril M. Kornbluth, Frederick Pohl, Lester del Rey, Clifford Donald Simak, Theodore Sturgeon, Lyon Sprague de Camp, a mnozí další. Taktéž se s mnohými z nich 2. července účastní prvního WorldConu, tehdy ještě minimalistického setkání několika stovek “bláznů”…

Roku 1941 vychází v Astounding povídka “Soumrak” (Nightfall), která vypráví o světě zalitém nepřetržitým světlem, kde tma je něco zcela mimořádného. Celý tento nápad vnuknul prý Asimovovi šéfredaktor John Campbell, a přestože se toto dílo stalo doslova klasickým až kultovním, Asimov ho za takové zdaleka nepovažuje a tvrdí, že napsal mnoho lepších povídek. O něco později se Asimov žení s Gertrudou Blugermanovou (přesně se to stalo 26. 7. 1942). Sám Asimov říká, že to nebylo šťastné manželství, a že ho Gertrude snad dokonce ani nemilovala. Buď jak buď, spolu s Heinleinem a S. de Campem začal od roku 1942 pracovat v NAES (Letecké experimentální stanici válečného námořnictva) ve Philadelfii, a za Gertrudou občas dojížděl do New Yorku. V NAES zůstal do roku 1945, až do konce války. Když už se těšil, že bude mít od armády konečně pokoj, zasáhla ho rána “z nebes”. Dostal totiž povolávací rozkaz na vojnu. Dva roky pak strávil u jednotek specialistů (specialista zde znamená alespoň částečně vědecky založený člověk). Když se pak z vojny vrátil, dokončil doktorandské studium na Kolumbijské univerzitě. Vědecká práce ho příliš nebavila, přesto se snažil najít si nějaké podobné zaměstnání. V roce 1949 se však již mohl chlubit 60 prodanými povídkami a všeobecným uznáním sci-fistického publika. Někteří dokonce začali hovořit o “Velké trojce” – Asimov, Heinlein, Clarke (který začal publikovat právě v druhé polovině 40. let). Navíc měl v šuplíku jednu neprodanou novelu z roku 1947, kterou se mu podařilo procpat až do nakladatelství Doubleday, které ji nakonec roku 1950, rozšířenou, vydalo pod názvem “Oblázek na obloze” (Pebble in the Sky). Byl to Asimovův první vydaný román. Ve stejné době, roku 1949, získává místo asistenta na Bostonské univerzitě, kam se také stěhuje.

Přestože má dobrou práci na univerzitě, nezaostává ve tvorbě dalších románů. V 50. letech tak postupně u nakladatelství Doubleday dále vyjdou díla Hvězdy jako prach (The Stars, Like Dust, 1951), Kosmické proudy (The Currents of Space, 1952), Ocelové jeskyně (The Caves of Steel, 1954), Konec Věčnosti (The End of Eternity, 1955) a Nahé slunce (The Naked Sun, 1957). První tři z nich tvoří počátek jednoho ze tří slavných celků, které Asimov vytvořil, jsou to totiž “romány o Říši”. Ocelové jeskyně a Nahé slunce jsou pak Asimovovy první “robotické romány”. Mimoto také v 50. letech vyšlo šest jeho románů pro mládež pojednávajících o Lucky Starrovi, kosmickém cestovateli. V polovině 50. let taktéž vychází první nebeletristická práce – vědecká esej pojmenovaná “Hemoglobin a vesmír”. Aby toho nebylo málo, začal Asimov v těchto letech psát i nebeletristické, tudíž většinou vědecké knihy (určené však pro širokou veřejnost – tzv. populárně naučné ;), které vycházely především u nakladatelství Abelard-Schuman.

Jak vidíte, Asimov začal psát skutečně zapáleně. Samozřejmě, že mu to také dost vynášelo, jak na popularitě, tak na financích. Jeho stálé zaměstnání tím však dosti trpělo, a to zejména díky nevoli spolupracovníků, kteří ho… jak to říct, inu prostě “neměli rádi”. A tak se stalo, že 30. června 1958 dostal slovutný Isaac Asimov z lékařské fakulty Bostonské univerzity vyhazov. Samozřejmě, byl to vyhazov uhlazený, řádně a politicky korektně nadepsaný “výpověď”, ovšem Asimov se nedal, a i nadále fakultu docela spořádaně navštěvoval.

První dítě Isaaca Asimova se narodilo 21. 8. 1951 a jmenovalo se David. O necelé čtyři roky později, 19. 2. 1955 se mu narodilo dítě druhá, dcera Robyn Joan. Obě tyto ratolesti samozřejmě zplodil se svou tehdejší družkou Gertrudou. A abych se o tom nakonec nezapomněl zmínit (plánoval jsem si větičku nakonec, ale jistě bych na ni zapomněl, takže to raději napíšu teď hned) – sám Isaac Asimov měl jednoho bratra (Stanley) a jednu sestru (Marcia).

