Historie moderní fantasy #2: 60. léta: Zlatý věk?

V průběhu této  dekády se fantasy žánr stabilizoval v očích čtenářů i kritiky. Nečekaný úspěch paperbackového vydání Pána prstenů vedl editory i nakladatele k hledání nových autorů schopných odpovědět na výzvu a napsat něco obdobného. Svou roli zde sehrálo i obnovené vydání Conanových příběhů, které se rovněž setkalo s nadšeným přijetím. Nestačilo se však pouze ohlížet do minulosti (například v některých specializovaných edicích zaměřených na skryté poklady fantasy žánru). Mnohem větší potřebou bylo nalézt spisovatele, díky kterým by vznikla možnost ustanovit fantasy jako komerčně atraktivní médium s lákavou budoucností. To se nakonec podařilo, ve zpětném pohledu tedy můžeme fantasy 60. let přirovnat k science fiction ze 40. let, mluvit o zlatém věku žánru se tak nemusí zdát nikterak troufalé.

Počátkem 60. let se na britských ostrovech začaly objevovat neobvyklé příběhy Michaela Moorcocka, jenž se v nich snažil parodovat tehdy nastupující popularitu hrdinských fantasy příběhů. Je zábavné připustit si, že to, co původně začalo jako parodie, je dnes považováno za jeden z pilířů právě hrdinské fantasy. Moorcock přišel s myšlenskou tzv. multivesmíru, jenž se skládá z blíže neurčitelného množství plánů, alternativních vesmírů, v nichž se odedávna odehrává boj mezi silami Řádu a Chaosu. Mocnou silou v tomto nikdy nekončícím boji je idea věčného bojovníka, který se v různých inkarnacích objevuje v celé řadě světů tu na straně Řádu, tu na straně Chaosu, podle toho, jak si jeho služeb žádá vesmírná rovnováha. Vedle románových sérií s knížetem Corumem, Johnem Dakerem zvaným Erekosë, Dorianem Hawkmoonem a s dalšími, v češtině narozdíl o předchozích jmen ještě neznámými postavami, se od začátku nejvíce dařilo psychologicky nejednoznačnému charakteru osudem prokletého albína Elrika z Melniboné. Nositel Bouřenoše, magického meče požírajícího duše poražených nepřátel, se stal zřejmě nejznámější literární postavou celého autorova díla. Zmítán nikdy nekončícím bojem mezi silami vesmíru hledá za pomoci věrného přítele Moongluma očistu své duše na pouti neohraničené prostorem a časem. V knižní podobě se kratší práce s Elrikem objevily nejprve v souboru Stormbringer (1965), ale ten je dle vnitřní chronologie již vyvrcholením rozsáhlého cyklu [1]. Moorcockova próza není nijak stylisticky vytříbeným dílem, čtenáře zaujme a strhne především lavinou nápadů hrnoucích se ve zdánlivém či opravdovém chaosu z  autorovy bohaté fantazie. O to větší je její vliv na pozdější velká jména žánru, nemluvě o tom, že Moorcock jako jediný z dnešního přehledu zachraňuje coby rodilý Brit ohroženou čest hrdého Albionu.

Celá řada autorů se zpočátku rekrutovala mezi spisovateli příbuzných žánrů, není tedy divu, že se jim tehdy často velmi zajímavým způsobem dařilo slučovat prvky z celé škály fantastiky. Jako jeden z nejlepších příkladů lze uvést dnes již klasickou pentalogii The Witch World (1963, č. Svět čarodějnic/Laser 1993), Web of the Witch World (1964, č. Stín nad světem čarodejnic/Laser 1995), Three Against the Witch World (1965, č. Tři proti světu čarodějnic/Laser 1997), Warlock of the Witch World (1967, č. Čaroděj ze světa čarodějnic/přip. Laser) a Sorceress of the Witch World (1968, č. Čarodějka ze světa čarodejnic/přip. Laser) od Andre Nortonové, poutavý příběh ze světa, kde ženy vládnou magickou mocí skrze svou čistotu a odolávají tak hrubé síle mechanických vynálezů útočníků z jiných dimenzí. Ve stejném prostředí se odehrává mnoho dalších titulů [2], zmíněná pentalogie je však ze zpětného pohledu asi tím nejlepším, co může Svět čarodějnic nabídnout.

