Historie moderní fantasy #10: 1991-1992

Román The Little Country (1991) je pokládán za jednu z nejlepších prací Charlese de Linta a jako takový je rovněž plánován k vydání nakladatelstvím Triton. Babička mladé Janey měla kdysi velmi blízkého přítele, který během svého života napsal dvě úspěšné knihy. Existuje však i třetí kniha – Malá země, bezpečně ukrytá v babiččině domě. Na jejích stránkách se ukrývá skutečná magie, která zavede Janey na místo, kde je nadpřirozeno skutečností a tou nejvzácnější věcí je hudba. O knihu se však živě zajímá i podivná okultní společnost a události dostávají spád. De Lint se zde opět ukazuje v tom nejlepším světle, jako mistr obdařený schopností mísit s těžko postižitelným půvabem fantastično a realitu.

Podobného ražení je román King of Morning, Queen of Day (1991) od Iana McDonalda, ve skutečnosti jde o soubor tří novel spojených rámcovým příběhem. Zachycuje zkušenosti tří generací irských žen s projevy nadpřirozena. Kniha se odehrává nejen ve třech různých obdobích, ale jednotlivé příběhy jsou navíc psány různým stylem. McDonald se zde snažil napodobit autorský rukopis básníka Williama Butlera Yeatse či spisovatelů Samuela Becketta a Jamese Joyce. Výsledkem je nadmíru působivá kniha, která potvrzuje nejen autorovu stylistickou všestrannost a jazykovou bohatost, ale i nebývale silnou schopnost vytvořit svěží a nezapomenutelné postavy.

Jonathan Carroll se opět pustil za hranice fantastiky a s pomocí surrealistických postupů popsal v románu Outside the Dog Museum (1991) příběh geniálního architekta, jenž se po nervovém zhroucení rozhodne přijmout nabídku od středovýchodního sultána. Jeho úkolem je vystavět monumentální muzeum věnované psům, sultánovým nejlepším přátelům, psi mu totiž již několikrát zachránili život. Stavba muzea je podobná stavbě Babylónské věže a doprovázejí ji podobně tragické události. Románem se jako červená nit vinou architektovy úvahy nad milostným vztahem ke dvěma zcela rozdílným ženám. Jistě jste si všimli, že nejde o klasickou fantasy, to v žádném případě, přesto nelze knihu jen tak opomenout.

Pozornost čtenářů vzbudil na debut poměrně zdařilý fantasy román The White Mists of Power (1991) od u nás dobře známé Kristine Kathryn Ruschové, která zde nápaditým způsobem mísí dvě dějové linie. V té první se příliš upřímnému bardu podaří uprchnout před odsouzením k smrti, aby ve společnosti nikterak šikovného mága hledal místo u královského dvora. Mezitím se ve spleti dvorních intrik ztracený následník trůnu pokouší obhájit nárok na své dědictví, které je mu upíráno moci chtivou šlechtou. Jde o zábavnou fantasy, která i přes plochou charakterizaci zaujme svěžím zpracováním, na druhou stranu nijak zvlášť neuchvátí.

Zajímavou směsí fantasy klišé, realistického zpracování a důvěryhodných postav je románová dvojice The Rainbow Abyss (1991) a The Magicians of Night (1992) od Barbary Hamblyové. Nástin děje první knihy je sledem důvěrně známých motivů – kouzelnický učedník hledá za pomoci svého moudrého mistra průchod mezi světy a přitom se ve světě středověkého založení stihne zamilovat do krásné princezny. Nejde však o naivního hrdinu, mocného mága ani o vykonavatele proroctví. Naopak, jde o světaznalého a přitom téměř obyčejného mladíka. V druhém díle se dostává do našeho světa, kde se účastní nacistických pokusů využít magii ve snaze o zvrácení průběhu bojů 2. světové války. Nutno poznamenat, že knihy mají přímou návaznost a první svazek není sám o sobě příliš hodnotným dílem.

Elizabeth Ann Scarboroughová vytvořila v románové dvojici Nothing Sacred (1991) a Last Refuge (1992) podivuhodné údolí ztracené uprostřed tibetských hor. Shambala je místem, kde je umístěn vězeňský tábor. Dozorci zde žijí s vězni v celkem poklidné atmosféře, zatímco svět venku šílí a propadá se do konfliktu končícího nukleární katastrofou. Magická atmosféra údolí, kde čas plyne zcela jiným tempem než v okolním světě, se stane oázou uprostřed ruin lidské civilizace, nadějí na budoucí pokračování života naší rasy. Oba tituly patří k nejvýraznějším postkatastrofickým dílům minulého století a autorce se v nich podařilo vykreslit společnost žijící v duchovní atmosféře spějící k porozumění a spáse.