Koncem roku 1958 začal Asimov také psát pro magazín Fantasy and Science Fiction. Nepsal pro něj ale povídky, nýbrž nejrůznější eseje. A právě ty mu získaly první cennější ocenění, tedy popravdě, jedno z nejvyšších ocenění sci-fi a fantasy žánru, a to cenu Hugo (bylo to roku 1959; mimochodem k tomuto ročníku se váže humorná historka o tom, že zcela nevědoucí Asimov předával Huga sám sobě). A byly to právě tyto eseje, které na takřka dvě desetiletí, až na několik sporadických výjimek, přerušily jeho plodnou scifistickou kariéru.

Dalšího Huga pak získal roku 1966 na světovém conu v Clevelandu a to za svůj cyklus Nadace. Obecně je tento Hugo považován za jednoho z nejcennějších. Roku 1969 stihá Asimova nemilá událost – umírá jeho otec Judah. Ve stejném roce vydává Isaac svůj první “opus”, totiž “Opus 100” – což je (překvapivě) jeho 100. kniha.

Roku 1972 vydává jeden ze svých nejlepších románů (podle některých ten vůbec nejlepší, a podle některých jiných dokonce ten nejlepší sci-fi román jaký kdo kdy napsal:) s názvem “Ani sami bohové” (The Gods Themselves). Za něj získává svého třetího Huga, ale také první Nebulu. Jen o rok později se vystupňují dlouhotrvající nesváry s manželkou Gertrude, projeví se dlouhodobé přátelství s jistou Janet Jeppsonovou, a… rozvod je na světě. Tohoto roku také umírá Asimovova matka Anna. Aby trochu vylepšil tuto katastrofickou “bilanci”, žení se 13. 11. 1973 s již zmíněnou Janet Jeppsonovou. Toto manželství se ukáže být jeho posledním a také nejšťastnějším (a snad i nejprospěšnějším).

Roku 1976 jsou vyčnívají zejména dva velké úspěchy – povídka Dvěstěletý člověk a v prosinci první vydání sci-fi časopisu Isaac Asimovs Science Fiction Magazine.

Jsou to zákony, které regulují chování robota s pozitronickým mozkem tak, aby nemohl být svému okolí nebezpečný a aby za všech okolností byl člověku nápomocen.

• 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svojí nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
• 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka – kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
• 3. Robot musí chránit sám sebe před zničením – kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Rok 1979 se může pyšnit tak trochu podivnou událostí, a to vydáním Asimovovy dvoudílné biografie, které byla zároveň jeho 200. knihou a také Opusem 200. Tak teď v tom máte určitě docela zmatek, co? Dobře, vysvětlím: ona dvoudílná biografie se jmenovala Vzpomínám na mladá léta (In Memory Yet Green) a Stále ještě mě život těší (In Joy Still Felt) a byla psána pro nakladatelství Doubleday. Opus 200 ale Asimov napsal pro nakladatelství Houghton Mifflin. Samozřejmě, vznikla jistá roztržka mezi tímto nakladatelstvím a Doubledayem. Ale díky Isaacovi se pak událo něco, co snad zatím ještě nikdy – obě knihy společně inzerovaly tyto knihy společně v jediném inzerátu. Další Asimovova kniha pak byla až 202.

Ve stejném roce zakládá Asimov vlastní společnost, které prostě nemohl dát jiný název než Nightfall, Inc. (Soumrak).

Osmdesátá léta jsou pro Asimova návratem k science fiction. Znovu prochází knihy Nadace chystá se napsat další pokračování (Nadace na hranicích). A samozřejmě píše i další samostatné sci-fi romány. Roku 1985 vydává svou 365. knihu. O dva roky později je mu udělen nejvyšší titul, jaký si může sci-fi spisovatel vysloužit, totiž titul “Velmistra science fiction”. V osmdesátých letech také navazuje úzkou spolupráci s Robertem Silverbergem a spolupracují např. na románech Kaliban, Positronový muž či Příchod noci.

Isaac Asimov nebyl z těch nejzdravěji žijících lidí. Sice nekouřil, nepil, ani nic podobného, jeho životní styl a jisté genetické předpoklady však doslova dopřávaly infarktům a nejrůznějším srdečním potížím. Bezmezně milován svou věrnou ženou Janet a i miliony fanoušků po celém světě umírá 6. 4. 1992 v nemocničním pokoji.

Roboti úsvitu (The Robots of Dawn, 1983)
Roboti a impérium (Robots and Empire, 1985)
Nadace a Země (Foundation and Earth, 1985)
Předehra k Nadaci (Prelude to Foundation, 1988)
Nemesis (Nemesis, 1989)
Dítě času (The Ugly Little Boy, s Robertem Silverbergem, 1992)
A zrodí se Nadace (Forward the Foundation, 1993)

Mimoto napsal desítky knih o nejrůznějších oborech lidské činnosti, jako matematika, fyzika, astronomie, zeměpis, chemie, historie, podílel se také na nesčetných antologiích, psal detektivní i humorné příběhy, a mnoho mnoho dalších knih na nepočítaně různých témat.

A na závěr poznámka: většinu těchto informací jsem čerpal z jeho třetí souhrnné biografie nazvané Já, Asimov – Paměti (parodie na jeho knihu “Já robot”), která čítá přes 650 stran a u nás vyšla (česky samozřejmě) v nakladatelství Český spisovatel roku 1996. Doporučuji všem, kteří chtějí život Isaaca Asimova prostudovat skutečně dopodrobna.