K návratu do autorem řadu let opomíjeného fantasy žánru se tehdy odhodlal i Robert A. Heinlein, jenž v románu Glory Road (1963, č. Cesta slávy/Laser 1992) vyšle prostřednictvím tajemné krásky pozemského veterána Gordona na dobrodružnou cestu do jiných světů. Z pohledu znalců žánru lze dílo označit za nepovedený pokus o klasickou hrdinskou fantasy, avšak čtenář, kterému jsou velmistrovy myšlenky blízké, nemusí být románem nutně zklamán. V každém případě jde o netradiční přístup k žánru, který však v porovnání s ostatními Heinleinovými díly té doby příliš neoslnil.

Z tvorby pro mládež vzbudila velkou pozornost pentalogie od Lloyda Alexandera Kroniky Prydainu: The Book of Three (1964, č. Kniha tří zjevení/Albatros 2001 a Kniha tří zjevení-Kroniky Prydainu, kniha první/Albatros 2004), The Black Cauldron (1965, č. Černý kotel-Kroniky Prydainu, kniha první/Albatros 2004), The Castle of Llyr (1966, č. Hrad Llyr-Kroniky Prydainu, kniha první/Albatros 2004), Taran Wanderer (1967, č. Taran Poutník-Kroniky Prydainu, kniha druhá/připravuje Albatros) a The High King (1968, č. Velekrál-Kroniky Prydainu, kniha druhá/připravuje Albatros). Taran, pasáček věštecké svině Hen Wen, se zde při hledání svého ztraceného svěřence dostane do víru událostí ovlivňujících celé království a nastoupí na cestu boje proti vzmáhajícím se silám zla. Na sérii je zajímavé především to, že se autor nevyhýbá temným stránkám života a nechá své hrdiny strádat v beznaději či dokonce umírat, což je pro fantasy určenou mladším čtenářům dodnes krajně neobvyklé.

V polovině šedesátých let vznikla hned dvě mimořádně zajímavá díla z alternativních světů ovlivněných přítomností magie. Tím prvním byl román The Phoenix and the Mirror (1966) od Avrama Davidsona, který podle středověkých mýtů přeměnil antického básníka Vergilia v nadaného mága. Vergilius se zde snaží vytvořit kouzelné zrcadlo a s jeho pomocí nalézt ztracenou dceru jedné šlechtičny. Román je příkladem půvabné imaginace a zdařilé tvorby prostředí i postav, dosavadní neexistence českého překladu série [3] je proto zásadní chybou. Tím dalším dílem s obdobným tématem byl román Too Many Magicians (1967, č. Příliš mnoho kouzelníků-Lord Darcy/Banshies 2003), stěžejní práce Randalla Garretta, jemuž se zde skvělým způsobem podařilo propojit fantasy žánr s klasickou detektivkou. Lord Darcy řeší za pomoci kouzelníka Seana případy v šlechtických kruzích alternativního světa 60. až 70. let dvacátého století. Souhra obvyklých metod vyšetřování v podání Darcyho s moderními způsoby magickým Talentem nadaného Seana ne náhodou připomíná nesmrtelné příběhy Sherlocka Holmese. Máte-li rádi netradiční fantasy či dokonce detektivní příběhy se špetkou humoru, pak mohu jen vřele doporučit celou sérii [4].

Jakýkoli výčet základních kamenů fantasy žánru by prostě nemohl postrádat úvodní díl Zeměmořského cyklu A Wizard of Earthsea (1968, č. Čaroděj Zeměmoří/AF 167 1992 a Triton 2003) od Ursuly K. Le Guinové. Původně mládeži věnované dílo se dočkalo nadšeného přijetí v řadách čtenářů bez rozdílu věku. Zeměmořský archipel je kouzelným místem plným magie a nadpřirozených bytostí. Autorce se ho však podařilo přiblížit srdci každého příznivce žánru díky mistrně vykresleným postavám, kterým vedle jejich velikosti a důležitosti nechybí lidský rozměr, obyčejné vlastnosti jako jsou pýcha, odvaha, strach i skromnost. To vše naleznete v příběhu nebývale nadaného kouzelníka Geda, jenž v mladické nerozvážnosti přivolá Stín ze světa mrtvých, své temné já, aby poté zaplatil těžkou daň ve snaze odčinit vzniklé provinění. Rovněž propracovaný systém magie byl na svou dobu velmi inovativní, každé magické nadání se zde musí pečlivě cvičit a jeho nositel je nucen naučit se jmenovat věci jejich pravými jmény, což mu nad nimi dává nemalou moc. Zeměmořský cyklus [5] přinesl do žánru mnoho dobrého, na to nelze nikdy zapomenout, a pokud jste mu prozatím nedopřáli sluchu, je čas to rychle napravit.

