Historie moderní science fiction #1: Rok 1989

Kam dospěla science fiction?

Ano, z moderní science fiction pocit údivu nezmizel, ačkoli se najdou mnozí, kteří to halasně prohlašují. Moderní science fiction se jen po mnoha letech vývoje konečně zbavila počáteční naivity či v mnoha směrech omezujících pravidel Zlatého věku, zbavila se někdy až samoúčelné provokace bouřlivé Nové vlny, přijala za svou kyberpunkovou poezii moderních technologií i přízračný svět mytologie a nadpřirozena, dokonce se do značné míry vyrovnala s mohutnou komercionalizací, která ji i přes všechny své zápory obdařila nadáním oslovit široké řady čtenářů a nejen zapálené fanoušky. Stala se žánrem, jenž díky svým schopnostem v mnoha případech překračuje možnosti obecné literatury, odkrývá čtenářům nové oblasti a skutečnosti, přibližuje na dosah odvážné autorské vize nespoutané dosavadním poznáním. Představme si tedy ta nejvýraznější science fiction z let 1989 až 2003:

1989

Rok 1989 nebyl ze zpětného pohledu pro románovou science fiction příliš příznivý, alespoň pokud pomineme četná pokračování zavedených sérií. Svá díla tehdy publikovalo slušné množství předních autorů žánrů, bohužel většinou šlo o práce nepříliš velkého významu, ať už jde o Nemesis (Nemesis/Laser 1994) od Isaaca Asimova či The Boat of a Million Years (Loď na milión let/Classic 2001) od Poula Andersona, tedy romány vcelku zdařilé, ale nijak nevybočující z hranic lepšího průměru. Více než překvapivý byl vítěz ceny Nebula; román The Healer´s War (Léčitelka/Laser 2003) od Elizabeth Ann Scarboroughové totiž postrádá jakékoli stopy science fiction a prvek fantastiky zde zastupuje pouze kouzelný amulet zesilující schopnost pomáhat druhým.

K výrazným dílům bezesporu patří román Grass (Tráva) od Sheri S. Tepperové. Do té doby nepříliš známá autorka měla za sebou již slušný počet titulů, ačkoli debutovala teprve v roce 1983 jako více než padesátiletá. Zpočátku překvapila na začátečnici až podivuhodně propracovaným stylem, ale svůj přirozený vypravěčský talent poprvé plně využila právě v románu Tráva. Ten zaujme především výbornou charakterizací titulní postavy – Marjorie Westriding Yrarier, pozemšťanky hledající na travnaté planetě lék proti nebezpečné galaktické epidemii. Pozadu autorka nezůstala ani při tvorbě světa. Oceán trávy pokrývající planetu připomíná čtenářům svou nezměrnou rozlohou např. pouštní svět z díla Franka Herberta, nezkrotnou hladinu pozemských vod či rozsáhlé plochy amerických prérií. Zdejší společnost je ovládána aristokratickými potomky původních kolonistů, kteří zde po vzoru pozemských předchůdců pořádají velkolepé hony na zástupce nebezpečné domorodé fauny. Zasloužený úspěch samozřejmě vedl ke vzniku pokračování, tedy románů Raising the Stones (1990, Zvedání kamenů) a Sideshow (1992, Vedlejší akce), trilogie stále zůstává stěžejním dílem talentované autorky.

Úspěšný autor kratších prací John Kessel publikoval svůj první samostatný román Good News from Outer Space (Dobré zprávy z vnějšího vesmíru), v němž nechal svět roku 1999 podlehnout horečce blížícího se milénia. Amerika se zmítá v ekonomickém kolapsu způsobeném zčásti nukleární válkou na středním východě. Zvyšující se nebezpečí terorismu využívá posledních objevů na poli genového inženýrství k výrobě běžnými prostředky nezjistitelných zbraní a vliv křesťanských fundamentalistů v zemi neustále roste. Populární reportér George Eberhart začíná věřit, že historky o invazi mimozemšťanů jsou něčím víc než jen pouhou davovou hysterií. Dostává se na stopu příběhu, jenž by se měl stát zlatým hřebem jeho dosavadní kariéry. Jenže fakt, že se mimozemšťané nacházejí na Zemi již dnes není zrovna vítanou novinou pro vlivného televizního evangelistu, který ve svém pořadu ohlásil příchod vesmírné lodi až s nástupem milénia. Kessel nemilosrdně odkrývá pravou povahu lidské přirozenosti a jeho román je jiskřivou ukázkou mistrovského využití satiry na stránkách snad prvního a možná stále nejlepšího románu na téma blížícího se milénia.