Bitvu zahrnující celá univerza popsal S. P. Somtow v trilogii Riverrun (1991), Forest of the Night (1992=Armorica) a Yestern (1996), později shrnuté v jedné knize pod názvem The Riverrun Trilogy (1996). Jednou z nejdůležitějších postav tohoto konfliktu je mladík Theo, jenž je majitelem podivné čínské restaurace přenesen do jiného světa a jako Mluvčí pravdy se stává nadějí na konečnou záchranu světů. Na Zemi zatím všichni zapomínají na to, že Theo vůbec kdy existoval. Proti tomu však bojuje Theův bratr Joshua. Mluvčí pravdy je jen jeden, ale i jeho bratr v sobě může nosit stín jeho schopností, stává se tedy středem zájmu soupeřících stran. To je jen začátek příběhu, který i přes některé zdlouhavější pasáže zaujme čtenáře vykreslením rozsáhlého boje o osud světů.

V románu The Paper Grail (1991) od Jamese P. Blaylocka se kurátor malého muzea zaplete při pátrání po vzácné japonské skice do vražedného boje o papírový grál, origami pohár, jenž díky svým mystickým silám poskytuje majiteli vládu nad zemí i vodou. Blaylockovou silnou stránkou jsou realistické popisy každodenního života obyčejných lidí, kteří se dostali do víru bizarních událostí. Přesně to samé lze ostatně říct i o Timu Powersovi, jenž vydal román Last Call (1992, č. Poslední výzva/Perseus 1998), skvěle napsaný a strhující příběh hazardního hráče, jenž v dávné partii prohrál vlastní duši a teď se snaží získat ji zpět dříve než bude pozdě. Poslední výzva je navíc velice zajímavým náhledem na svět karetního hazardu, jeho pravidla a neúprosnost. Blaylock i Powers prostě stojí za přečtení téměř v každém svém díle.

Pro ctitele klasické fantasy napsal Guy Gavriel Kay román A Song for Arbonne (1992, č. Píseň pro Arbonne/Talpress 2000). Věnuje se v něm zobrazení alternativní verze francouzské Provence. V době odpovídající přibližně našemu 12. století se zde odehrává příběh plný mocenských intrik. Kay je “pan vypravěč”, jeden z nejlepších v tomto žánru, jeho kniha nepostrádá romantickou příchuť času rytířů a bardů, konflikt mezi dobrem a zlem je oživen vícerozměrnými postavami a čtenář se i přes úctyhodný rozsah knihy rozhodně nenudí. Jen je škoda, že u nás Kay příliš úspěšný nebyl, snad se to zlepší, jeho Laserem připravovaná trilogie je přece jen přijatelnější pro širší čtenářské publikum.

Populární trend různých přepracování klasických pohádkových příběhů potvrdily hned dvě autorky velmi výraznými tituly. Především jde o román Beauty (1991) od Sheri S. Tepperové, v němž se dospívající dcera šlechtice, brzy rozpoznatelná jako Šípková Růženka, vydá na cestu časem i prostorem z konce 14. století až do vzdálené dystopické budoucnosti a nejen tam. Ve formě deníku nám autorka předkládá fascinující životní příběh ženy, která zvítězila nad kletbou a stala se legendou. Také román Briar Rose (1992) od mnou dosud přehlížené Jane Yolenové vypráví příběh „Šípkové Růženky“, tentokrát se vše odehrává v německých lesích během 2. světové války. Oba tituly lze jen vřele doporučit a bát se jich nemusíte, rozhodně nejsou určeny dětem.

V románu The Spirit Ring (1992) se po řadě úspěchů v oblasti science fiction vydala Lois McMaster Bujoldová na území fantasy žánru v příběhu dívky, která si přeje následovat příklad svého otce a chce se stát mágem. Bohužel, pro ženy je v renesančních časech toto povolání zapovězeno. Mladá Fiametta se však nevzdává a doprovází otce na vévodův dvůr, kde má být slavnostně předán podivuhodný zásnubní dar. Tam se však stane svědkyní vraždy vladaře a při úniku před intrikánským nástupcem vlády ztratí život i její otec. Fiamettě nyní nezbývá než se skrývat před pronásledovateli a přitom se postarat, aby se mrtvé tělo otce nestalo dalším otrokem černou magií obdařeného prstenu, respektive jeho neméně zlovolného nositele.

Román Was (1992) od Geoffa Rymana je povinnou četbou pro všechny milovníky příběhů ze země Oz, jde o realistické ztvárnění mizerného života skutečné Dorotky z Kansasu a osob, které jsou jejím fiktivním i reálným životem v následujících desetiletích ovlivněny. Máme tu třeba slaměného strašáka umírajícího na AIDS a podobné speciality. Ryman bez ostychu přepracoval nesmrtelnou literární legendu podle svého a udělal to mistrným způsobem, jde do hloubky a nebojí se žádného kontroverzního motivu. Je jen škoda, že příběhy ze země Oz u nás nemají takovou tradici jako v USA, tím se dopad románu na dnešního českého čtenáře stírá na minimum.

(Přiznám se, že začínám mít strach, abych vás pravidelnou upoutávkou na všechny ty báječné knihy, které si v češtině zpravidla nemůžete přečíst, neunavil. Rád bych tedy věděl, zda má cenu v tomto snažení s železnou pravidelností pokračovat nebo je na čase dát si přestávku a nechat vás třeba alespoň o prázdninách odpočinout. Dejte mi vědět, vždyť názory čtenářů jsou pro mě v tomto případě tím nejdůležitějším – pozn. autora)