Za okouzlující fantasy lze bezesporu označit také poetický příběh The Last Unicorn (1968, č. Poslední jednorožec/Altar 1997), dnes již kultovní knihu amerického autora Petera S. Beagla. Příběh poslední jednorožky a její snahy vysvobodit ztracené druhy ze zajetí zlého krále Morana, předčí svou jiskřivou atmosférou a svěžím stylem doslova kteroukoli knihu fantasy žánru. Ještě předtím Beagle zaujal humorným příběhem A Fine and Private Place (1960), v němž je život hřbitovních duchů popisován očima poustevníka, jenž stejně jako oni žije v poklidné atmosféře věčného odpočinku. Beagle je velkým jménem v historii fantasy a je smutné, že se po vydání Posledního jednorožce přestal na řadu let beletrii věnovat. Rádi se k němu vrátíme později, protože i on se k psaní fantasy vrátil s velkým přehledem v 80. a ještě více v 90. letech.

Anne McCaffrey vytvořila v románu Dragonflight (1968, č. Dračí let/Baronet 1993) překvapivě funkční science fiction dílo vystavěné na základních prvcích fantasy žánru. Feudální uspořádání společnosti a nadřazená kasta letců na dracích jsou ve spojení s motivem zapomenuté pozemské kolonie čelící nebývalým problémům skutečně mistrovským příkladem spisovatelské představivosti. Snad největším kladem románu je věrohodné zobrazení telepatického vztahu jezdce a draka, jejich společného života v atraktivní symbióze, která dalece přesahuje jakékoli známé duševní spojení člověka se zvířetem. Geneticky vyšlechtění draci jsou zobrazeni jako samostatně jednající a cítící inteligentní rasa, což dává knize nový rozměr a neskutečný náboj, jenž odolal tlaku času v celé řadě povětšinou důstojných pokračování [6].

Uznávanou, ale přesto ne tak proslulou klasikou je i román The Face in the Frost (1969) od Johna Bellairse. Kouzelník Prospero se v něm s pomocí obdobně nadaného přítele Rogera Bacona pokouší odhalit zdroj neustále sílících magických projevů, které ohrožují nejen jeho život. Za vším stojí patrně dávný nepřítel, kterému se podle všech příznaků podařilo získat neuvěřitelnou moc, proti níž je velmi složité bojovat. Kniha se vzpírá jednoduchému popisu, v řadě scén sahá až k humorné fantasy, přesto se zde vyskytují i silné prvky hororové atmosféry. Ačkoli se autor mnohdy nevyhnul obvyklým klišé, dokázal je obohatit o jedinečnou atmosféru a živoucí charaktery. Zlo zde nepředstavuje neosobní nadpřirozenou sílu, ale skrývá se v mezilidských vztazích, v nenávisti a zlobě. Autor sám je dnes známý spíše jako představitel fantasy psané pro mládež [7], avšak ve zpětném pohledu je právě tento debutový román v jeho literární kariéře nepřekonaným klenotem.

To je jen letmé představení nejpozoruhodnějších fantasy prací té doby, upřímně doufám, že nic skutečně důležitého nezůstalo opomenuto. Šedesátá léta jsou první dekádou, kdy lze definovat fantasy žánr jako samostatný útvar se všemi klady i zápory. Práce tehdy vzniklé již viditelně čerpají ze základů postavených předchozími autory a stejně tak ovlivňují následující dění. Právě tehdy nastal čas mluvit o historii žánru tak, jak je tomu v našem článku. V následujících letech nabral vývoj směr ke stavu, v jakém známe fantasy žánr i dnes. Vedle komerčně úspěšných titulů mnohdy diskutabilních kvalit se však po celou tu dobu nepřestali objevovat originální, svěží a žánru přínosné tituly, o tom však až zase příště.

Poznámky:

[1] Dle vnitřní chronologie tvoří cyklus tituly Elric of Melniboné (1972=The Dreaming City, č. Elrik z Melniboné-Elrik z Melniboné/Deus 1998), The Fortress of the Pearl (1989, č. Pevnost perly-Elrik z Melniboné/Deus 1998), The Sailor on the Seas of Fate (1976, č. Námořníkem po mořích osudu/Deus 2000), The Weird of the White Wolfe (1977, sbírka), The Sleeping Sorceress (1971=The Vanishing Tower), Revenge of the Rose: A Tale of the Albino in the Years of His Wandering (1991), The Bane of the Black Sword (1977, sbírka) a Stormbringer (1965, sbírka). Série byla nejprve shrnuta v dvoudílném souboru The Elric Saga (1984) a po doplnění dalších svazků pod názvy Elric of Melniboné (1993=Elric: Songs of the Black Sword) a Stormbringer (1993=Elric: The Stealer of Souls). Za zmínku stojí rovněž povídkové sbírky The Stealer of Souls (1963) a The Singing Citadel (1970), které však obsahují pouze práce později chronologicky seřazené ve výše jmenovaných titulech.