Nejlepším britským románem roku byl zřejmě The Child Garden (Školka) od Geoffa Rymana, provokativní dílo z nepříliš lákavého světa, jenž se z důvodu drastického snížení průměrného lidského věku naučil využívat virů k urychlení životního tempa. Hlavní hrdinkou je lesbicky zaměřená Milena, která je díky vrozené imunitě k řízenému virovému zásahu jednou z mála skutečných individualit v jinak přísně konformním prostředí budoucího Londýna. Ten navíc díky působení globálního oteplování získal subtropické podnebí. Ryman naštěstí nechává na čtenáři, aby rozhodl, zda je jím popisovaná společnost utopickou vizí či dystopií bránící v rozvoji lidského ducha.

Za nejkvalitnější románový debut byl čtenáři časopisu Locus označen Orbital Decay (Úpadek na orbitě) od Allena Steela. Posádka orbitální stanice Olympus má za úkol vystavět obrovský satelit určený k transformaci sluneční energie na ekologicky čistou elektřinu, nikdo z nich přitom netuší, že se mezi nimi nacházejí tajní agenti s vlastním úkolem. Je třeba dodat, že Steele si poradil s dramatickým příběhem ze života vědců a vesmírných dělníků s přehledem zkušeného spisovatele, i když se mu v dalších letech nepodařilo zcela potvrdit náhle získanou reputaci neobvyklého talentu.

Během roku se v souladu s jeho vyhasínající reputací neobjevila žádná důležitější práce náležící ke Kyberpunku. To potvrzuje také fakt, že nejvýznamnější román roku – Hyperion (Hyperion/Laser 1996) od Dana Simmonse – využívá tento subžánr pouze jako jeden z mnoha, spolu se space operou nebo militaristicky či nábožensky orientovanou science fiction. Hyperion je díky retrospektivnímu shrnujícímu pohledu na žánr tím největším důkazem k tvrzení, že se moderní science fiction oprostila od posledních zbytků nedospělosti. Jde o brilantní práci hodnou bez jakéhokoli přehánění pouze superlativů, ještě nikdy předtím nebyla science fiction tak podmanivá a strhující. Příběh sedmi poutníků putujících k Hrobkám času v prostředí hroutící se Hegemonie ohrožované invazí Vyvrženců stejně jako neznámými motivy umělých inteligencí z Technojádra byl obohacen o nesčetné odkazy k lidské kultuře a historii, což okázale upozorňuje nejen na hloubku autorova intelektu, ale i na jeho absolutní kontrolu nad celým dílem.

Simmons se okamžitě stal jedním z předních tvůrců fantastického žánru a je jen škoda, že se v následujících letech nevěnoval více právě science fiction. Své životní dílo nejprve doplnil druhou částí původně jednotného románu – The Fall of Hyperion (1990, Pád Hyperionu/Laser 1997), aby se po letech k příběhu vrátil v opět těsně propojené románové dvojici Endymion (1996, Endymion/Perseus 1998) a The Rise of Endymion (1997, Vzestup Endymionu/Perseus 1999).

Nezbývá než jmenovat ještě pokračování úspěšných sérií, ať už jde o A Fire in the Sun (Oheň ve Slunci/Polaris 1997) od George Aleca Effingera, Imago (Imago/Polaris 2000) od Octavie E. Butlerové, Tides of Light (Příliv světla) od Gregoryho Benforda  nebo The Renegades of Pern (Odpadlíci z Pernu) od Anne McCaffreyové.

Příště: Rok 1990
Článek vyšel v Pevnosti Speciálu – Science fiction