Historie moderní fantasy #1: Od Conana k Frodovi

Původ literárního žánru fantasy je téměř stejně nejasný a nepostižitelný jako jeho vlastní definice. Sledovat vznik a vývoj tak svébytného literárního útvaru je věc náročná, zachytit ho přiměřeně komplexním způsobem vyžaduje příliš velké množství potřebných podkladů. V následujícím článku se tak snažím pouze přehledně uspořádat nejhodnotnější fantasy díla s razantním dopadem na dnešní podobu žánru, jehož počátky lze spojovat podobně, jak je tomu i u blízkých příbuzných, s nástupem pulpových magazínů Ameriky 30. let. Autoři vydávaní především v dnes již legendárním magazínu Weird Tales redaktora Farnswortha Wrighta tehdy umně spojili nové postupy s tradicí fascinujících příběhů skutečných průkopníků, jakými byli např. L. Carroll, H. R. Haggard, L. Frank Baum, E. R. Burroughs, James Branch Cabell, Lord Dunsany, E. R. Eddison či Abraham Merritt.

Nejvýraznějším objevem té doby se stal bezesporu Robert Ervin Howard, mimořádně plodný autor s neopakovatelným smyslem pro realistické ztvárnění divokých dobrodružství neporazitelných válečníků v čele s barbarem Conanem. Ten se stal hrdinou šestnácti kratších příběhů vydaných ve Weird Tales v letech 1932 až 1936 spolu s jediným románem The Hour of the Dragon (čas. Weird Tales 1935, kn. 1950=Conan the Conqueror, č. Hodina draka/Winston Smith 1991). Dílo R. E. Howarda je základním kamenem subžánru sword and sorcery [1]. Conan je archetypem hrdiny, jenž zbaven civilizačních nánosů razí čistotu cti a odvahy, což ho ve střetu s temnými silami dávných božstev i při útoku černé magie dělá téměř neporazitelným. Základní osnova je tedy velmi jednoduchá, ale Howard na ni mistrným způsobem nabalil myšlenku dávných království, utajené historie světa, z něhož nám zbyly pouhé střípky. To s autorovou schopností napsat ryzí dobrodružný příběh s exotickým a proměnlivým prostředím učinilo postavu Conana nesmrtelnou i v očích čtenářů, i když si to v 60. letech vyžádalo pořádnou porci úsilí ze strany odhodlaných následovníků. Howardovy příběhy se tak i po téměř století od svého vzniku čtou stále stejně, narozdíl od bezduchých kreací některých pokračovatelů, včetně většiny českých epigonů.

Vedle Weird Tales se druhým významným fantasy periodikem stal v letech 1939 až 1943 magazín Unknown redaktora Johna W. Campbella. Díky povídkovému cyklu Fafhrd & Gray Mouser od Fritze Leibera vnesl do hrdinských příběhů té doby tolik potřebný nadhled a vtip. Celkem pět povídek uveřejněných během existence magazínu a později shrnutých do souboru Two Sought Adventure (1957) tvoří pouze úvodní část rozsáhlého cyklu, dnes právem považovaného za jednu z nejdůležitějších prací žánru. U nás jsme svérázná dobrodružství zloděje Šedého Koucoura a barbara Fafhrda mohli poprvé obdivovat v cenami ověnčené novele Ill Met in Lankhmar (F&SF 1970, č. Zlo potkané v Lankhmaru-F&SF 6/93) a od té doby se čtenáři namlsaní snad nejslavnější příhodou z prastarého světa Newhonu museli spokojit již jen s hříčkou The Bait (Whispers 1973, č. Návnada-Divodějní/Talpress 1997), nepříliš povedenou The Mer She (Heroes & Horrors 1978, č. Dívka z moře-Velmistři SF/Baronet a Knižní klub 2001) a nedávno vydaným The Bazaar of Bizarre (Fantastic 1963, č. Bazar bizarností-Síň slávy mistrů fantasy 2/Baronet 2004). Leiber šel jinou cestou než Howard, zachoval exotiku a propracovanost prostředí, ale své postavy obdařil mnohem větším rejstříkem lidských vlastností, a to mnohdy spíše kontroverzního charakteru. Řečeno zjednodušeně, Fafhrd s Šedým kocourem nepostrádají některé záporné lidské stránky, avšak nakonec v nich přece jen vždy zvítězí síla přátelství a odhodlanost postavit se opravdové špatnosti. Již v letošním roce se konečně dočkáme prvního svazku této série díky příkladné snaze nakladatelství Triton.