[2] Základní pentalogii doplňují tituly Trey of Swords (1977), Ware Hawk (1983) a Gate of the Cat (1987). Alternativní sérii z dalekého High Hallacku tvoří pentalogie Horn Crown (1981), Year of the Unicorn (1965, č. Rok jednorožce/Laser 2001), Spell of the Witch World (1972), Jargoon Pard (1974) a Zarsthors Bane (1978), později doplněná tetralogií The Crystal Gryphon (1972), Gryphon in Glory (1981), Gryphons Eyrie (1984, sp. A. C. Crispin) a The Songsmith (1992, sp. A. C. Crispin). To celé v detailech dále doplňuje cyklus The Turning (Zvrat): Port of Dead Ships (1991, sp. P. M. Griffin, č. Přístav mrtvých lodí/Laser 1998), Seakeep (1991, sp. P. M. Griffin, č. Mořská pevnost/Laser 1998), Exile (1992, sp. Mary Schaub, č. Exil/Laser 1999), Falcon Hope (1992, sp. P. M. Griffin, č. Sokolníkova naděje/Laser 1999), We, the Women (1994, sp. Patricia Mathews), Falcon Magic (1994, sp. Sasha Miller), The Key of the Keplian (1995, sp. Lyn McConchie), Ciaras Song (1998, sp. Lyn McConchie), The Mage Stone (1996, sp. Mary Schaub) a The Warding of the Witch World (1997). První šest titulů vyšlo nejprve po dvou svazcích v souborech Storms of Victory (1991), Flight of Vengeance (1992) a On Wings of Magic (1994). Dále sem patří kratší příběhy z antologie Tales of the Witchworld 1-3 (1987, 1988, 1990) a Four From the Witchworld (1989).

[3] Dle vnitřní chronologie se ještě před zmíněným románem odehrává titul Vergil in Averno (1987), celou sérii pak doplňuje dosud nevydaný román The Scarlet Fig (nepub.), ovšem autorova pozůstalost je spravována příkladně, lze tedy očekávat i následné vydání tohoto titulu. Mimo to se ve stejném prostředí odehrává celá řada kratších příběhů.
Pozn. – jako důkaz mimořádné snahy správců pozůstalosti lze doložit fakt, že jsem se krátce po dopsání článku dozvěděl o plánovaném vydání třetí části připravené již pro letošní rok, i když prozatím jen ve velmi omezeném nákladu.

[4] Román byl doplněn kratšími příběhy ze souborů Murder and Magic (1979) a Lord Darcy Investigates (1981), souhrnné vydání pak tvoří i u nás publikovaná sbírka Lord Darcy (1983, č. Lord Darcy/Banshies 2003)

[5] Série se skládá z románů A Wizard of Earthsea (1968, č. Čaroděj Zeměmoří/AF 167 1992 a Triton 2003), The Tombs of Atuan (1971, č. Hrobky Atuánu/AF 167 1994 a Atuánské hrobky/Triton 2003), The Farthest Shore (1972, č. Nejvzdálenější pobřeží/AF 167 1995 a Triton 2003), Tehanu: The Last Book of Earthsea (1990, č. Tehanu: Poslední kniha Zeměmoří/AF 167 1997 a Triton 2004), The Other Wind (2001, č. Jiný vítr/přip. Triton) a souboru Tales from Earthsea (2001, č. Příběhy ze Zeměmoří/Triton 2003), který však neobsahuje původní kratší práce The Rule of Names (Fantastic 1964, č. Pravidlo jmen-Divodějní/Talpress 1997) a The Word of Unbinding (Fantastic 1964).

[6] Cyklus prozatím neměl štěstí na souvislý ediční záměr vydavatele, rozpadl se tak do fragmentů víceméně samostatných prací, zatímco hlavní série stále ještě nebyla uzavřena. Vedle románů Dragonquest (1971, č. Dračí skok/Albert 1993) a The White Dragon (1978, č. Bílý drak/Netopejr 1996) sem dále patří ještě tituly All the Weyrs of Pern (1991) a The Dolphins of Pern (1994). Na obhajobu vydavatelů lze snad přihlédnout k tomu, že ani autorce se dlouhá léta nedařilo celou sérii smysluplně uzavřít.

[7] Alespoň za zmínku snad stojí série Anthony Monday (1978 – 1992, 4 díly) a Johnny Dixon and the Professor (1983 – 1990, 8 dílů).