Humor se naštěstí stal nezbytnou součástí moderní fantasy a to také díky půvabnému cyklu dobrodružných příhod Harolda Shey, jenž se díky autorskému tandemu L. Sprague de Camp a Fletcher Pratt objevil v Unknown během let 1940 až 1941 hned ve třech rozsáhlejších pracích. Celá série byla později souhrnně vydána v knize The Intrepid Enchanter (1988=The Complete Compleat Enchanter). V tomto případě jde o rozvernou směs využívající motivů rozsáhlé palety světových mýtů, legend či známých literárních děl.

V Anglii mezitím vyšel jako předzvěst nadcházejících událostí pohádkový The Hobbit (1937, č. Hobit/Mladá fronta 1979) v poslední době tolik opěvovaného J. R. R. Tolkiena, který je spolu s R. E. Howardem považován za přímého zakladatele fantasy žánru. Kombinace psychicky nevyrovnaného, literárně bouřlivého Howarda s usedlým a mytologií fascinovaným profesorem Tolkienem vnesla do vínku fantasy dodnes jasně rozeznatelnou fascinující nevyrovnanost.

Téměř ve stejnou dobu, přesněji v letech 1938 až 1940 publikoval u nás dosud zcela neznámý anglický spisovatel T. H. White proslulou artušovskou trilogii, později v knize The Once and Future King (1958) podstatně přepracovanou a doplněnou o čtvrtý díl. Artušovské téma se samozřejmě v literatuře 20. století objevovalo již dříve, uveďme např. román The Life of Sir Aglovale de Gallis (1905) od Clemence Housmana, avšak právě T. H. White ho nevědomky ustanovil jedním z nosných motivů žánru [2]. Král Artuš, kouzelník Merlin, rytíři kulatého stolu v čele s neohroženým Lancelotem, legenda o Svatém grálu, všechny tyto články rytířského mýtu se spolu s dalšími vtiskly do samotných základů povahy žánru, těžko bychom v tomto směru hledali legendu s větším vlivem.

Za mořem se mezitím objevilo další dílo ukazující neomezené možnosti žánru, v souboru The Dying Earth (1950) nechal Jack Vance nahradit na umírající Zemi vzdálené budoucnosti vědu magií. Vznikla tak nadmíru zajímavá směs fantasy a science fiction, známá od té doby pod označením science fantasy [3]. Zcela pochopitelný zájem čtenářů s sebou přinesl několik pokračování a opět inspiroval nastupující autorské generace. Jack Vance nemůže být označen za čistý příklad tohoto subžánru, ale stal se prvním spisovatelem, kterému se podařilo zcela konzistentně spojit oba dosud vyhraněné žánry do jednoho funkčního celku. Mezi přední postavy žánru se tehdy trochu nenápadně, nicméně s velkým přehledem zařadil také Poul Anderson, autor ponurou severskou mytologií inspirovaného románu The Broken Sword (1954, přepr. 1971, č. Zlomený meč/KJV 1993) či klasické fantasy Three Hearts and Three Lions (čas. F&SF 1953, kn. 1961, č. Tři srdce, tři lvi/Albatros 1999), jejíž hrdina je přenesen v čase do středověkého světa, kde pomáhá v boji proti magickým silám chaosu.

Mezi mistrovská díla bezesporu náleží také zvláštní svět stvořený v románech Titus Groan (1946, č. Titus Žal/Argo 2004), Gormenghast (1950) a Titus Alone (1959) britským autorem Mervynem Peakem. Příběh dospívajícího Tita z rodu Žalů zasazený do alternativního světa umírající Země vzdálené budoucnosti se dodnes vymyká veškerému žánrovému zařazení. Celý cyklus byl spolu s fragmenty nedopsaného čtvrtého svazku souhrnně vydán např. v knize The Gormenghast Novels (1995) a jeho přímý vliv dnes přiznává celá řada autorů fantastiky. Počátkem 50. let začal Tolkienův přítel a kolega C. S. Lewis vydávat oblíbenou fantasy sérii pro mládež The Chronicles of Narnia (1950-1956, 7 dílů, č. Letopisy Narnie/Orbis Pictus 1991-1993), v níž se skupina dětí dostane při průzkumu rozlehlého sídla svého strýce do světa mluvících zvířat a jiných podivností. Letopisy Narnie otevřely spolu s Hobitem fantasy svět také dětským čtenářům, což se v pozdějších letech ukázalo jako vítaný krok k získání nových stoupenců žánru. Dále je nutné alespoň podotknout, že Narnie patří mezi první fantasy práce silně ovlivněné křesťanskou věroukou [4].

Následovalo vydání dodnes zřejmě nejvýznamnějšího fantasy díla, J. R. R. Tolkien vyslyšel prosby čtenářů a do své Středozemě se vrátil v dnes již kultovní trilogii The Lord of the Rings (1954-1955, č. Pán prstenů/Mladá fronta 1990-1992), která je díky své preciznosti ve stavbě příběhu, charakterizaci postav i popisu krajiny dodnes nepřekonaným vzorem valné většině spisovatelů. Půvabný příběh předchozího Hobita je zde z velké míry oproštěn od své pohádkovosti a válka sužující Středozemi působí realistickým dojmem skutečných historických událostí. Mezinárodní úspěch následující po americkém neautorizovaném vydání pomohl stabilizovat žánr v očích čtenářů i kritiky jako svébytnou součást fantastiky, anglická fantasy si tak nemohla ve zpětném pohledu přát hodnotnější vyvrcholení, bohužel v dalších letech se centrum dění téměř zcela přesunulo zpět na americký kontinent, i když v poslední době se na hrdých ostrovech Albionu opět blýská na časy.

Poznámky:

[1] sword and sorcery (meč a magie) – k raným zástupcům tohoto směru pak patří např. Catherine L. Moore s příběhy sebranými v souborech Jirel of Joiry (čas. Weird Tales 1934-1939, kn. 1969=Black Gods Shadow) a Scarlet Dream (čas. Weird Tales 1933-1940, kn. 1981=Northwest Smith) či její manžel Henry Kuttner se sbírkou Elak of Atlantis (čas. Weird Tales 1938-41, kn. 1985). Opomenout nelze také L. Sprague de Campa a Lina Cartera, kteří se během 50. a 60. let postarali o znovuobjevení Howardových prací. Z pozdější doby nese výrazně silné stopy Howardova vlivu např. fantasy série Kane od Karla Edwarda Wagnera.

[2] artušovská fantasy – je až s podivem, kolik následovníků se věnovalo v různých úpravách této nesmrtelné legendě, jmenujme např. trilogii The Crystal Cave (1970, č. Kouzelník Merlin/Český spisovatel 1994), The Hollow Hills (1973, č. Meč krále Artuše/Český spisovatel 1995) a The Last Enchantment (1979, č. Okouzlený kouzelník/Český spisovatel 1997) od Mary Stewartové. Významem je z moderních prací zřejmě nejdůležitější obsáhlý román The Mists of Avalon (1983, č. Mlhy Avalonu/Knižní klub 2001) od Marion Zimmer Bradleyové, jenž se nedávno s bohužel velmi rozporuplným přijetím objevil i na našich knižních pultech. Z poslední doby pak stojí za zmínku série Pendragon Cycle (1987-1997) od Stephena R. Lawheada či tetralogie Arthor (1994-1999) od A. A. Attanasia.

[3] science fantasy – z pozdějších literárních pokusů o propojení obou žánrů stojí za zmínku především románový cyklus Witch World (1963-, č. Svět čarodějnic) od Andre Norton, The Dragonriders of Pern (1967-, č. Drakeni z Pernu) od Anne McCaffrey či Darkover (1958-, č. Planeta Darkover) od Marion Zimmer Bradley, Z pohledu pozdějšího vývoje je příznačné, že se za těmito díly ve všech třech případech skrývají ženské autorky.

[4] křesťanská fantasy – z nástupců tohoto směru můžeme zmínit například Johna Whitea a jeho trilogii Archives of Anthropos (1978-1986, č. Příběhy ze země Anthropos).